Jsou lidé, pro něž není nic mimo ustavičný postup vlastní představy, která tak stačí vyplnit jejich prostor, že všechno ostatní do něho může vejít jen pohlceno. […] A proti tomu jsou lidé, pro něž jsou věci i vně, kteří je dovedou přiřazovat a vlastnit v široké, neomezené rozlehlosti mysli. Z tohoto hlediska, myslím, rozdělil Flaubert básníky na velké, skutečné shromažďovatele lidskosti, kteří zřeknuvše se svých vlastních, vzali na sebe bolesti cizí, a proto jsou jejich díla majetkem i útěchou všech. To jsou v mém dělení lidé, pro něž jsou věci i vně. A dále na básníky výstřední, kteří se jedině sebou prodírají k obecnosti, jenom výkřikem k libozvuku. To jsou v mém dělení ti, kteří vyplňují prostor jen sebou samými. (Věra Linhartová, Prostor k rozlišení, text Promluva k rozlišení)

Před 150 lety, 15. září 1867, se narodil v Opavě Vladimír Vašek. Historii české poezie změnil 16. ledna 1899 v Brně, když vložil do pošty první zásilku redaktorovi Času Janu Herbenovi. Byla podepsána jménem Petr Bezruč a obsahovala pět básní. Zásilky pokračovaly do roku 1904 a většina básní byla tištěna v Času. Roku 1903 vyšel ve speciálním čísle Besed času soubor Bezručových básní jako Slezské číslo. Později dostal název Slezské písně. Odesílatel básní byl brzy odhalen.

Představme si na chvíli, že by se tak nestalo a že stopa po Petru Bezručovi by končila roku 1904. Vím, že si to beze zbytku představit nelze — některé později zaslané básně by vypadaly jinak, nebo by vůbec nevznikly. Ale i to, co bylo posláno před odhalením, by stačilo, abychom v autorovi spatřili zároveň básníka velkého i výstředního ve smyslu slov Věry Linhartové. Veliký básník Slezských písní, který „bere na sebe bolesti cizí“, může být označen jako Slezský bard či Škaredý zjev. Jeho ústředním tématem je vášnivé rozhořčení nad útiskem a děsivá vzpoura:

--- až Ostrava zahoří pochodní rudou

a polehnou, polehnou těšínskou půdou

tož v své krvi oni a v jich krvi my!

Výstřední básník „vyplňující prostor sebou samým“ může být nazván Didus ineptus. Mluví o vlastní osamělosti, ztrátě ideálů, nezdaru a neúspěchu:

… za zvonění syring, za rákosí šeptu

svůj život jsem žil roven didu ineptu ---

Tato zdánlivá rozdvojenost pěvce Slezských písní neunikla těm, kdo se zdráhali uvěřit, že za nimi stojí jediný básník, a snažili se dílo nějak rozpůlit podle námětů, slohu či básnické dokonalosti. Myslím, že v tom spočívá zásadní neporozumění. Snad jenom básník dokáže pochopit, že svorník Slezských písní představuje chvíle, kdy se Bardem z Beskyd stává Didus ineptus. A jenom básník postřehne dynamiku celého díla: když bardovy básně neposunuly utlačované ke vzpouře, vyrůstá k velikosti výstřední složka a postihuje nadčasovou tragiku lidského osudu. Vznikají tak velkolepé básně jako Sedm havranů, Smrt césarova, Papírový Mojšl, Krásné pole. Z poslední aspoň úryvek:

Je ticho v izbě, duší zvolna táhne

ten obraz, jenž šel celým žitím jeho:

přesličná dívčí hlava temné pleti,

dvě tmavé oči žhnou, jasně žhnou do tmy,

a nad mužem se veliká noc sklání,

noc tichá, svatá, bez hvězd, milosrdná,

noc zapomnění — budiž požehnána!

Tato slova v zásilce Herbenovi nejsou — veliký básník dodatečně korunoval své dílo tím, že je zasadil do kosmické perspektivy.

Dostáváme se tím k jednomu ze zdrojů pochybností o Vaškovi jako jediném autorovi Slezských písní: vytrvale je kazil svými úpravami, až se musela konference literárních vědců usnést, že nebude uznávat úpravy provedené po roce 1928. Už tenkrát bylo ovšem ledacos pokaženo, zároveň však nebyla každá úprava dílu ke škodě, takže problematický by byl i prostý návrat k rukopisům.

Vedle Slezských písní jako básnické sbírky nezáměrně vznikl ještě stejnojmenný román zachycující tragický básníkův boj s vlastním dílem. Podstatnou složkou tohoto románu jsou doprovodné texty k zásilkám Herbenovi: bombarduje ho prosbami o korektury a je někdy ochoten vyhovět i jeho návrhům. Je jistě lepší „ohnivý chamsin“ než „jakoby chamsin“ (Oni a my) či „máchl jsem kladivem“ než „napřáh jsem kladivo“ (Ostrava). Zato verš ze 70 000

… vstříc ti zahřmí retů stero:

Hore, hore markýz Géro!

se opravdu dá jedině pokazit. Zde se projevila básníkova filologická mánie, podle níž se například nesmí říkat „rety“ a které propadl zvláště poté, co zanevřel na Prahu a jí podle jeho mínění pokažený jazyk. Jsou však i horší případy: Původním znění básně Lazy nám rázem přiblíží statečného starostu obce:

--- píšťaly ostré hvízdají,

komíny nebe mhouří,

vysoké pece dýmají —

chlop Křístek taky kouří.

