Není zcela jasné, jestli autor článku předkládá oficiální návrh na snižování nájemného tím způsobem, že se fasády daných nemovitostí počmárají sprejerskými klikyháky, čímž opadne jejich hodnota, a tedy i možnost stanovení vyššího nájemného.

V jednom ohledu však autor naprosto přesně - aniž by si toho ovšem byl sám jakkoli vědom - postihl podstatu celé věci.

Totiž tam, kde píše, že ohledně té činnosti sprejerů "spatřuji v ní dokonalost formy i jako naprostý laik".

Ano, to je právě to: ta čirá f o r m a provedení může být vydatným tréninkem skutečně dovedena až k určité dokonalosti. A tak - a to právě mnohými laiky v oblasti umění - může být při fascinaci tímto technicky dokonalým provedením zcela přehlédnuto, že pod touto formou zívá naprosto prázdný, nicotný a bezmyšlenkovitý o b s a h.

myslím nabízí jednoduchý, ale nikoli zcela prázdný obsah.
Tezí, které tu předkládá autor, se částečně dotýká dnešní blog Jiřího Davida na Akt.cz. Končí slovy: Ano, je to zcela prostý a tragikomický paradox, když jedna intelektuální elita hledá (vytváří) většinového, uvědomělého člověka, proti druhým intelektuálním elitám, čehož snadno pak využívá libidinózní autokracie.

Paní Zemanová, mohla byste nějak blíže specifikovat, v čem u těch sprejerských stříkancích na vozech metra spatřujete nějaký umělecký obsah? (Byť i třeba jednoduchý.)

Obsah tam čtu. Je to výkřik, politický apel.
Problém je se slovem "umělecký".
Jestli dokážete přihrát stručnou definici umění, můžeme se od toho odpíchnout.
Angažovaná, apelativní tvorba není nic nového pod sluncem.
Forma se mění, chuť křičet trvá.

Obsah graffíti je vyjádřen již v názvu článku, umění, které bolí. Už dávno neplatí, že uměníá je jen to, co je hezké a souladné.

V Praze se střetávají tři kulury veřejného prostoru.

První je architekrura (či design jako u vagonu) stará i nová, která je realizací nějkého záměru, dobrého čii špatného, zdařilá či nezdařilá. Druhá je kultura sprayerů, třetí jsou bilbordy a jiné reklamní plochy. Ty tři kultury o vzájmnou sladěnost neusilují a proto je ten střet bolestný. Pomalované vagony mi nijak zvlášť nevadí, těžce nesu graffiti na historických památkách. Ale i ty nějakou pravdu naší doby vyjadřují.

Pokud tedy opravdu chceme být naprostými minimalisty, paní Zemanová, pak ta asi zcela nejkratší definice umění by se mohla ukrývat ve slově "přesah".

To znamená: je tady něco, co má nějaký bezprostřední tvar, formu; ale přitom to právě touto specifickou výrazovou formou ukazuje a poukazuje na něco jiného. Na něco, co není bezprostředně viditelné (slyšitelné, vnímatelné) - ale co zde nicméně nějakým těžko postižitelným, až přímo tajuplným způsobem je přítomno; a co svým sdělením přesahuje právě jenom tu bezprostřední formu.

Při nejlepší vůli nedokážu u daného sprejerského artefaktu takovýto umělecký respektive významový přesah objevit (pokud bychom tím snad neměli na mysli to, že ty nasprejované obrazce z plechové stěny přesahují až i na okenní tabule vozů metra).

Pokud je tu vyjádřen nějaký "politický apel" - pak se tento sotva nějakým zásadním způsobem liší od dejme tomu nápisu křídou na zdi. S uměním takovéto "sdělení" nemá principiálně nic společného.

A pokud takovéto umění "bolí" - pak jenom do očí.

