Polská veřejná diskuse prochází rozsáhlou změnou: pod tlakem veřejného mínění si mainstreamové sdělovací prostředky čím dál častěji všímají problémů neokoloniální závislosti ekonomiky a hospodářství současného Polska. Pozorněji se sleduje rovněž situace v ostatních evropských postkomunistických státech.

V září 2017 byl na internetovém portálu Forsal.pl zveřejněn článek Leonida Bershidského, publicisty Bloomberg View, s výmluvným názvem Státy středovýchodní Evropy jsou koloniemi Západu. Už je příliš pozdě na to, aby opětovně převzaly kontrolu. Autorovým východiskem se stala analýza předvolební situace v České republice: „Zdá se, že se další stát středovýchodní Evropy dočká protiimigrační, euroskeptické vlády. Jde o Českou republiku, kde pozorování ukazují, že hnutí ANO, jehož předsedou je miliardář Andrej Babiš, má před říjnovými parlamentními volbami velký náskok před konkurenčními stranami. Jestliže se předvolební průzkumy potvrdí, Česká republika se postaví po bok Polska, Maďarska a Slovenska. Pokud vám to zní zlověstně, existuje ještě jedna bašta obrany proti extremismu — západoevropský kapitál.“

Bershidsky píše, že západní investice mají pro ekonomiku všech těchto zemí tak velký význam, že jejich nacionalističtí vůdci se projevují spíše jako správci kolonií než jako skuteční partneři v rámci velkého integračního projektu. Jeho článek je vynikající — takřka zvráceně v něm zaznívá tón neokoloniálního didaktizování, jenž klade civilizovaný západní kapitál proti „novým barbarům“, které souhrnně a dosti stereotypně označuje jako nacionalisty a bez větších okolků popisuje jako extremisty. Není to nic nového: hlasatelé z liberálního centra se často pasují do role „arbitrů elegance“ reality, která je obklopuje.

Jedno je ovšem jisté a text to vyjádřil zcela otevřeně: pojem „dvourychlostní Evropy“ není pouhou metaforou odkazující k politickému rozměru evropské integrace. Máme totiž co do činění se závažnou ekonomickou závislostí někdejších evropských sovětských satelitů na západních hospodářských a politických mocnostech. Bershidsky vychází z výzkumů Filipa Novokmeta, Thomase Pikettyho a Gabriela Zucmana, kteří nedávno analyzovali ekonomiky středoevropských států z hlediska jejich závislosti na německém, francouzském a nizozemském kapitálu.

A závěr? Země jako Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko jsou „státy v zahraničním vlastnictví“ (foreign-owned countries). Podle výše uvedených odborníků vlastní západní kapitál v Polsku i v České republice ty ekonomicky nejdůležitější podniky. V České republice vytváří minimálně 42 procent veškeré přidané hodnoty v ekonomice. Nepodstatný není ani vliv západního byznysu na polský a český trh práce: celou třetinu zaměstnanců totiž zaměstnává zahraniční kapitál.

Přinejmenším v Polsku je to navíc tak, že řada sociálních a ekonomických analýz získává ohlas teprve ve chvíli, kdy jsou pod nimi podepsáni západní — zpravidla anglosaští — odborníci. Přitom odbornými výzkumy tohoto typu se zabývají i polští vědci. Sociolog ekonomie profesor Juliusz Gardawski popsal v rozhovoru, který jsem s ním vedl pro čtvrtletník Nowy Obywatel, dosti přehledně situaci středoevropských států, jež se v 90. letech 20. století začaly pouštět stále dál na oběžnou dráhu globálního kapitalismu.

Dovolím si zde z tohoto rozhovoru obšírněji citovat: „V mezinárodním rozdělení práce zaujímá Polsko poloperiferní postavení. Jsme státem, který se teprve staví na nohy, a mezi postsocialistickými zeměmi střední Evropy zaujímáme středovou pozici, pokud jde o hospodářský rozvoj. Z hlediska teorie různorodosti kapitalismu existují země s radikálně liberální ekonomikou, které představují velice příznivé prostředí pro velké korporace.

Patří k nim pobaltské země, zejména Estonsko a Lotyšsko — korporace tam mohou učebnicově rozehrávat svůj byznys, zvláště pak přihlédneme-li k tomu, že Estonci a Lotyši jsou svolní k velkému odříkání, jenom aby posílili svou nezávislost na Velkém bratrovi — Rusku. Na druhé straně je pak Slovinsko, někdejší součást Jugoslávie, jemuž se podařilo udržet postup odpovídající západnímu modelu koordinovaného tržního hospodářství.“

Profesor Gardawski také říká, že země visegrádské čtyřky se nacházejí někde mezi těmito póly, a bývají proto označovány jako „zakořeněné tržní ekonomiky“. Zakořenění v tomto případě znamená lepší nebo horší fungování již existujících institucí, které zaručují společnosti alespoň částečný vliv na trh. Patří k nim kupříkladu odbory (v Polsku dnes ovšem velice slabé i na poměry středovýchodoevropského regionu, je to přece země Solidarity!) a také institucionalizovaný společenský dialog. Profesor to shrnuje slovy, že v takových státech, jako je Polsko, „je míra volnosti zahraničního kapitálu mnohem vyšší než ve starých demokraciích“.

