V předvolebních diskusích se skloňují nejen zájmy zaměstnanců, důchodců a dalších skupin obyvatelstva, ale také zájmy firemního sektoru. To nastoluje poněkud jiná témata, která jsou ovšem pro fungování země také důležitá — jako například kvalita regulačního prostředí, podmínky konkurenceschopnosti, funkčnost veřejné správy včetně nadužívání práva finančními úřady, neoprávněné vybírání daní a mnohé další.

Jistě, regulace nesmí být buzerace, a i když kvůli aplikaci EET či zajišťovacích příkazů nelze mluvit o nesvobodě, racionalita používání regulačních nástrojů je na místě. Pokud by někdo ale chtěl mluvit o českém Palermu, lze to vztáhnout spíše k vyostřenému konfliktu starých a nových privatizačních elit o zbývající ekonomické příležitosti a klientelistický vliv na ně. Samotné regulační prostředí lze spíše hodnotit jako chaotické a nestabilní než přímo znevolňující. Zcela mimo pozornost zůstává strategická role státu v nadcházející etapě nezbytné další modernizace struktury české ekonomiky.

Pro podnikatelské prostředí je charakteristický důraz na takzvanou „levnou ekonomiku“, tedy požadavky na snížení nákladů, což by firmám usnadnilo překonat konkurenci. Věcná polemika je tu velmi potřebná. U daňových nákladů je snaha soustředit se na oblast fungování daňové správy. Přesouvání daňového břemena na firmy by mělo být přinejmenším blokováno politickým moratoriem. Fakt, že se u nás dlouhodobě rozpojila křivka konvergence ekonomické úrovně a konvergence mzdové hladiny, se bohužel nevnímá jako deformace. Vůči aktivizaci odborů v oblasti mezd panuje silná averze. Problémem je nejen profesní, ale i územní mobilita pracovní síly.

Firmy jsou schopny akceptovat růst mezd, ke kterému jsou donuceny situací na pracovním trhu. Ambice překonat skokově mezeru mezi odměňováním u nás a ve srovnatelných evropských zemích už ale vyvolává nevraživost. Jak rovnovážné a motivační jsou tedy ceny na trhu práce? Jablko sváru představují především minimální mzdy, které politická pravice prohlašuje za systémové zlo. Protiargumentem může být praxe řady evropských zemí včetně sousedního Německa. Nejde o izolované opatření na pracovním trhu, řešit je třeba práci načerno, ve švarcsystému či dovoz levných gastarbeiterů.

Rozumná vláda zvyšuje uzákoněnou minimální mzdu s respektem k vývoji ekonomiky, produktivity práce a růstu mezd obecně. Faktem je, že růst koupěschopné poptávky podporuje ekonomický růst minimálně z jeho poloviny. Argument, že vyšší mzda škodí vlastně samotným zaměstnancům a nakonec i ekonomickému růstu, říká zhruba totéž, jako kdyby otrokář tvrdil, že zrušení otroctví škodí otrokům. Složitější otázkou je pak opětovná snaha omezit povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění.

Ano, tyto odvody v České republice firmám viditelně zvyšují celkové náklady práce (lhostejno, zda používáme superhrubou mzdu, či nikoliv). Jejich redukce by však znamenala podstatný výpadek v systémech veřejného pojištění. A polštář těchto systémů se může hodit, pojištění přece neslouží jen pro lepší časy. Pokud jde o nízké povinné odvody OSVČ, jejich určité zvýšení by bylo v zájmu jistot zejména nejmenších živnostníků, ovšem nelze k tomu přistoupit skokově a určitý rozdíl mezi odvody zaměstnanců a OSVČ bude s ohledem na odlišný charakter jejich práce vždy.

Kde na to vzít energii

Samostatným problémem pro rozvoj firem je energetická politika. Průmysl v ČR tvoří celou třetinu hrubého domácího produktu a ten má své energetické nároky. Firmy volají po odideologizování rozhodování o energii a po rozhodnutí klíčových strategických otázek. Je ale jasné, že parametry aktualizované Státní energetické koncepce budou muset být přepočítány. Pohled na mix jádra, uhlí a obnovitelných zdrojů se vyvíjí, jak z ekonomických, tak z technologických důvodů. A uživatele (nejen spotřebitele, ale i firmy) zajímá jak energetická bezpečnost na desítky let dopředu, tak i vývoj koncové ceny.

V České republice vládne projaderná atmosféra, ale rozhodování o dostavbě dalších kapacit se táhne už léta. Z toho důvodu se jako strategická alternativa ukazuje, že odchod od uhlí nemusí být nijak překotný (včetně ohledů na české teplárenství). Nevyřadit severočeské uhlí z bilančních zásob je v tomto rozhodování nedostatečné minimum. Protože se některá investiční rozhodnutí odkládají, nastane krizové období v bilanci produkce energie kolem roku 2022. Ani rozhodnutí o energetickém využití odpadu není připravené. Obnovitelné zdroje mají budoucnost a je to i velký byznys, náskok v této oblasti má ale nejen sousední Německo, ale stále více i Čína, která plánuje bilionové investice.

České energetické firmy, ale i výrobci energetických technologií se o příležitosti v této oblasti musí zajímat. Energie zjevně bude jedna z klíčových priorit nové vlády. Svou roli sehraje i připravovaný a české veřejnosti ne příliš známý evropský legislativní energetický balíček. Nedávno jen probleskla z vlády úvaha, že energetický gigant ČEZ by se mohl rozdělit na dvě části. Jedna by zahrnovala obnovitelné zdroje a distribuci energie, druhá problematické uhlí a jádro, u nějž ČEZ jako obchodní společnost už nechce bez státní garance nést odpovědnost za návratnost investice. Co by takové rozdělení udělalo nejen s cenou akcií ČEZ, ale především s rolí této firmy v ekonomice?

Konkrétní kontext pak chybí firmám i co se týká okolností ratifikace Pařížských úmluv o klimatu. Existenci rizika globálních klimatických problémů spojených s antropogenními faktory nelze zpochybňovat. Ale přidat se k opatřením v této oblasti neznamená, že malá Česká republika může vyřešit chování hlavních znečišťovatelů, jako jsou USA, Čína a další. Vyhlašované cíle jsou tedy orientační a půjde o jejich konkrétní a ekonomicky racionální naplňování v kratších časových intervalech tak, abychom neoslabili vlastní průmysl.

V předvolební veřejné debatě téma situace firem v České republice zatím příliš nezaznívá. Pozornost by se mu ale věnovat měla. Firemní témata je třeba zatáhnout do dialogu. Jejich význam pro rozvoj společnosti totiž je a bude zásadní. Jakékoliv společenské vize mohou naplnit nakonec jen to, co jim ekonomika dovolí.