Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk ve svém článku z 1. března 2018 napsal, že „proevropský střed umírá na egoismus“. Pointou jeho sdělení je, že tři sněmovní „proevropské středové strany“, tedy KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, by měly v dohledné době přistoupit k nějaké podobě integrace ve středně silný proevropský subjekt, který by právě svojí odlišnou ideovou opcí od ostatních relevantních stran dokázal nalákat větší množství proevropsky, prozápadně a hlavně v souladu s hlavními principy polistopadového uspořádání smýšlejících voličů. Ti by si k němu našli cestu snáze než k několika marginálním stranám, krčícím se kolem pětiprocentní hranice.

Základní východiska Honzejkova uvažování o problému jsou důležitá. Ukazují na skutečnost, že fragmentace spojená s rizikem propadu několika set tisíc hlasů pro strany-standardní nositele identity středopravých stran s ideovými ekvivalenty v západoevropských zemích, je v českém stranickém systému neústrojný jev. A připočteme-li riziko, že zmizí pod hranicí volitelnosti, dokonce i nebezpečný, poněvadž vyprazdňování politického středu je vždycky spojeno s posilující polarizací a radikalizací.

↗

Honzejkova teze, že na vině je ovšem pouze „egoismus“ daných stran, tedy neochota vystoupit z vlastních pozic a partikulárních zájmů a zaujmout místo pod jednou společnou střechou, ovšem přehlíží jednu podstatnou věc: jedná se o tři subjekty dosti odlišného ideového, organizačního i takříkajíc „genetického“ profilu.

Nepodobní sourozenci

Zatímco KDU-ČSL je historickou stranou se stoletou tradicí, jejíž vnitřní organizační struktura i početnost členské základny stále ještě představuje pozůstatek někdejšího prvorepublikového a poválečného masového stranictví, TOP 09 je standardní elitní nositel identity „páté klouzavé strany“. Tedy reprezentant voličského segmentu městských liberálů, postavený v historickém řetězci „havlovské pravice“ v pořadí ODA, US, bursíkovská SZ a konečně „strana Karla Schwarzenberga“.

STAN je pak poměrně volně uskupené a vnitřně dosti heterogenní hnutí komunálních politiků s územním těžištěm v kraji Libereckém, Středočeském a částečně Zlínském. Právě tyto odlišné „křestní listy“ těchto tří stran představují na jednu stranu výzvu překonávat odlišnosti a spojovat síly, na straně druhé však taktéž hlubší strukturální příčiny toho, proč případná snaha sjednotit se do společné volební platformy naráží na nepřekonatelné překážky. Tvrdit, že jde toliko o projev egoismu stranických lídrů, je hrubě zjednodušující úsudek, který tím spíš plodí další rozpory a nedorozumění.

Tento předpoklad lze i empiricky potvrdit. Všechny tři strany zažily ve svých nedávných dějinách pokusy o vzájemnou spolupráci i vydělování a tříštění sil. TOP 09 zakládali před devíti lety bývalí lidovci, kteří se ke své bývalé straně zachovali jako nevděčné děti ke stárnoucím rodičům. Letité spojenectví v nerovném postavení mezi TOP 09 a STAN skončilo ambicí Starostů stát se volebně úspěšnými bez přítěže strany Miroslava Kalouska. Zbrklý pokus o volební koalici KDU-ČSL a STAN na principu rovného s rovným pak skončil obavou lidovců z nepřekročení potřebné desetiprocentní klauzule a předčasným ukončením koaličního projektu…

Jestliže je výsledkem nekonečného příběhu spojování a odpojování volební zisk lehce nad pět procent a samostatné působení tří stran v Poslanecké sněmovně, pak lze mluvit spíš o velkém štěstí. Všechny tři strany zůstávají „ohroženy“ a při vědomí účinků D‘Hondtovy přepočítávací formule je zároveň jasné, že kdyby vystoupily ve společné koalici a dosáhly téměř sedmnáctiprocentního volebního zisku, budou mít minimálně o pět poslanců víc, než mají společně nyní. Dlouhodobá spolupráce těchto stran je proto žádoucí cíl. Nejde ho však urychlovat moralistními apely na příslušné lídry, aby odhodili všechny lidské zřetele a přistoupili na sňatek z rozumu v podobě „umělé“ integrace.