Jistě. Ve sdělení "nemám rád nácky" pravděpodobně žádný významový přesah není. A od prostého nápisu křídou na zdi se to liší pouze pracnější technikou, snahou o ornamentální efekt a vstřícností k obligátním estetickým kritériím daného žánru.
Ale tím se v naší debatě příliš neposuneme, pokud jde o graffiti obecně, nejen o konkrétní ukázku. Chci tím říct, že v mnoha případech ti, kterým je sdělení určeno, možná jeho přesah najdou.
http://www.extra.cz/images/thumbs/6c/13/6c13bd6-17328-graffiti-ii-9-2048x0-shrink.jpg
Anebo taky ne. Ale to není problém pouze tohoto žánru.

No dobře, paní Zemanová, toto už je skutečná výzva. Namísto teoretických diskusí tu máme zcela konkrétní příklad. Dobře, podívejme se na ten obraz poněkud podrobněji.

Předem musím udělat jednu výhradu, kterou činím vždy v obdobných případech: umělecký artefakt téměř nikdy není možné s konečnou platností posoudit, pokud není příležitost vidět přímo originál. Jinak řečeno, z jeho pouze dvourozměrné reprodukce na displeji monitoru mohou přece jenom vyplynout určité chyby v jeho posouzení. Nicméně v daném případě mám pocit, že to nebude zásadním problémem.

Jako druhé musím říci: někdy je opravdu krajně obtížné rozhodnout, zda daný artefakt splňuje, anebo nesplňuje kritéria pro zařazení do kategorie autentického umění. Jsou opravdu případy, které jsou mezní, jejich posouzení je značně obtížné.

Konkrétní případ: před časem jsem ve městě ve kterém bydlím jel kolem jednoho dřívějšího tramvajového podjezdu. Už léta vyřazeného z provozu; jehož stěn se pak - nevyhnutelně - zmocnili místní sprejeři. A tyto stěny pokryli svými výtvory. Při té jízdě okolo jsem při pohledu na jednu tuto stěnu začal mít pocit, že v daném případě by se výjimečně mohlo jednat o umění skutečné, ne jenom o jeho napodobeninu.

Nedalo mi to, a při příští příležitosti jsem se k tomu podjezdu vypravil pěšky, abych měl dostatečnou příležitost si ty nasprejované obrazce prostudovat podrobněji.

V prvé řadě: čistě technicky to dozajista byla bezchybně provedená díla. Je nesporné, že celá řada těchto sprejerů si postupem času vypracovala vlastně až dokonalou techniku vyobrazení.

Jenže: tohle je právě jenom čistě technická forma celé záležitosti. Totiž právě to, co jsem minule označil jako "formu".

Když jsem se ale pod touto napohled dokonalou a přesvědčivou formou snažil objevit nějaké opravdu hlubší umělecké sdělení, nebo vůbec jenom nějaký umělecký výraz: nic. Poté co se pozorovatel nasytil onou pouhou formou, pak už všechno ostatní je prázdné, nicotné; veškerá vyobrazení se vyčerpávají jenom zcela bezprostředním, ryze vnějškovým dojmem.

A toto, zdá se, platí bezezbytku i pro ten obraz z Vašeho linku.

I tady platí: čistě technicky je ten výjev bezpochyby velice čistě provedený. A vzhledem k tomu že byl vyobrazen na zdi je skutečně obdivuhodné, s jakou precizností jsou provedeny i ty nejmenší detaily. O tom tedy není sporu. Jedná se teď ale právě o tu druhou stránku věci - o samotné vnitřní (umělecké) sdělení tohoto výjevu.

Klíčem k jeho výkladu bude zřejmě ta zvířecí lebka zcela vpravo.

Asi nebude na škodu udělat si určité porovnání různých epoch: ještě v šedesátých létech to byla prakticky poslední doba, kdy ještě bylo možno uvěřit na principiálně dobrý svět. Na krásu. Na to, že vytříbenou estetikou bude možno dobrat se k tomu dobrému světu, k tomu dobrému v člověku.

Poté ale co všechny tyto naděje pohasly restaurací odlidštěných, technokraticko-komerčních struktur, nastala éra negativismu. Výraz, ne-li přímo škleb odporu, destrukce, všeodmítající negativity se stal přímo módou, a to zvláště u mládeže. Která jako vždycky prováděla svou definitivní revoltu proti světu dospělých.

