Do kin vstupuje Blade Runner: 2049, pokračování legendární adaptace stěžejního románu science fiction od Philipa K. Dicka. Přináší s sebou důležité otázky týkající se robotiky a transhumanismu, tedy využití nových technologií k vylepšení dovedností člověka, případně i k přenesení lidské mysli do mechanického těla.

Podle vidiny Dicka ovšem není budoucnost příliš růžová. Jeho sci-fi svět obývá mnoho lidí bez citů a roboti, kteří se naopak s každým krokem mění v humanisty. Místní androidi, takzvaní replikanti, se touží stát lidmi, prahnou po lidskosti více než samotní lidé. Předřazují city logice, a tím smývají rozdíly mezi replikantem a člověkem. Ba co víc: mění svět v místo, kde už není možné poznat rozdíl mezi lidským originálem a jeho technickou kopií.

Robotické mýty

Zdá se, že mýty starověku ztratily svou intenzitu, věda a racionalismus poznání nahradily mnohá náboženství, člověk se ocitl v demytizované době. Náboženství bylo přece jen svazečkem báchorek na vysvětlení přírodních jevů. Dnes žijeme v době pokroku. Ta ovšem nabízí své vlastní mýty.

Jeden takový načrtává Hans Moravec z pittsburghského Institutu robotiky. Ve své knize Robots: Mere Robots to Transcendent Minds předpovídá, že po roce 2040 předčí umělé mysli ty naše. Dokonce přichází se scénářem, podle něhož nebudou na zemi dominovat lidé, ale jejich „robotické děti“.

Před obdobným obrazem budoucnosti varovala již mnohá díla science fiction. Od Čapkova R.U.R, přes Asimovovo Já, Robot až po Dickova Sní androidy o elektronických ovečkách? (předloha zmíněného Blade Runnera). Všechny tři vizionářské texty vypovídají o dystopické budoucnosti, kdy lidstvo zpohodlní a rozhodne se ulehčit si výrobní proces stvořením levné pracovní síly, robotů poslušných na slovo. Ti zpočátku zvyšují úroveň života svých lidských pánů. Nic ale netrvá věčně. Brzy si začínají uvědomovat sebe sama, vnímat a cítit. Zkrátka se proměňovat ve svébytné bytosti. To vede k nevyhnutelnému: nárokování si světa.

Předzvěsti podobného rázu nejsou ničím novým. Pro své základní příběhové narativy využívají autoři sci-fi těch nejarchaičtějších struktur. Už ve starověké Mezopotámii nacházíme mýtus z Eridu. Vypráví o bozích příliš líných na to, aby si obstarávali obživu. Rozhodnou se proto z hlíny stvořit lidstvo, aby jim sloužilo. Lidé-otroci jsou však podlejší a inteligentnější, než bohové zamýšleli. Z pouhých sluhů se stanou vnímavá stvoření rozhodnutá „polidštit“ si zemi. Tím začíná věčný boj mezi člověkem a božstvy.

Jeho nejznámějším odrazem je pak řecký mýtus o Prométheovi. Tenhle příběh z hlubin minulosti možná bude mít co říci k naší budoucnosti. Stejně jako staří bohové, kterým Prométheus podstrčil namísto lahodného masa jen kosti obalené tukem, možná i lidé zatouží pomstít se svým neposlušným, elektronickým dětem.

Namísto Pandořiny skříňky plné nemocí a strastí sešlou na androidy pohromu v podobě svých kyborgských těl. Svaly a klouby nahradí robotickými plechy a dráty. Stará náboženství vymění za novodobý transhumanismus. Roboti touží po lidskosti, lidé chtějí jejich mechanickou přesnost a strojovou efektivitu. Stroje se stávají lidmi, lidé zase stroji. Kdo bude „skutečným člověkem“? A co definuje člověka dnes?

Přenášením našich myslí do sítí kyberprostoru se jen vracíme ke starému gnosticismu, do technologického slovníku halíme dávný dualismus těla a duše. Tělo je nedokonalé, musíme z něj vysvobodit abstraktní rozum. Jako by esence lidství spočívala v racionalitě odtržené od těla. Replikanti v eposu Blade Runner si ovšem přejí lidskost v podobě emocí, citů, které nelze naprogramovat.

V původním snímku je jedinou bytostí, která zahlédne čisté nebe s bělostnou holubicí, právě replikant. Lidé ztratili schopnost hledět na nebe, všímat si zázraků. Možná Dickovo dílo naznačuje, že budoucnost lidství nespočívá v technologickém upgradování a mechanické dokonalosti, ale v prohloubení a darování významu těm jevům, které by „dokonalý stroj“ neocenil. Obloha, les, laskavost, doplňte sami. Nejste přece stroje.