Nekonečný příběh (neúspěšné) Čtyřkoalice

První pokusy o integraci v prostoru proevropského pravého středu se v České republice odehrály již před téměř dvaceti lety v podobě projektu někdejší Čtyřkoalice. Tehdy se spíše účelová společná platforma čtyř stran stojících proti „oposmluvnímu“ kartelu postupně proměnila v pokus o hlubší integraci. Ten ale skončil etapovitou dezintegrací. Lidské křivdy ani egoismus lídrů tehdy nebyly přítomny, příčiny dezintegrace Čtyřkoalice však byly stejné jako dnes: strany zaujímaly odlišnou historicko-organizační, ideovou a programovou pozici, kterou nemohl stmelit ani dílčí, byť morálně velmi ustrojený politický zájem porazit strany opoziční smlouvy ve volbách, což se nakonec stejně nestalo.

Neúspěch čtyřkoaličního projektu umocnil fakt, že strany integraci uspěchaly. Chyběla dlouhodobá příprava, „zrání“ společných vztahů. Překážkou byla i zjevně diskriminační zákonná bariéra v podobě takzvané sčítací klauzule pro koalice 10 procent pro dvoučlennou a 15 procent pro tříčlennou koalici. Je ironií osudu, že přesně tato podmínka nakonec paralyzovala jak Čtyřkoalici v roce 2002, tak koalici Lidovců a Starostů o 15 let později.

Bylo by na čase tuto nesmyslnou úpravu z volebního zákona konečně vyjmout. Bohužel chtít toto provést ve stávající Sněmovně s příslušným poměrem sil by bylo asi více troufalé než pokoušet se překonat 15procentní hranici v trojčlenné koalici výše zmíněných stran, o kterých hovoří Petr Honzejk.

Kalousek z kola ven

V jedné věci je však třeba dát Petru Honzejkovi za pravdu. Personální faktor není při neúspěšných pokusech o spolupráci zcela druhořadý. Navzdory všem možným křížícím se animozitám mezi reprezentanty těchto stran zde jedna personálie zásadním způsobem vyčnívá. Je to kontroverzní osobnost bývalého předsedy TOP 09 i KDU-ČSL, exministra financí Miroslava Kalouska. Současný předseda poslaneckého klubu TOP 09 je totiž velmi neoblíben nejen u předáků ostatních dvou stran, ale především pak u členů, voličů a i u značné části české veřejnosti.

Morální úvahu, zda je to právem, či nikoliv, můžeme vynechat. Důležité je vidět, že Kalouskova neobliba pramení ze dvou hlavních zdrojů: z jeho pověsti politika pohybujícího se vždy „na hraně zákona. Miroslavu Kalouskovi nikdy nikdo nic nedokázal a nikdy nebyl trestně stíhán, přesto ho však provází všeobecně přijímaná pověst člověka, co rozhodně „není čistý“. Tato pověst je natolik hluboce zakořeněná v povědomí drtivé většiny české populace, že už se jí nikdy nezbaví, ať by udělal cokoliv.

To je ještě umocněno faktem, že coby ministr financí v Topolánkově (za KDU-ČSL), ale hlavně Nečasově (za TOP 09) vládě realizoval politiku, která není zejména v socioekonomické oblasti zcela v souladu s hodnotami pravého středu. Neoliberální fiskální přístup plošných škrtů, omezování výdajů v oblasti veřejných služeb a zároveň přenášení nákladů na sanaci veřejných rozpočtů na nižší a střední třídu bez paralelního omezení vysokopříjmových skupin je prapříčinou nejen voličské stagnace stran, které tuto politiku realizovaly, ale i nástupu nových protestních subjektů v podobě ANO Andreje Babiše.

To paradoxně posílilo díky čtyřleté Kalouskově opoziční sebestylizací do pozice ústředního „Antibabiše“ a obhájce liberální demokracie, prozápadního směřování České republiky a odkazu Václava Havla. Proč by zrovna Miroslav Kalousek měl být v této pozici věrohodný, nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Jisté však je, že kromě Andreje Babiše přitom Miroslav Kalousek a jeho spojenci ve vlastní straně demagogicky útočili i na Babišovy koaliční partnery včetně lidovců, s nimiž tak jejich bývalý předseda jen prohloubil vzájemnou nevraživost, posílenou jeho odchodem ze strany v roce 2009.

Pokud by měla v dohledné budoucnosti KDU-ČSL s TOP 09 a STAN spolupracovat v nějaké koalici, je třeba k ní přistoupit nikoliv nezávisle na lidském faktoru, ale naopak primárně odvisle od něj. Představitelé těchto stran musí dojít ke spontánnímu porozumění, zejména na komunální a regionální úrovni. Jedno je však jisté: v žádném případě u toho nemůže figurovat Miroslav Kalousek. Pokud by sám expředseda dvou zmíněných stran chtěl tomuto spojenectví aktivně pomoci, lze to udělat jednou jedinou cestou: složit poslanecký mandát a odejít z vrcholné politiky.