Takže zpátky k té lebce na našem výjevu: ano, ta je zřejmě typickým projevem takovéto soudobo-pubertální negativity. Lebka, jako symbol smrti, zmaru, snad i - pomyslíme-li na Máchu - i určitého legitimního vzdoru proti umělému, nepravdivému světu konvenčnímu.

Potud tedy dobře: jenže, jak se věc jeví, celá záležitost je vzápětí ukončena, vyčerpána právě jenom tímto zcela bezprostředně evidentním projevem negace. Není v tom naprosto nic víc. Žádná hloubka; nic, na čem by lidský duch mohl zakusit nějakou výzvu z pohledu do mnohoznačnosti žití a bytí. (A třebas i umírání.)

Vraťme se ještě znovu k té éře předchozí: jmenovitě "umění" reálného socialismu bylo nechvalně proslulé svou prvoplánovostí. Tedy tím, že umělecko-ideologické zadání (šťastní budovatelé socialismu) bylo naplňováno naprosto bezprostředním, až extrémně triviálním vyobrazením.

Tyto novodobé sprejerské výtvory, jak řečeno, mají alespoň to pozitivum, že jsou obvykle technicky velice dobře zvládnuté.

Ale: jakmile pokročíme k otázce po nějakém vnitřním sdělení - pak se rázem ocitneme zase u té prvoplánovosti. U toho, že se daný tvůrce spokojí s tím naprosto bezprostředním efektem, a není schopen vytvořit nic, co by překračovalo ten zcela prvotní výraz smrti a zmaru.

Když se blíže podíváme na další části toho obrazu - jsou tam ještě nějaké další části těla oběti, nějaké kosti vyčnívající z tlamy predátora - ale to všechno je tam konec konců jenom tak náhodně poskládané, bez jakékoli - nějaký vyšší smysl implikující - vnitřní souvislosti.

A i ten predátor sám, který na první pohled ovšem působí útočně-dynamickým dojmem - při bližším pohledu zjistíme, že je vlastně neživotný, jakoby vysloveně lhostejný ke všemu kolem něho.

Už v sedmdesátých létech minulého století spisovatel Vladimír Neff napsal, že má pocit, že tehdejší mladí autoři se spokojí s tím, že si osvojí umění tak nějak klást slova za sebe - a že vůbec necítí nějakou snahu či dokonce uměleckou povinnost dobrat se k nějakým hlubším uměleckým sdělením.

Toto Neffovo konstatování naprosto dokonale vystihuje přístup současné sprejerské generace: oni si osvojí tu ryze technickou stránku vyobrazení, dovedou ji třeba až k dokonalosti - ale tím to pro ně končí, nemají ani snahu, ale zřejmě už vůbec ani představu o tom, že umění jako takové by mělo otvírat cestu k mnohem hlubším dimenzím a mnohem hlubším prožitkům, nežli je jenom vytváření prvoplánových vizuálních efektů.

Aby se nezdálo, že jsem apriori paušálně zaujatý vůči sprejerské formě uměleckého výrazu vůbec: viděl jsem svého času - jednou! - sprejerský výtvor alespoň po té formálně výrazové stránce natolik dokonalý a přesvědčivý, že jsem si tehdy pomyslel, kdyby pod tím obrazcem byl podpis "Picasso", že bych byl docela náchylný k tomu to uvěřit.

I když se říká, že dílo má mluvit samo za sebe, musím přiznat, že mně občas pomohlo, když jsem aspoň trochu vnikla do autorova světa a myšlení s pomocí jeho vlastních slov. Například kresby Stanislava Kolíbala mi byly dlouho nesrozumitelné, než se mi poštěstilo zúčastnit se komentované prohlídky jeho výstavy.
Ale to jen tak na okraj.
Možná nebude od věci, když si přečtete interview s autorem kresby na zdi. Určitě vám to dá víc, než kdybych se jeho slova pokoušela interpretovat sama.
Omlouvám se, jestli ve vás vznikl dojem, že vás chci nějak odbýt, když nepodám vlastní výklad.
https://www.fatcap.com/article/roa.html

Bylo by asi dobré rozlišit otázku, zda se nám něco líbí a otázku, zda je to umění. Pokud neuznáváme, že i špatné či bezcenné umění je umění, tak kategorie umění nemá smysl.

