Graffiti, umění, které bolí

Mikuláš Černík

Sprejování po zdech, které někomu patří a všem jsou na očích, dráždí prakticky každého. Liberálnější z nás jsou ochotni tolerovat legální graffiti, aby se grázlové vyřádili a hodnotné stěny zůstaly čisté. Stačí to?

Nyní si již nevzpomenu, který divadelní režisér řekl, že umění musí bolet. Dovedu si sice představit hodnotné umění, které nebolelo jeho tvůrce nebo tvůrkyni, bolest, kterou umění působí, však může být očistná a katarzní. A právě proto je podle mě zlé, vandalizující a násilné graffiti uměním.

Fakulta sociálních studií na Masarykově univerzitě sídlí již dvanáct let v nové budově, kterou po první návštěvě stěží popíšete jiným slovem než čistá. Je tomu s podivem, protože ji navštěvuje velké množství studentů. Studentské spolky zde působí, stejně jako angažovaní studenti a studentky. Rozhodně jich ovšem není většina a fakulta ani zdaleka není hnízdem aktivistů, jak je někdy posměšně titulována.

Sama budova ovšem nenabízí mnoho prostor k trávení volného času. Ne že by se na fakultě nenacházely prostory, ve kterých se nedá pobývat. Všechny jsou ale jasně ohraničené, mají jasný účel a řád používání. Podobně jako letáky (pohříchu většinou komerční) visí spořádaně na nástěnkách, i prostory jsou využívané po předchozí domluvě. Budova má skvělého správce a personál. Uvnitř není jediný tag, samolepka a graffiti není dokonce ani zvenku na fasádě. Nikdy nezažila studentskou okupaci. Dost podobná je situace i jiných fakult a univerzit, řada z nich se nedávno rekonstruovala, rekonstruuje nebo bude rekonstruovat.

Fungující hromadná doprava je pro život ve městě stěžejní, proto někoho může útok na tuto infrastrukturu pobuřovat. Foto Pxhere.com

Během mého studijního výjezdu do Hamburku mě zachraňovaly prostory nezávislých kaváren. Od studentských okupací v 80. letech je autonomně spravují kolektivy. Jsou to místa, kde můžete najít nové přátele, ale můžete taky mezi přestávkami kouřit a pít pivo. Je to jiný vesmír, což je poznat na první pohled — je tam totiž vizuální ne-pořádek. Zažil jsem tam nejlepší koncerty a party, kdy se zběsile tagovalo po chodbách mezi zavřenými učebnami. Zažil jsem tam také volby do studentského parlamentu, kdy mládežnické organizace politických stran sestavovaly kandidátku a vedly reálnou kampaň.

Když jsem v Hamburku byl naposledy během protestů proti setkání zemí G20, zavítal jsem i do kampusu. Z prostoru kaváren se stala epicentra infrastruktury protestů, v kampusu probíhal bohatý program, proměnil se v laboratoř toho, co chceme, aby přišlo po kapitalismu. Bylo to dojemné shledání s věru nesterilním prostředím.

Graffiti má skvělou schopnost neuvěřitelně rychle devalvovat finanční hodnotu majetku. Srovnatelně to zvládne snad jen požár. I to je možná jeden z důvodů, proč je u nás tvrdě potlačováno. Podle paragrafu 228 zákona číslo 40/2009 sbírky můžete jít do vězení až na šest let při způsobení velké materiální škody. I to je možná důvod, proč v mnoha městech a městských částech přibývají čisté fasády rychleji než tagy a graffiti. Spolu s renovací fasád a revitalizací budov ovšem stoupají nájmy a na původní obyvatele se zvyšuje tlak, aby se přestěhovali. V prostorech, které jsou monitorovány kamerami, je také daleko obtížnější pokoušet se tento proces zvrátit, i když jste zkušení, rychlí a netřepe se vám ruka.

Jeden z cílů graffiti představují vagony městské hromadné dopravy. Na videích skupiny 1UP je nádherně zachycená obrovská destruktivní a podmanivá síla ničení majetku, kdy writeři během několika sekund po zastavení soupravy záchrannou brzdou nasprejují tři znaky přes celý vagon. Spatřuji v ní dokonalost formy i jako naprostý laik.

Fungující hromadná doprava je pro život ve městě stěžejní a chápu, že někoho může útok na tuto infrastrukturu pobuřovat. Nelze přitom ale opomíjet, že prostředky hromadné dopravy jsou již nyní nositeli vizuálního smogu. Nikdo se mě neptal, jestli souhlasím s umístěním reklam na vozové soupravy. Proto rozumím writerům a writerkám, kteří a které se nikdy nebudou ptát předem. Upřímně oceňuji jejich vandalismus daleko více než bonzáckou kampaň dopravního podniku města Brna nazvanou NO TAG!

