Nymburský X. sjezd KSČM představoval pro české komunisty pomyslnou křižovatku. O straně, kde průměrný věk členů je 75 let, rozhodovalo přes tři sta delegátů, jejichž průměrný věk byl 55 let. Tedy setina členů jako vybrané základní akceschopné jádro strany. A výsledek lze označit za opatrný pragmatický kompromis, který stranu neodepsal, ale ani nijak výrazněji neposunul.

Asi to není velké překvapení. Volání po poctivé, inovativní levicové alternativě bylo příliš marginální. A nostalgicky couvnout k minulosti by zase znemožnilo pragmatické mocenské fungování. Ozvuky normalizačních časů mohly být komplikací například při jednání o vládě. A tak se z transformačního kursu nesešlo, další krok na této cestě se ale zatím nekoná.

Odklad programových debat na příští rok vytvořil určitý časový prostor pro zvládnutí praktických úkolů. Je to rozhodnutí opatrně konzervativní, opřené o jednotnější vedení, které bylo z podstatné části vybráno na žádost vítěze o předsednické křeslo. To ovšem neznamená, že tenze mezi tradičním chápáním strany a těmi, co volají po jejím posunu do 21. století, nežije mezi členy dál.

↗

Vedení omlazené v osobě europoslankyně Konečné bude nyní muset překonávat staromódně vyhlížející obraz strany. Foto FB K. Konečné

Jasné odmítnutí nostalgie od znovupotvrzeného předsedy a projev hlavy státu na téma prohry minulého režimu připomněly, že toto téma se nad KSČM přesto vznáší dál. A rozkročení straníků mezi minulostí a budoucností potvrdil fakt, že zatímco jedni Zemanovi za jeho kritický projev tleskali, pro jiné promluvil jako antikomunista.

Výsledek nymburského sjezdu získal komunistům trochu času. Těsná většina 53 procent odmítla nejasný obrat, mnozí se při oživování doktrinálních sporů obávali opětné zombifikace strany, která se už skoro třicet let usiluje adaptovat na novou dobu. Přešlapování ovšem věčně trvat nemůže. Charakter dalšího působení bude potvrzován v každodenním úsilí, kde levici čeká nemálo nástrah.

Slova o restartu či novém začátku jsou zatím jen slova a čekají na své naplnění. Pohublou levici nyní čeká test státotvornosti při vzniku vlády. Je to riskantní naděje. Myslet si, že jistota opoziční kritiky je pohodlnější cesta, ale spíše odráží obavy masírovaných členů z budoucnosti. S vlivem na vládu nebo bez, důležité bude, zda je co nabídnout, aby se naši voliči vrátili z vandru domů.

V Nymburce se uvnitř strany vsadilo na jistotu. Povolební touha po přepřahání byla usměrněna staronovým předsedou. Normalizační kádr ironizující pokusy o reformy nebyl většinově uvěřitelný ani v póze „rebela“. Mezi cestou zpět do minulosti a krokem vpřed do budoucnosti se zvolila technokratická přítomnost. To nepochybně ochránilo KSČM před většími otřesy.

Jedna vlaštovka samozřejmě jaro ještě nedělá, přes zvolení Kateřiny Konečné do vedení strany je omlazovací proces ve struktuře KSČM z velké části před námi. Podstatné je, aby ti co budou přicházet do funkcí, byli mladí i mentálně. Aby nebyli nositeli poněkud anachronických nacionálně konzervativních tendencí, které lze vidět v celé společnosti, nejen na levici. Určitou naději ale je, že šilhání po okamurovské politice na sjezdu patrné nebylo.

Neuzavřená doufejme zůstává šance hledání cesty do občanské společnosti — hašteřivá a ostrakizující levice by ztrácela dál a dál. Radikální moderna hotová prostě není, i kdyby se tak nějaká část levice povýšeně domnívala. Úsilí o levicovou politiku hodnotově konzistentní a myšlenkově aktuální by mělo být úsilí společné. Má-li KSČM mít perspektivu, nemělo by v ní chybět.

Touha po změnách ve společnosti i ve straně je dnes stále poněkud rozbíhavá. Vedení KSČM, omlazené v osobě europoslankyně Konečné, bude nyní muset překonávat nejen staromódně vyhlížející obraz strany, ale i tlaky na to dělat dominujícímu oligarchovi užitečné idioty (a co teprv bílé koně!). Takticky náročná partie, při které nejspíš ožijí i debaty strategické pro celou evropskou levici.