Umění bych definoval tak, že je to komunikace, ve které dominuje estetická funkce, například ve smyslu Jana Mukařovského t.j. jako úhrn či interakce ostatních komunikačních funkcí. Podle tohoto kritéria graffiti uměním jsou. Může mít expresivní funkci (třeba "mám vztek"), apelativní funkci (bojujme proti náckům nebo kapitalismu), representativní (je to podpis), ale žádná z nich nedominuje jako například u politického plakátu funkce apelativní, u technického nákresu funkce representativní atd. Graffiti působí esteticky právě nesouladností těch funkcí a nesouladností s kontextem. To je dnes zcela běžně uplatňovaný estetický princip

Mám dojem, že pan Poláček a paní Zemanová mluví spíše o street artu než o grafiti. Street art se od galerijního umění liší jen nepatrně, vlastně jen absencí zadavatele a právního vztahu s majitelem plochy. Je to street art, když pomaluji vlastní dům?

Mně se graffiti téměř nikdy nelíbí, ale ty nejsou od toho, aby se líbily lidem jako jsem já.

ale uznávám, že jsem pak pana Poláčka trochu svedla z cesty tím, že jsem mu předhodila výtvor světově uznávaného "muralisty", jak se těmhle lidem, posedlým velkou volnou plochou zdí, taky říká.
Tahle posedlost je nakonec asi to správné slovo, které tvoří rámec, do kterého se vejde oboje, a samozřejmě ještě mnoho jiného.

To je v pořádku, paní Zemanová, ten nápad s tím linkem byl opravdu dobrý, jak už jsem napsal namísto abstraktního teoretizování tu máme konkrétní objekt který je možno podrobit konkrétní analýze. Takže jsem opravdu neměl pocit že byste mě nějak "odbyla". ;-)

Ale co se toho interview s tím autorem týče: nenašel jsem tu nic, co by nějakým způsobem zásadně mohlo změnit můj úsudek na danou tvorbu a její původce.

Jako nejcharakterističtější pro osobu autora, jeho vnitřního světa i motivů a cílů jeho tvorby se mi zdají být tyto tři citáty:

"Maloval jsem vždycky jenom pro zábavu."

"Neměl jsem nikdy žádný opravdu vyšší cíl."

"Moje největší přednost a chyba zároveň: dělej si vždycky všechno, co se ti zachce!"

Tyto výroky naprosto dokonale dokládají mé vlastní vyobrazení celé této sprejerské scény: komunita současné mládeže, která už dávno rezignovala na dosažení nějakých vyšších hodnot či vyšších pravd, žije už jenom svou vlastní bezprostředností, měřítkem všeho je pro ni vlastní, okamžikový prožitek. Nic víc v tom není - a to nejen aktuálně, nýbrž i čistě programově.

Obávám se, že ryze strukturalistická definice umění asi sotva může poskytnout dostatečně nosný základ pro uvažování, co je uměním p r a v ý m, a co ne. Do té abstraktní strukturalistické definice se totiž vejde všechno, co vůbec jenom nějakým způsobem splní příslušné formální znaky.

V daném případě ale diskuse nejde o to, zda daný směr umění (graffiti) můžeme zahrnout pod takovouto formalistickou definici umění (dozajista ano) - nýbrž o to, zda něco takového můžeme právem označit za umění pravé. Tedy za estetický výtvor v tom smyslu jak jsem ho vyznačil na úvod: jako specifickou výrazovou formu, která nám zprostředkovává nějaké h l u b š í sdělení o našem světě a jeho tajemství.

------------------------

Mimochodem, k té otázce jaký význam může mít - vzhledem k definici umění - když si někdo pomaluje svůj vlastní dům: ve čtvrti ve kterém bydlím je jedna vila, kde její majitel na vrata své garáže namaloval jakéhosi tuším žraloka.

Ten rozdíl oproti těm graffiti o kterých zde diskutujeme: tato malba na oné garáži se žádným způsobem n e t v á ř í jako nějaké umění. Je to svým způsobem prostě malba pro radost, pro bezprostřední zkrášlení, oživení o sobě prázdné plochy. Z tohoto hlediska není možno proti takovéto dekoraci naprosto nic namítat.

