Naše společnost si neví rady se stářím. Důchodce dáváme buď do domovů nebo na reklamy. Mají si kupovat pilule, aby mohli šplhat po horách, nabrat letáky, ať nepropásnou slevy v obchoďácích, a hlavně si založit nejméně sto dvacet penzijních spoření. Vždyť stárnout se má v černých číslech.

Jako by jediným způsobem, jak prožít závěrečnou fázi života, byl jakýsi „důchodcovský způsob konzumování“. V nedávných dnech ale šestaosmdesátiletá žena prolomila tohle obchodnické „zkrocení důchodců“.

Větší zločin je banku založit než počmárat

V polovině dubna posprejovala Louise Schneiderová zdi Švýcarské národní banky. Její graffiti varovalo: „I peníze na zbraně zabíjí!“ Připojila se tak ke Skupině pro Švýcarsko bez armády. Ta chce zabránit, aby švýcarské finance putovaly na podporu společností vyrábějících zbraně.

Plánují proto celostátní referendum, jehož výsledkem by měl být zákaz investování do zbrojního průmyslu. Týkal by se nejen penzijních fondů, ale i Švýcarské národní banky. Když se právě na její budově objevil rudě nasprejovaný apel, policie si na Schneiderovou došlápla. Stařenku i s jejím batohem zadrželi, naložili do antonu a odvezli.

„Nejdřív vůbec nevěřili, že jsem to udělala já. Ale člověk není nikdy příliš starý na to, aby se zasadil o mír,“ okomentovala situaci Louise, legenda místního občanského aktivismu. Už v osmdesátých letech brojila proti jaderným zbraním. Její aktuální vylomenina může vypadat jako drobný čin, nicméně jím vytvořila výrazný symbolický obraz.

↗

Louise ukázala, že stáří má svůj vlastní hlas, který dokáže být odvážný a provokativní. Foto watson.ch

Banky totiž neustále vnucují svůj výklad stáří. Vejminek musí být podepřen důchodovými pilíři. Je potřeba zakládat nejen rodinu, ale taky penzijní účty.  A když už to člověk doklepe do té aleje, které se říká podzim života, měl by si co rok půjčovat na dovolenou. To je celé, víc nás nečeká. Reklamní obrazy si zkrátka uzurpují interpretaci stáří, zatímco reálná zkušenost starších žen a mužů zůstává oslyšena.

Schneiderová ale tuhle situaci obrátila: bankám vnutila svůj vlastní výklad světa. Spáchala tím ten nejostudnější skandál. Ve společnosti, která ze soukromého majetku vytvořila svou alfu i omegu, si dovolila použít vlastnictví banky jako pouhý podklad pro mírové heslo. Ťala tak do obnaženého nervu. Poškozený majetek olbřímích korporací je možná poslední jeviště, kde slova ještě vzbuzují pozornost, kde dráždí a křičí. 

Následné zadržení za poničení soukromého vlastnictví mírovým heslem pak je svého druhu poklona. Dokazuje, že se Louise dopustila něčeho tak reálného a podvratného jako je zločin nebo vzpoura.  

Louise tak vymohla pozornost hlasu stáří. Alespoň na prchavou chvíli vyvedla důchodce ze stereotypního obrazu mírně senilních konzumentů, kterým akorát křupou kolena a kteří kupují rohlíky ve slevě. Ukázala, že dokáží být odvážní, politicky aktivní a také nebezpeční pro mocenské elity. Osvobodila stáří z role poslušného zákazníka. S takovým švihem a půvabem bych chtěl jednou stárnou i já.