Kolikrát se ještě uvidíme? Říkám si, když se protneme s některou z přátelsky blízkých postav devadesátých let. Minulý týden to bylo s Adamem Krzeminskim z polského časopisu Polityka a s Markusem Meckelem, disidentem, evangelickým knězem, posledním východoněmeckým ministrem zahraničí, který znovusjednocoval Německo. Oba byli v Praze, na pozvání Nadace Friedricha Eberta, diskutovali v Goethe Institutu. Adamovi sekundoval skoro o dvě generace mladší Patrik Eichler, který vyprávěl polský příběh trochu jinak než on. Jak dlouho se s dnes už staršími pány známe? Dvacet let?

Kolikrát ještě povedeme řeči o tom, jak se proměňuje politika? Před více než patnácti lety jsem se Adamovi trochu posmíval na pódiu v Mnichově, že to Poláci dotáhli až na okupační zónu v Iráku, a on kontroval, že jenom na rozdíl od ostatních berou vážně své závazky v NATO. S Markusem jsme před pěti lety mluvili o tom, jak to zhoustlo u Poláků a Maďarů. Mezitím to zhoustlo porůznu všude.

Adam jako elitní polský novinář, který čte knihy z řady oborů jako na běžícím pásu, už nějaký čas tvrdí, že jednadvacáté století bude stoletím autoritativních režimů. Zní to vlastně logicky. Existuje už celá plejáda špatných společenských nastavení, která není schopna řešit národní politika. Finanční transakce, které jen z peněz dělají peníze. Algoritmy v počítačových vyhledávačích, které mají jediný účel, a to je připoutat konzumenty k reklamě. Vedlejším efektem jsou virtuální sociální bubliny dávající každému, co si přeje, bez ohledu na cosi, jako je realita. Pokračovat se dá samozřejmě tématy klimatu, klopotné cesty k zeleným energiím, globálním lidským právům včetně těch sociálních.

Dával jsem v našich rozhovorech k lepšímu myšlenky z textů Kateřiny Smejkalové o uberizaci práce. S pocitem, že jsme málokdy věděli přesněji, co je špatně. Když jsme to věděli za komunistů, byl průvodním jevem jiný pocit nesvobody než dnes. Tehdejší nesvoboda byla obušková. Dnešní nesvoboda spočívá v tom, že člověk ví, co je špatně, ale zjednat změnu by vyžadovalo takové instituce a takové úsilí, že se to jeví jako nemožné.

Populismus a autorita jako útočiště

V hovorech s Polákem a Němcem, byť východním, má Čech výhodu povolené fabulace. „Pánové, představte si, že jsem si po volbách přečetl knihu našeho oligarchy. Chtěl jsem se dovědět, co nás asi čeká, když dostal tolik procent. Pánové, to vůbec není špatné. Rychlé vlaky a ještě rychlejší internet, fungující pošta, nové, pěkné dálnice, bezpečná vlast bez náboženských cizáků. Svoboda to není, ale když systém s autoritativní vládou, pak se mi ta česká varianta jeví jako obyvatelná. Bude to u nás pěkně fungovat.“

Začali jsme žertovat na téma obyvatelného světa populismu. Modelovali jsme, co by se všechno dalo slíbit podle definice: „Populismus nabízí jednoduchá řešení komplexních otázek, z nichž část neexistuje.“ Se dvěma starými muži, matadory politického uvažování střední Evropy, napadalo nás daleko více skurilních návodů, jak zabydlet a proveselit autoritativní konstelaci než jak provozovat demokracii.

Jak se chovat v politickém orgánu tradiční strany?

Populismus zasáhl i tradiční strany, jak za všechny ukazuje výsledek Klause mladšího. Sociální demokracie má před sebou Ústřední výkonný výbor, který je nejvyšším stranickým orgánem mezi sjezdy. Tento orgán přítel nazýval v předvolebních časech jako zoologickou zahradu, kde se podává oběd zadarmo.

Asociaci na zoologickou zahradu mám z dětství v Ústí nad Labem. Vedro, puch, betonový kotec. V rohu hromada bodlin. „Hele dikobraz“. Nejistota, zda to zvíře dávno neuhynulo. Opice, které si pomalými pohyby vybírají vši, dávají si je do úst. Křupnutí nebylo slyšet, ale opice se tvářila jako dědek kousající brambůrky. Kočkovitá šelma, koncentrované zoufalství, chodící sem a tam. Přítelův příměr měl být před volbami lákavý, zná pražskou zoo z devadesátek. Po volbách lze čekat zoologickou z mých dětských vzpomínek let sedmdesátých.

Levicová strana v hluboké krizi a v ještě hlubších dluzích se potřebuje znovu konstituovat a narovnat. ODS se podařilo vybrat spirálu smrti sázkou na akademika. Strana neztratila své sponzory, protože měla vnitřní krizi ledasčeho, ne však své příchylnosti k velkému kapitálu. V sociální demokracii se pomalu šikují většiny za lidmi, kteří mohou urvat moc a vyrazit bezhlavým útěkem vpřed. Není to řešení.

Pokud někde začít, pak snad širokými kolektivními orgány, které dospějí ke kolektivnímu rozhodování. Restart sociální demokracie potřebuje tvůrčí řešení, která dosud neznáme. Co známe čím dál lépe, je populismus. Asi by bylo dobré ho přesněni popsat a za jeho projevy uvnitř demokratických stran dávat žluté a červené karty. Můj optimismus spočívá v přesvědčení, že i pak zbude dost lidí, se kterými půjde usilovat o lepší svět. Dobré zabydlení autoritativního řádu lze zatím odložit.