Nejenže nesouhlasím s rétorikou kampaně, která podporuje donášení informací za účelem zachování veřejného pořádku. Především nesouhlasím s argumentem, že graffiti a tagy zvyšují cenu jízdného. Ve veřejné dopravě je pro mě důležité to, jestli soupravy jezdí na čas, v dostatečné kapacitě a umožňují používání i těm lidem, kteří mají problémy s pohybem či orientací v prostoru. Vnější úprava vozu pro mě není důležitá.

Když pominu, že veřejná hromadná doprava by měla být zdarma pro všechny, příčí se mi argument, že by měla být dražší kvůli vizuálnímu vzezření. Přestože se mě nikdo neptal, jestli souhlasím se zdražováním jízdného z tohoto důvodu, říkám jasně, že s ním rezolutně nesouhlasím.

Graffiti jsem nikdy nedělal (protože se bojím) ani k němu tímto článkem nenabádám. Snažím se pouze otevřít diskusi o podstatných otázkách. Tak, jako to činí umění, které bolí.

    Diskuse (29 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 24, 2017 v 12.14
    Forma a obsah
    Není zcela jasné, jestli autor článku předkládá oficiální návrh na snižování nájemného tím způsobem, že se fasády daných nemovitostí počmárají sprejerskými klikyháky, čímž opadne jejich hodnota, a tedy i možnost stanovení vyššího nájemného.

    V jednom ohledu však autor naprosto přesně - aniž by si toho ovšem byl sám jakkoli vědom - postihl podstatu celé věci.

    Totiž tam, kde píše, že ohledně té činnosti sprejerů "spatřuji v ní dokonalost formy i jako naprostý laik".

    Ano, to je právě to: ta čirá f o r m a provedení může být vydatným tréninkem skutečně dovedena až k určité dokonalosti. A tak - a to právě mnohými laiky v oblasti umění - může být při fascinaci tímto technicky dokonalým provedením zcela přehlédnuto, že pod touto formou zívá naprosto prázdný, nicotný a bezmyšlenkovitý o b s a h.

    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    October 24, 2017 v 14.35
    Ilustrační foto pod článkem
    myslím nabízí jednoduchý, ale nikoli zcela prázdný obsah.
    Tezí, které tu předkládá autor, se částečně dotýká dnešní blog Jiřího Davida na Akt.cz. Končí slovy: Ano, je to zcela prostý a tragikomický paradox, když jedna intelektuální elita hledá (vytváří) většinového, uvědomělého člověka, proti druhým intelektuálním elitám, čehož snadno pak využívá libidinózní autokracie.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 25, 2017 v 10.31
    Paní Zemanová, mohla byste nějak blíže specifikovat, v čem u těch sprejerských stříkancích na vozech metra spatřujete nějaký umělecký obsah? (Byť i třeba jednoduchý.)
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    October 25, 2017 v 17.54
    Obsah tam čtu. Je to výkřik, politický apel.
    Problém je se slovem "umělecký".
    Jestli dokážete přihrát stručnou definici umění, můžeme se od toho odpíchnout.
    Angažovaná, apelativní tvorba není nic nového pod sluncem.
    Forma se mění, chuť křičet trvá.
    Jiří Kubička, psycholog
    October 25, 2017 v 20.52
    Tři kultury
    Obsah graffíti je vyjádřen již v názvu článku, umění, které bolí. Už dávno neplatí, že uměníá je jen to, co je hezké a souladné.

    V Praze se střetávají tři kulury veřejného prostoru.

    První je architekrura (či design jako u vagonu) stará i nová, která je realizací nějkého záměru, dobrého čii špatného, zdařilá či nezdařilá. Druhá je kultura sprayerů, třetí jsou bilbordy a jiné reklamní plochy. Ty tři kultury o vzájmnou sladěnost neusilují a proto je ten střet bolestný. Pomalované vagony mi nijak zvlášť nevadí, těžce nesu graffiti na historických památkách. Ale i ty nějakou pravdu naší doby vyjadřují.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 26, 2017 v 14.18
    Krátká definice umění
    Pokud tedy opravdu chceme být naprostými minimalisty, paní Zemanová, pak ta asi zcela nejkratší definice umění by se mohla ukrývat ve slově "přesah".