Zatímco ta graffiti se naopak tváří, jako by byla nějakou jedinečnou, strhující uměleckou formou; ale její umělecká hodnota nijak nepřesahuje právě jenom tu čistě formální stránku.

Pane Poláčku, vy se na umělecká díla díváte jako na věci, které posuzujete izolovaně bez jejich vztahu k celku, do kterého patří.

Základní poznatek strukturalismu je ale ten, že komunikační akty jako věci nelze chápat, strukturalismus se zabývá ne věcmi, ale vztahy. To, zda je něco umění nebo ne, nezáleží na tom, jaké to je samo o sobě, nýbrž na tom, do jakých vztahů je to uvedeno. Řecký keramický pohár nebo plakát od Muchy v galerii či sbírce jsou umělecká díla bez ohledu na své původní určení, z antického poháru už nikdo pít nebude.

To, že graffiti jako umělecké dílo vnímáte, ostatně potvrzujete tím, že ho esteticky posuzujete ať chcete nebo ne. Ošklivost je modalitou estetična. U nepomalovaného vagonu metra by Vás asi nenapadlo, klást si primárně otázku toho, jak je zdařilý výtvarně.

Nejspolehlivějším kritériem skutečného umění je vkus pana prezidenta, zejména když jeho nositele vyznamená 28. října na Pražském hradě.

Pane Kubičko, na mou hlavu bylo nasměrováno už opravdu mnoho invektiv a předhůzek; ale že bych to byl zrovna a právě já, kdo by věci vytrhával z jejich souvislostí - tak to je mi skutečně naprosté novum. Až doposud jsem se totiž domníval, že jsem to naopak právě já, který se od naprosté většiny ostatních odlišuje tím, že naprosto důsledně věci uvádí do jejich souvislostí (ostatními většinou přehlížených).

Zdá se tedy, že budu muset zcela zásadně revidovat celý svůj dosavadní způsob chápání a pojímání světa; a někde si budu muset opatřit nějaký návod toho, jak vlastně odhalovat skryté souvislosti věcí...

Co se toho strukturalismu týče: ten má sice své nesporné pozitivum v tom, že opravdu principiálně fenomény pojímá v jejich souvislostech (a svého času jsem ke strukturalismu také dosti inklinoval) - jenže limit strukturalismu jako takového spočívá v tom, že zůstává ve zcela abstraktní rovině.

Svým způsobem strukturalismus nedokáže říci nic jiného, nežli že věci sestávají z elementů, které k sobě navzájem mají určité vazby, a tím vytvářejí určité struktury. Toť vše.

Paní Zemanová, Vy ráčíte žertovat!... ;-)

Jestliže jsem se rozepsal o principiální povrchnosti a bezobsažnosti soudobé tvorby graffiti (a podobné), pak je nutno si uvědomit, že tato tvůrčí plytkost se zdaleka nevztahuje jenom na tento druh tvorby.

Svého času jsem byl přítomen na jednom uměleckém fóru, kde - povětšinou mladí - tvůrci prezentovali svá díla.

Nejde o to, že to jak řečeno byli tvůrci mladí, a že tedy naprosto ne díla všech byla řemeslně dokonalá. Ale jde o to, že ve všech těch diskusích - a vzájemných hodnoceních - kolem toho znovu a znovu jako jediné kritérium platila právě a jenom ta čistě t e c h n i c k á stránka provedení. To znamená: kdo dokázal vytvořit technicky, formálně zdařilé dílo, ten byl oslavován - naprosto bez ohledu na to, že tyto výtvory byly ve své většině obsahově prázdné, bez vnitřního pnutí, bez opravdového uměleckého sdělení.

Jinak řečeno: v současné době v oblasti umění došlo ke zcela všeobecnému převrácení obsahu a formy. Naprosto zvítězila forma - jenom čistě vnější stránka věci, jenom čistě technická dovednost. Umělecký obsah, umělecká idea - pro něco takového dnešní doba prakticky už vůbec nemá receptory, natož aby to dokázala ocenit, a učinit z toho vlastní středobod veškeré umělecké tvorby.

