„Vždyť i Žofka se hnípala prstem v nose,“ brání se děcko matčiným výchovným poznámkám a nespokojeně brblá. „Kdyby Žofka skočila z okna, skočila bys taky?“ táže se otec rozvíjející rodinnou lekci etikety pro nejmenší a připomíná, že prsty do nosních dírek nepatří.

Argument „skokem z okna“ je samozřejmě nefér. Ne každý, kdo odvozuje své chování z chování jiných, má zálibu v sebevraždách. I přesto má jisté opodstatnění. Řídit se výhradně podle ostatních neznamená, že má člověk pravdu. Vlastní názor, byť třeba v dané chvíli menšinový, se zakrátko může ukázat jako prozíravý, ba vizionářský.

Ač žijeme v době, kdy vlastní názor mají úplně všichni — někteří jich mají na jednu věc i vícero — hájit jej proti přesile se příliš nenosí. Na slova známé písně Spirituál kvintetu „musíš za svou pravdou stát“ se pod tlakem okolí zhusta zapomíná.

Daný jev lze v poslední době sledovat v diskusích uvnitř sociální demokracie, zda strana má, či nemá vstoupit do vlády s trestně stíhaným a skandály obtěžkaným Andrejem Babišem.

Postoje k mocenskému holportu s oligarchou, který se tváří jako dobroděj, jištěný podporou zdejších národovců nostalgicky se zdobících rudou hvězdou, se různí. Jedni říkají: pojďme do toho. Jiní pak: pojďme od toho.

Argumenty pro ten či onen postup se kupí na obou stranách. Ale zdá se, že ve vnitrostranickém hlasování nakonec zvítězí spíše ti, kteří si chtějí plodnou spolupráci s Babišem ještě jednou zopakovat.

Spekuluje se proto, kterak se zachovají odpůrci vládního angažmá, budou-li přehlasováni. Vedení sociální demokracie svého budoucího koaličního partnera ujišťuje, že strana bude jednotná. Vyvstává však otázka, kam až sahá stranická loajalita.

Lze hodnověrně hájit myšlenky, s nimiž člověk opakovaně vyjadřoval nesouhlas? Lze se dopustit názorového veletoče, aby jeden nebyl označen za oportunistu či slabocha? Lze se s takovou znovu ucházet o důvěru voličů? Vzdají se někteří další poslanci sociální demokracie svých mandátů, jako to už udělal Bohuslav Sobotka? Anebo třeba někteří oranžoví zákonodárci ze strany docela odejdou?

Není pochyb o tom, že bez kázně se politická strana neobejde. Že je třeba hájit společný program a při řešení klíčových problémů postupovat jednotně. V jistých situacích — zvláště v takových, kdy jde o holé přežití — je ovšem ke zvážení, zda má většina skutečně pravdu.

Upozorňují-li dnes někteří sociální demokraté, že vládnutí s Babišem může stranu po příštích volbách stát všechna místa v poslaneckých lavicích, měli by si položit otázku: Když se Jan Hamáček rozhodne skočit z okna, mám skočit také?