Kolikrát se ještě uvidíme? Říkám si, když se protneme s některou z přátelsky blízkých postav devadesátých let. Minulý týden to bylo s Adamem Krzeminskim z polského časopisu Polityka a s Markusem Meckelem, disidentem, evangelickým knězem, posledním východoněmeckým ministrem zahraničí, který znovusjednocoval Německo. Oba byli v Praze, na pozvání Nadace Friedricha Eberta, diskutovali v Goethe Institutu. Adamovi sekundoval skoro o dvě generace mladší Patrik Eichler, který vyprávěl polský příběh trochu jinak než on. Jak dlouho se s dnes už staršími pány známe? Dvacet let?

Kolikrát ještě povedeme řeči o tom, jak se proměňuje politika? Před více než patnácti lety jsem se Adamovi trochu posmíval na pódiu v Mnichově, že to Poláci dotáhli až na okupační zónu v Iráku, a on kontroval, že jenom na rozdíl od ostatních berou vážně své závazky v NATO. S Markusem jsme před pěti lety mluvili o tom, jak to zhoustlo u Poláků a Maďarů. Mezitím to zhoustlo porůznu všude.

Adam jako elitní polský novinář, který čte knihy z řady oborů jako na běžícím pásu, už nějaký čas tvrdí, že jednadvacáté století bude stoletím autoritativních režimů. Zní to vlastně logicky. Existuje už celá plejáda špatných společenských nastavení, která není schopna řešit národní politika. Finanční transakce, které jen z peněz dělají peníze. Algoritmy v počítačových vyhledávačích, které mají jediný účel, a to je připoutat konzumenty k reklamě. Vedlejším efektem jsou virtuální sociální bubliny dávající každému, co si přeje, bez ohledu na cosi, jako je realita. Pokračovat se dá samozřejmě tématy klimatu, klopotné cesty k zeleným energiím, globálním lidským právům včetně těch sociálních.