Ovšem, paní Zemanová, vlastně to vůbec není špatný nápad: současného českého prezidenta obdařit navíc titulem "arbiter elegantiae".

Pak už by bylo všechno definitivně jasné; a zároveň by se tím jednou provždy odstranily všechny pochybnosti o tom, jestli o udělení příslušných vyznamenání rozhodují skutečně ryze umělecké kvality, anebo snad jenom důvěrná osobní blízkost k Hradu...

A ještě bych se vrátil k tomu graffiti s tou zvířecí lebkou. Zhodnotil jsem tento výjev tak, že je jenom zcela povrchně dramatický, ale že ve skutečnosti neobsahuje žádný skutečně intenzivní vnitřní impuls. A že je to jenom povrchní způsob, jak současná generace tvůrců ventiluje svůj - stejně tak plochý a vnitřně neprožitý - paušální negativismus.

Svého času jsem provozoval jedno fórum s názvem "Úvahy o životě a umění". Byl tam přítomen také jeden mladý malíř, který měl velmi vyhraněný smysl pro morbidno.

Mezi jeho obrazy které nám prezentoval nebyl jeden jediný, kde by prosvítalo něco pozitivního, hřejivého, půvabného, nadějeplného. Vše znázorněné - a především vše lidské - bylo převráceno do polohy destrukce, zmaru, agrese, beznaděje. A ovšem nezřídka zde svou dekorativní roli hrály i umrlčí hlavy, ať lidské či jiných kreatur.

Ale! Ten zcela zásadní rozdíl proti těm sprejerským rychlomalbám byl: ty jeho scenérie měly opravdu své hluboké umělecké zázemí. Nikoli tak svou formou (bylo přece jenom znát že čistě technicky není ještě tak vyspělý) - ale tím, že bylo naprosto jednoznačně znát, že on má tento negativní pohled na svět a na člověka hluboce niterně prožitý. A dost možná i protrpěný.

Ale - právě tohle zakládá ten zcela zásadní rozdíl mezi uměním plochým, pouze formálním, a mezi uměním pravým, uměním sdělným: zda za tím stojí vlastní tvůrcův prožitek, anebo jenom touha exhibovat laciným, prvoplánovým efektem.

P.S. A je nakonec jenom symptomatické, že to byl právě tento mladý tvůrce - jako jeden z mála s autentickým uměleckým cítěním - který n e b y l přijat na uměleckou školu! A tak se zřejmě zase jednou ztratil jeden skutečný talent, zatímco technicky zručným řemeslníkům na poli umění jsou poskytovány veškeré možnosti jejich uplatnění.

Zrovna tenhle konkrétní chlapík /myslím tím belgického malíře, který si říká ROA/ se vyznačuje zvláštní tvůrčí posedlostí, která má podle mne svůj předobraz v dávné epoše, vzdálené přes sto let, v epoše dekadence, a ještě spíš v její odnoži, která je celkem výstižně zvána l'art pour l'art.
Já vám samozřejmě nemohu vymlouvat váš dojem, že je jeho tvorba zcela plochá, bez jakéhokoli vnitřního prožitku.
Odkaz na rozhovor jsem sem dávala hlavně kvůli vyznání z filmových lásek, protože vím, že filmové umění je vám bližší než výtvarné a že vám třeba naskočí nějaké paralely mezi Roovými divnými zvířaty a filmy jeho oblíbených režisérů, což by mě docela zajímalo, protože já sama můžu jen hádat. Docela mě překvapilo, že nejmenoval Cronenberga.

Nakonec jsem si řekl, že bych "nebyl celý", kdybych se ke graffiti také nevyjádřil. Budu psát o graffiti, na mysli mám však především tagy, jejichž epidemie trvá.

Nejprve tedy k té umělecké stránce. Podnětných definic umění je více, neboť lidské výtvory i projevy, které tímto slovem označujeme, se velmi liší, a to dobově i funkčně, především však použitými prostředky technickými a výrazovými. Sám český termín napovídá, jakou cestou se vyčleňování určitých artefaktů z množiny všedních lidských výkonů ubíralo. V českém kontextu můžeme mluvit jako o umělci klidně třeba o (právě vyznamenaném) Luďkovi Sobotovi.