    To znamená: je tady něco, co má nějaký bezprostřední tvar, formu; ale přitom to právě touto specifickou výrazovou formou ukazuje a poukazuje na něco jiného. Na něco, co není bezprostředně viditelné (slyšitelné, vnímatelné) - ale co zde nicméně nějakým těžko postižitelným, až přímo tajuplným způsobem je přítomno; a co svým sdělením přesahuje právě jenom tu bezprostřední formu.

    Při nejlepší vůli nedokážu u daného sprejerského artefaktu takovýto umělecký respektive významový přesah objevit (pokud bychom tím snad neměli na mysli to, že ty nasprejované obrazce z plechové stěny přesahují až i na okenní tabule vozů metra).

    Pokud je tu vyjádřen nějaký "politický apel" - pak se tento sotva nějakým zásadním způsobem liší od dejme tomu nápisu křídou na zdi. S uměním takovéto "sdělení" nemá principiálně nic společného.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 26, 2017 v 14.20
    A pokud takovéto umění "bolí" - pak jenom do očí.
    HZ
    Helena Zemanová, dálný východ od Prahy
    October 26, 2017 v 18.23
    Jistě. Ve sdělení "nemám rád nácky" pravděpodobně žádný významový přesah není. A od prostého nápisu křídou na zdi se to liší pouze pracnější technikou, snahou o ornamentální efekt a vstřícností k obligátním estetickým kritériím daného žánru.
    Ale tím se v naší debatě příliš neposuneme, pokud jde o graffiti obecně, nejen o konkrétní ukázku. Chci tím říct, že v mnoha případech ti, kterým je sdělení určeno, možná jeho přesah najdou.
    http://www.extra.cz/images/thumbs/6c/13/6c13bd6-17328-graffiti-ii-9-2048x0-shrink.jpg
    Anebo taky ne. Ale to není problém pouze tohoto žánru.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 27, 2017 v 12.33
    Sprejerství a otázka umění
    No dobře, paní Zemanová, toto už je skutečná výzva. Namísto teoretických diskusí tu máme zcela konkrétní příklad. Dobře, podívejme se na ten obraz poněkud podrobněji.

    Předem musím udělat jednu výhradu, kterou činím vždy v obdobných případech: umělecký artefakt téměř nikdy není možné s konečnou platností posoudit, pokud není příležitost vidět přímo originál. Jinak řečeno, z jeho pouze dvourozměrné reprodukce na displeji monitoru mohou přece jenom vyplynout určité chyby v jeho posouzení. Nicméně v daném případě mám pocit, že to nebude zásadním problémem.

    Jako druhé musím říci: někdy je opravdu krajně obtížné rozhodnout, zda daný artefakt splňuje, anebo nesplňuje kritéria pro zařazení do kategorie autentického umění. Jsou opravdu případy, které jsou mezní, jejich posouzení je značně obtížné.

    Konkrétní případ: před časem jsem ve městě ve kterém bydlím jel kolem jednoho dřívějšího tramvajového podjezdu. Už léta vyřazeného z provozu; jehož stěn se pak - nevyhnutelně - zmocnili místní sprejeři. A tyto stěny pokryli svými výtvory. Při té jízdě okolo jsem při pohledu na jednu tuto stěnu začal mít pocit, že v daném případě by se výjimečně mohlo jednat o umění skutečné, ne jenom o jeho napodobeninu.

    Nedalo mi to, a při příští příležitosti jsem se k tomu podjezdu vypravil pěšky, abych měl dostatečnou příležitost si ty nasprejované obrazce prostudovat podrobněji.

    V prvé řadě: čistě technicky to dozajista byla bezchybně provedená díla. Je nesporné, že celá řada těchto sprejerů si postupem času vypracovala vlastně až dokonalou techniku vyobrazení.

    Jenže: tohle je právě jenom čistě technická forma celé záležitosti. Totiž právě to, co jsem minule označil jako "formu".

    Když jsem se ale pod touto napohled dokonalou a přesvědčivou formou snažil objevit nějaké opravdu hlubší umělecké sdělení, nebo vůbec jenom nějaký umělecký výraz: nic. Poté co se pozorovatel nasytil onou pouhou formou, pak už všechno ostatní je prázdné, nicotné; veškerá vyobrazení se vyčerpávají jenom zcela bezprostředním, ryze vnějškovým dojmem.

    A toto, zdá se, platí bezezbytku i pro ten obraz z Vašeho linku.