Co proboha vedlo upravovatele k tomu, aby na místo posledního verše vložil „jak černý les před bouří“? Snad si uvědomil, že kouření je nezdravé? Neviděl však, že banálním přirovnáním jen „kvůli rýmu“ kazí působivé uvedení chlopa Křístka na scénu a narušuje drsný obraz protipřírodní „podkopané nivy“ Ostravska? Tady bych skoro řekl, že tohle nemohl udělat básník — ale ať se čtenář podívá, co udělal Halas s Deštěm v listopadu nebo Nezval s Rosinou Lodollou.

Kniha, o níž tu píšu, tak končí tragicky — kdysi velký básník podléhá výstřednosti v běžném slova smyslu a škodí vlastnímu dílu — vedle úprav i přidáváním naprosto slabých básní, zejména plytkých gratulací školám.

Nelze však říci, že ho múza definitivně opustila. I v jeho Paralipomenech se najdou perly, byť ne tak zářivé jako v Slezských písních. O Stužkonosce modré napsal sám F. X. Šalda, že starý ještěr to ještě umí. Velký básník se zde harmonicky stýká s výstředním — je to o zklamání starého muže z nenaplnění chlapeckých snů, ale i tom, že první republika nebyla k „dělníkům bez roboty“ nijak vlídná, zatímco vůdcové stran a ministři bohatli z trojího žoldu. Pozorný čtenář by si měl také povšimnout, jak dokázal údajně „nehudební“ autor zdánlivě drobnou změnou metra v závěru básně vystihnout rozdíl plavného pohybu mládence a těžkého kroku starce.

Snad nejskvělejší dílo svých pozdějších let však vytvořil Bezruč v próze. Je jím kratičká povídka Republika před svatým Petrem, kde se vysmívá nositelům titulů, kteří se jimi pyšní u nebeské brány a nabízejí Petrovi doktorát z rybářství, zatímco mezi padlými legionáři se žádný držitel titulu nenajde. Jaroslav Seifert nazval Bezruče „básníkem neusmířeným v stáru“. Vašek-Bezruč se neusmířil, věděl však, že není schopen důstojně nosit masku barda v reálném životě. Padla mu maska poněkud podivínského „starečka“.

Nejsem komunista

To nás dovádí do posledního období básníkova života, o kterém přinesla poutavé a smutně půvabné svědectví v knize Ortel samoty jeho sekretářka Zdenka Tomášková. Uvádí příznačný příběh: Když začala korejská válka, přišli soudruzi za básníkem s telegramem, který měl být jeho jménem odeslán Radě bezpečnosti OSN — stačilo jen podepsat. Básník to označil za ďábelské krákorání a zaměnil je za prohlášení, že přeje korejskému lidu i celému světu mír.

Původní text byl přesto zveřejněn v novinách s jeho jménem (pamatuji si, že jsme ho měli v čítance a už tenkrát mě zarážela jeho stupidnost) a na básníkův protest sdělili, že už se nedá nic dělat. Básník, jak píše paní Tomášková, „znal hranice svých sil“ a nadále politickým úderům uhýbal. Jak už má člověk z mladého věku ledacos zaseknuté v hlavě, pamatuji si na pár jeho komických veršovaných úliteb bůžkům — Nejedlému k narozeninám a Gottwaldovi jako nekrolog — také ty mi byly už v útlém věku směšné. Myslím, ba jsem přesvědčen, že i to byla ochranná maska, což snad aspoň někteří pochopili. Jak se dovídáme z knihy Ortel samoty, prosbu o přímluvu za oběť režimu (které vyhověl) komentoval veršíkem:

Věř mi, nevěř, je to však věc jistá:

neplatím nic, nejsem komunista.

Oficiální jednostranné a nekritické uctívání, kterému se básník marně vyhýbal, zájmu mladých o jeho dílo neprospělo — tak tomu bylo třeba i u Jiráska či Wolkera. Od té doby ale už uplynulo mnoho let a nemusíme snad k tomu přihlížet při otázce, co nám Bezruč může říci dnes. Kdysi nejslavnější — buřičská — složka jeho díla zůstává výmluvným svědectvím o lidské touze po spravedlivém rozdělování, jejíž hrubé nenaplnění vede k vášnivému hněvu. Na to by se nemělo zapomínat, nemáme-li jednou skončit „v krvi“. Jako nadčasový vrchol Bezručova díla se mi však dnes jeví v čítankách opomíjené básně o tragice lidského osudu. Myslím, že třeba Krásné pole se důstojně řadí po bok básním Robinsona Jefferse.

Bezruč dnes

Nemyslím, že bádání o Bezručovi může po Oldřichu Králíkovi či Miroslavu Červenkovi přinést ještě něco zásadního. Jeho hodnotným výsledkem je aspoň částečné porozumění chronologii a okolnostem vzniku Slezských písní, které nepochybně pomáhá i pochopení jejich smyslu a třeba se ještě úsilím dalších badatelů prohloubí. Hledání „náhradního autora“ považuji za pochybené od samotného počátku. Nezamýšleně vzniklá kniha o sváru tvůrce s dílem, jak o tom mluvím výše, by ztratila svou přirozenou logiku, kdyby autor dopisů v zásilkách nebyl zároveň autorem básní.

A nakonec: Co si počít s faktem, že existuje snad tolik Slezských písní, kolik je jejich vydání? (Nejde jen o jazyk, ale i o výběr básní a o kompozici.) Já sám jich mám pět a ještě si hodlám opatřit kritické vydání z roku 2014. Milovníkům Slezských písní asi nezbývá, než aby si optimální znění utvořil každý podle vlastního mínění.