Po tomto úvodu si tedy dovolím konstatovat, že by bylo s podivem, kdyby mezi graffiti umění nějak z podstaty absentovalo. Dovedeme si přece představit, že nepochybný umělec vezme do ruky sprej a vyvede graffiti stejně kvalitní jako jiné své dílo. Zároveň se však domnívám, že podíl opravdových uměleckých děl je mezi výtvory na městských svislých plochám jen minimální. Ti, co je vytvářejí, tak činí v ohromné většině případů s motivy, které vzniku uměleckého díla nepřejí. Spěchají, jde jim o kvantitu. Opakují se a napodobují. (Výjimečně se může graffiti stát i památkou, jako např. na až příliš málu dochovaných dílů zdi, jež dělila Berlín.)

Jednu dobu jsem se o graffiti trochu zajímal. Myslím tím, že jsem některá dokumentoval a snažil se rozklíčovat. Stručně sdělím, že na pražském Žižkově jsem zjistil např. tato nápisová graffiti: proto, bee, bored, terrore, ImD´s nebo whynot... Nebudu překládat, abych nepodceňoval čtenáře, a v interpretaci se omezím na úsloví „pilný jako včelička“. Motivací je především příznivý poměr efekt/náklady, zlomyslnost (proto také lidé reagují zpravidla nevšímavostí), prožitek napětí, přání značkovat a přivlastnit si, cvičit potřebnou asertivitu, vytáhnout se. Za mnoha počiny stojí hlavně destruktivita, ne náhodou je příbuznou činností oblíbené vydloubávání kostek mozaiky z pražských chodníků.

Zatímco obraz v galerii je v rozhodující míře uměním, nebo aspoň výtvarným dílem, neboť skutečnost, že že se jedná o plátno, zaschlé barvy a rám, je nepodstatná, v případě graffiti je to, zda kontaminovalo fasádu, u m n ě předtím třeba opravenou, faktem zásadní důležitosti. Říkám to jako člověk, který letos nechal opravit opuchlou fasádu středočeského domku z roku 1909, který používám k rekreaci (manuální prací) a k němuž se snažím chovat jako k památce. Tradiční výkon zedníků jsem mohl pozorně sledovat a ovšem musel zaplatit. Došlo k tomu z jednoduchého důvodu, tu práci bych neuměl provést. Zatímco na graffiti bych si troufl jedna dvě a možná, že by působilo nakonec nadprůměrně originálním dojmem. Být nekritický, hned bych v sobě objevil umělce. Degradovat práci jiných, toť však opravdu žádné umění není.

Vesnický domek není snad ohrožen aplikací nevyžádaného díla. Pražský dům, v němž bydlím, je však zneuctěn snad dvaceti čmáranicemi (býval občas i v mém mládí, ale pouhou křídou). Posprejované jsou i dveře, občas okenní rámy v parteru, někdy i část skla. Kdyby měl někdo v přízemním okně zvenku mříž, byla by graffiti i v prvním patře. V praxi jsou útoky na domy sprejem jednoduše vandalismem a neliší se mnoho od případných útoků kladivem. (Autorovi článku mohu sdělit, že byty jsou na Žižkově plném graffiti drahé dost...)

Autora však zároveň chápu, konkrétně význam, jež pro něho měly zkušenosti a zážitky z Hamburku. Také já dávám přednost prostředí nenablýskanému a nesterilnímu, jaké bývá, žel, hned záminkou k vylepšování a zbytným investicím. Dokonce i v nemocnici na mě působila jako povzbuzení výjimečná stopa starší vrstvy a neunifikovanosti. Pro to, když kdosi zcizuje po nocích ostatním jejich město, které mají rádi a na jehož podobě jim záleží, pro takovou nehoráznost pochopení nemám. Ani pro expresní pomalování soupravy metra či vlaku, neméně než třeba letadla. Vandalismus je namístě daleko efektivněji než dosud stíhat a vykořeňovat. Zakrývání graffiti příslušnou barvou, jak město plánuje, je myslím konečně dobrou cestou. (Není to tak dávno, co zdrsňování sloupů osvětlení započalo podstatný ústup nelegálního výlepu plakátů.)