    I tady platí: čistě technicky je ten výjev bezpochyby velice čistě provedený. A vzhledem k tomu že byl vyobrazen na zdi je skutečně obdivuhodné, s jakou precizností jsou provedeny i ty nejmenší detaily. O tom tedy není sporu. Jedná se teď ale právě o tu druhou stránku věci - o samotné vnitřní (umělecké) sdělení tohoto výjevu.

    Klíčem k jeho výkladu bude zřejmě ta zvířecí lebka zcela vpravo.

    Asi nebude na škodu udělat si určité porovnání různých epoch: ještě v šedesátých létech to byla prakticky poslední doba, kdy ještě bylo možno uvěřit na principiálně dobrý svět. Na krásu. Na to, že vytříbenou estetikou bude možno dobrat se k tomu dobrému světu, k tomu dobrému v člověku.

    Poté ale co všechny tyto naděje pohasly restaurací odlidštěných, technokraticko-komerčních struktur, nastala éra negativismu. Výraz, ne-li přímo škleb odporu, destrukce, všeodmítající negativity se stal přímo módou, a to zvláště u mládeže. Která jako vždycky prováděla svou definitivní revoltu proti světu dospělých.

    Takže zpátky k té lebce na našem výjevu: ano, ta je zřejmě typickým projevem takovéto soudobo-pubertální negativity. Lebka, jako symbol smrti, zmaru, snad i - pomyslíme-li na Máchu - i určitého legitimního vzdoru proti umělému, nepravdivému světu konvenčnímu.

    Potud tedy dobře: jenže, jak se věc jeví, celá záležitost je vzápětí ukončena, vyčerpána právě jenom tímto zcela bezprostředně evidentním projevem negace. Není v tom naprosto nic víc. Žádná hloubka; nic, na čem by lidský duch mohl zakusit nějakou výzvu z pohledu do mnohoznačnosti žití a bytí. (A třebas i umírání.)

    Vraťme se ještě znovu k té éře předchozí: jmenovitě "umění" reálného socialismu bylo nechvalně proslulé svou prvoplánovostí. Tedy tím, že umělecko-ideologické zadání (šťastní budovatelé socialismu) bylo naplňováno naprosto bezprostředním, až extrémně triviálním vyobrazením.

    Tyto novodobé sprejerské výtvory, jak řečeno, mají alespoň to pozitivum, že jsou obvykle technicky velice dobře zvládnuté.

    Ale: jakmile pokročíme k otázce po nějakém vnitřním sdělení - pak se rázem ocitneme zase u té prvoplánovosti. U toho, že se daný tvůrce spokojí s tím naprosto bezprostředním efektem, a není schopen vytvořit nic, co by překračovalo ten zcela prvotní výraz smrti a zmaru.

    Když se blíže podíváme na další části toho obrazu - jsou tam ještě nějaké další části těla oběti, nějaké kosti vyčnívající z tlamy predátora - ale to všechno je tam konec konců jenom tak náhodně poskládané, bez jakékoli - nějaký vyšší smysl implikující - vnitřní souvislosti.

    A i ten predátor sám, který na první pohled ovšem působí útočně-dynamickým dojmem - při bližším pohledu zjistíme, že je vlastně neživotný, jakoby vysloveně lhostejný ke všemu kolem něho.

    Už v sedmdesátých létech minulého století spisovatel Vladimír Neff napsal, že má pocit, že tehdejší mladí autoři se spokojí s tím, že si osvojí umění tak nějak klást slova za sebe - a že vůbec necítí nějakou snahu či dokonce uměleckou povinnost dobrat se k nějakým hlubším uměleckým sdělením.

    Toto Neffovo konstatování naprosto dokonale vystihuje přístup současné sprejerské generace: oni si osvojí tu ryze technickou stránku vyobrazení, dovedou ji třeba až k dokonalosti - ale tím to pro ně končí, nemají ani snahu, ale zřejmě už vůbec ani představu o tom, že umění jako takové by mělo otvírat cestu k mnohem hlubším dimenzím a mnohem hlubším prožitkům, nežli je jenom vytváření prvoplánových vizuálních efektů.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 27, 2017 v 12.36
    Aby se nezdálo, že jsem apriori paušálně zaujatý vůči sprejerské formě uměleckého výrazu vůbec: viděl jsem svého času - jednou! - sprejerský výtvor alespoň po té formálně výrazové stránce natolik dokonalý a přesvědčivý, že jsem si tehdy pomyslel, kdyby pod tím obrazcem byl podpis "Picasso", že bych byl docela náchylný k tomu to uvěřit.
    + Další komentáře