„Pro romskou maminku je nejdůležitější, aby se dítě cítilo na škole příjemně a bezpečně. Jak je možné, že se romské děti necítí bezpečně na běžných školách?“ ptá se Lada Červeňáková, středoškolská pedagožka, která radí učitelům se vzděláváním romských dětí. U romských dětí je dle ministerstva školství patnáctkrát větší pravděpodobnost, že skončí v praktické škole. V České republice existuje osmdesát tři segregovaných škol, kde tvoří více jak polovinu žáků romské děti.

Od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva „D. H. a ostatní“, podle něhož bylo umístěním na praktickou školu porušeno právo osmnácti romských dětí na vzdělání, uplynulo 13. listopadu deset let. Loňská novela školského zákona poskytla školám finanční a jinou podporu pro inkluzívní vzdělávání. Nástroje i pozitivní příklady tu jsou. Problémem jsou ale postoje pedagogů a zřizovatelů škol, tedy místních samospráv a komunálních politiků, shodli se účastníci konference Společně ve škole pořádané nadací Open Society Fund.

Konference probíhala v pražském Schebkově paláci ve dnech 14. a 15. listopadu za účasti ombudsmanky, expertů z ministerstva školství, Agentury pro sociální začleňování či z neziskových organizací a ředitelů a učitelů škol. Velkým tématem bylo inkluzívní vzdělávání obecně, debatovalo se i o implementaci rozsudku Evropského soudu či problému segregovaných škol.

„Smysl společného vzdělávání se dotýká podstaty pedagogické práce. Škola je tu proto, aby děti připravila na život, aby objevily, kým jsou a našly své místo. Děti se mají ve škole naučit komunikovat, samostatně a kriticky přemýšlet, spolupracovat s druhými, a to v prostředí, které odpovídá realitě. Různorodost lze pro přípravu dětí na život skvěle využít,“ uvedla konferenci Marie Gottfriedová, ředitelka základní školy v Trmicích, která prosazuje inkluzívní vzdělávání několik let.

Konference shrnula studie a zprávy věnující se prvnímu roku po novele školského zákona. Kromě pozitivních změn v péči o žáky se upozornilo na známé trhliny současného systému. Těmi jsou třeba nárůst administrativy nebo těžkosti se sháněním asistentů pedagoga, kteří zpravidla pracují na zkrácené úvazky za málo peněz. Hovořilo se ale i o aspektech, které nelze snadno měřit — o roli zřizovatelů škol a o postojích a připravenosti pedagogů. Tato hlediska se vzděláváním Romů úzce souvisí.

Na vznik segregovaných škol tlačí i rodiče

Obecně jsou ředitelé pod tlakem zřizovatelů a tam, kde není místní samospráva na straně inkluze, se společné vzdělávání prosazuje hůře. Místní samosprávy navíc rozhodují o rozdělení spádovosti v obcích či městských obvodech. Děti mají právo vzdělávat se ve spádové škole od roku 2004 a od loňské novely nemůže spádová škola dítě odmítnout, pokud si jeho nástup na danou školu přejí rodiče a pokud škola nemá plnou kapacitu.

Stává se ale, že jako oblast s jednou spádovou školou je oddělena celá sociálně vyloučená lokalita. Zdejší škola se pravděpodobně stane segregovanou — s tím má zkušenost městský obvod Ostrava-Poruba. Vedení obvodu ale vyhlášku změnilo a sociálně vyloučenou lokalitu rozdělilo do šesti spádových škol.

Důležitou součást změny představovala i intenzivní komunikace úřadu s rodiči. „Rodičům je třeba vysvětlit, že nemusejí dát dítě do spádové školy, ale že mají na výběr z několika škol různého zaměření v celém obvodu,“ vysvětloval místostarosta Poruby Petr Zábojník (ANO).

„Spádovost je ale jen ukazatelem přístupu obcí. I v obvodech se spravedlivě rozdělenou spádovostí jsou segregované školy,“ zdůraznila Olga Kusá z Agentury pro sociální začleňování. Jak upozornila Lada Červeňáková, romští rodiče dají dítě často raději do segregované školy, protože se tam cítí bezpečněji. Někteří ředitelé škol se snaží rodiče přesvědčit, že jejich dítě na běžnou školu nepatří. A někteří bílí rodiče naopak děti ze škol s vyšším podílem Romů přeřadí, čímž na vznik segregovaných škol tlačí.

Bezpečné a příjemné prostředí nestojí nic

Jedním ze závěrů průzkumu Open Society Foundation je problém nepřipravenosti pedagogů. „Vzdělávání učitelů se týká formalit, řeší se, zda má být podpis na potřebném dokumentu vlevo nebo vpravo,“ upozornil náměstek hlavního školního inspektora Ondřej Andrys. Společnému vzdělávání v praxi se však pedagogové neučí. A velká část z nich přitom nemá zkušenosti se vzděláváním dětí s psychickými poruchami či smyslovými vadami.

Sociální znevýhodnění pak mnoho učitelů za handicap nepovažuje, a odmítá proto pracovat se sociálně znevýhodněnými dětmi jinak, podotkla Červeňáková. „Když se učitelů a učitelek ptám, zda někdy byli v sociálně vyloučené lokalitě, odpovídají: Zaplať pán bůh, že jsem tam nebyl! Pokud ale pedagog nenavštíví prostředí, z nějž znevýhodněné dítě pochází, neuvidí, že nemá doma vlastní koutek nebo stůl, nebude mít k němu odpovídající emocionální přístup,“ popisovala Červeňáková svoje zkušenosti.

„Změna je potřeba i na vysokých školách. V současnosti jsou absolventi odkázáni na zkušenosti starších — a předsudky tak přetrvávají,“ dodala. Problémem je i v zákoně nezakotvený institut sociálního pedagoga, který by měl dle ní být — stejně jako speciální pedagog a psycholog — samozřejmostí na každé škole.

„Přijali jsme za normální, že nejúspěšnější žáci jsou děti nejmotivovanějších rodičů. Přestaňme se zbavovat zodpovědnosti. Není naším úkolem změnit sociální zázemí rodiny. Děti ale nemají být za to, kam se narodily, trestány dvakrát,“ vyzvala Olga Kusá. Na konferenci chválený a magistrátem řízený projekt desegregace začal vloni třeba v Ostravě, jíž se deset let starý rozsudek týká.

„Inkluze je naplněním lidských a občanských práv,“ prohlásil ředitel ostravské školy Jiří Slepička, ač přiznal, že zavádění opatření v podfinancovaném školství je zpočátku drahé. „Mnohé naše děti ale nemají speciální potřeby. Co potřebují, je bezpečné a příjemné prostředí. A to nic nestojí,“ reagovala přítomná členka Asociace romských rodičů.