Na závěr, abych nebyl považován za příliš nekompromisního, podotknu, že snadno odstranitelná (smyvatelná) výtvarná díla, jakož i artefakty vzniklé nahromaděním trochy neškodného materiálu apod. můžeme i v případě chybějícího povolení ve městě nějaký čas tolerovat. Asi jako sněhuláky v zimě. Apropos, nejsou uměním, navíc uměním ohroženým?

jsem si uvědomila, že jsme tu při našich hlubokomyslných úvahách tagy úplně vynechali, a přitom pro spoustu lidí je to synonynum pro graffiti.
Myslím, že k vašemu textu celkem není co dodat, snad jedině, že existují plochy a zákoutí, kterým tagy nemohou ublížit.
Sněhuláci taky ne, ale ty tam bohužel nikdo nestaví.

Bohužel, paní Zemanová, z těch filmů které jmenoval ten belgický "umělec", neznám ani jediný, takže nemohu posoudit jeho vkus. Ale že ty filmy neznám mě nijak příliš nepřekvapuje - on zřejmě preferuje zcela jiný druh filmové tvorby, než na kterou se dívám já.

Ten rozdíl mezi uměním pravým a uměním pouze zdánlivým je možno určit také tímto způsobem: pravé umění - stejně tak jako (pravá) filozofie) - má za svůj nejvlastnější předmět to, co je neviditelné.

Toto tvrzení by se mohlo napřed zdát zcela protismyslným; obzvláště když je zde řeč o umění výtvarném, tedy takovém, které je nevyhnutelně vázáno na čistě vizuální dojem.

Jenže: i přesto platí, že ta skutečná podstata umění (a to i toho výtvarného) spočívá ve sféře "neviditelného".

Učinil jsem paralelu umění s filozofií: všechny pozitivní vědy se zabývají tím, co je nějakým způsobem viditelné; hmatatelné, měřitelné. Co je tedy bezprostředně přítomné. Zatímco je to filozofie a právě filozofie a pouze filozofie, která překračuje tuto bezprostřední předmětnost věcí, a který se zabývá jejich určeními, která jsou stejně tak reálná (a dokonce ještě reálnější, neboť teprve ona vytváří jejich vlastní podstatu) - ale která jsou "neviditelná", to jest není možno spatřit je na žádné z těch viditelných vlastností a jevových forem.

A s uměním je to naprosto to samé. My sice před sebou máme dejme tomu nějaký obraz - ale pokud se jedná o dílo skutečně v pravém slova smyslu umělecké, pak jeho podstata, jeho umělecké sdělení naprosto není obsaženo a vyjádřeno v tom, co vidí pouze naše oči. Naše oči vidí jenom dejme tomu nějakou krajinu, stromy, budovy; v případě umění abstraktního pak nějaké linie, kružnice, čtverce. Ale to vlastní, čím se daný tvůrce snaží nás oslovit, nám něco sdělit - to všechno je skryto až z a tím bezprostředně viditelným, to všechno si musíme (stejně jako v případě filozofie) teprve vyčíst, vydedukovat, vydestilovat jako čirou esenci za všemi těmi viditelnými jednotlivými částmi.

Takže, toto platí o umění pravém. Umění nepravé, umění povrchní je naopak vyčerpáno právě jenom s tou čistě bezprostřední, vizuální stránkou. Strom je strom, dům je dům, lebka je lebka - a za tím vším není skryto naprosto nic dalšího. Nic, co by bylo možno objevovat, nic co by nám mohlo zprostředkovat nějaké hlubší, umělecko-tajuplné až mystické vhlédnutí do tajemství bytí.

K čemuž snad ani není vůbec zapotřebí dodávat, že veškerá ta graffiti-tvorba se v drtivé většině případů vyčerpává právě jenom s tou čistě vizuální stránkou, a v žádném případě ji nedokáže překročit.