Beztrestnost západního kapitálu

Více volnosti — respektive, jak by někdo řekl, větší beztrestnost západního kapitálu v postkomunistických zemích — se odráží také v situaci konzumentů. Věra Jourová, která zastává funkci evropské komisařky pro spravedlnost, ochranu spotřebitelů a otázky rovnosti pohlaví, před několika měsíci jasně konstatovala, že západní potravinářský průmysl již dlouhá léta podvádí své východoevropské zákazníky. Pro toto konstatování měla solidní základ. Během posledních měsíců se totiž dost hovořilo — a to i v polských médiích — o výsledcích průzkumů chorvatských, bulharských a slovenských veřejných institucí, které se podrobněji zaměřily na potraviny nabízené na tamních trzích mimo jiné německými firmami.

Ukázalo se, že v mnoha případech prodávají západní společnosti zákazníkům ze středovýchodní Evropy horší zboží za vyšší cenu. Chorvati zkoumali 26 produktů, u čtrnácti z nich odhalili výrazný rozdíl v kvalitě a u devíti navíc výrazně vyšší ceny stanovené v neprospěch zákazníků z periferie. Bulhaři prozkoumali 31 potravin týchž značek, které se prodávají i v Německu a Rakousku. Vyšlo najevo, že bulharští zákazníci musejí platit víc za 16 z 31 produktů. Za některé z nich přitom Bulhaři platí o více než sto procent vyšší cenu než Němci či Rakušané, kteří navíc disponují mnohem vyšší kupní silou.

Doplňme, že 20 procent zkoumaných potravin prodávaných v Bulharsku mělo nižší kvalitu než tytéž potraviny dostupné v německých a rakouských obchodech. Problém dorostl takových rozměrů, že EU chce poskytnout zemím, které podezřívají západní firmy, že na jejich trhy dodávají horší produkty, dotace na spotřebitelské průzkumy. Ke státům, které o toto opatření projevily zájem, patří i Maďarsko, Česká republika a Slovensko.

Ekonom z Cambridgeské univerzity Ha-Joon Chang ve své proslulé knize Nemilosrdní samaritáni. Mýtus volného obchodu a tajné dějiny kapitalismu ukazuje, že „volný obchod“ je nástroj, který transnárodní byznys a nejbohatší země využívají na podřízených trzích. Pokud však jde o rozvoj vlastního průmyslu, s oblibou uplatňují různé formy intervencionismu, různými způsoby chrání vlastní trhy před konkurencí a prostřednictvím politického tlaku likvidují v podřízených zemích celá průmyslová odvětví. Také proto znamenala v postkomunistických státech privatizace velmi často prosté převzetí původně státních podniků německými nebo francouzskými firmami, úzce spjatými s elitami svých států.

Poloperiferní společnosti byly několik desetiletí přesvědčovány o tom, že mezinárodní ekonomika se řídí objektivními tržními mechanismy. To však nebyla a není pravda. Mnohem správnější by bylo konstatovat, že západní byznys v těchto oblastech Evropy využívá hybridní strategie k dosahovaní vlivů a zisků a že k dosahování ekonomické nadřazenosti využívá jak tržní, tak etatistické metody. Jeho hlavním cílem je udržet si dominanci a důsledkem toho je, že ekonomiky v podřízených oblastech se pohybují v kolejích středního růstu a přicházejí o značnou část svého lidského a hospodářského kapitálu ve prospěch německých, francouzských, amerických nebo čínských dobrodinců.

V polské diskusi o ekonomice v dobách transformace prezentovali zastánci bleskového přechodu k volnému trhu často černobílou alternativu — buďto anachronickou a patologickou tržní pseudo-autarkii, nebo efektivní globální volný trh zajišťující neomezený rozvoj. Dnes slýcháme čím dál častěji hlasy odborníků, svědků tehdejšího dění či publicistů, kteří takové chápání stavu věcí odmítají a zřetelně poukazují na stinné stránky skutečnosti, že trhy středovýchodní Evropy byly přejaty západními hospodářskými mocnostmi. Dochází k tomu mimo jiné proto, že generace třiceti- a čtyřicetiletých „horších Evropanů“ má — pokud jde o Západ — mnohem méně růžových iluzí než generace našich rodičů.

Z polštiny přeložil Martin Veselka.