Jsou lidé, pro něž není nic mimo ustavičný postup vlastní představy, která tak stačí vyplnit jejich prostor, že všechno ostatní do něho může vejít jen pohlceno. […] A proti tomu jsou lidé, pro něž jsou věci i vně, kteří je dovedou přiřazovat a vlastnit v široké, neomezené rozlehlosti mysli. Z tohoto hlediska, myslím, rozdělil Flaubert básníky na velké, skutečné shromažďovatele lidskosti, kteří zřeknuvše se svých vlastních, vzali na sebe bolesti cizí, a proto jsou jejich díla majetkem i útěchou všech. To jsou v mém dělení lidé, pro něž jsou věci i vně. A dále na básníky výstřední, kteří se jedině sebou prodírají k obecnosti, jenom výkřikem k libozvuku. To jsou v mém dělení ti, kteří vyplňují prostor jen sebou samými. (Věra Linhartová, Prostor k rozlišení, text Promluva k rozlišení)

Před 150 lety, 15. září 1867, se narodil v Opavě Vladimír Vašek. Historii české poezie změnil 16. ledna 1899 v Brně, když vložil do pošty první zásilku redaktorovi Času Janu Herbenovi. Byla podepsána jménem Petr Bezruč a obsahovala pět básní. Zásilky pokračovaly do roku 1904 a většina básní byla tištěna v Času. Roku 1903 vyšel ve speciálním čísle Besed času soubor Bezručových básní jako Slezské číslo. Později dostal název Slezské písně. Odesílatel básní byl brzy odhalen.

Představme si na chvíli, že by se tak nestalo a že stopa po Petru Bezručovi by končila roku 1904. Vím, že si to beze zbytku představit nelze — některé později zaslané básně by vypadaly jinak, nebo by vůbec nevznikly. Ale i to, co bylo posláno před odhalením, by stačilo, abychom v autorovi spatřili zároveň básníka velkého i výstředního ve smyslu slov Věry Linhartové. Veliký básník Slezských písní, který „bere na sebe bolesti cizí“, může být označen jako Slezský bard či Škaredý zjev. Jeho ústředním tématem je vášnivé rozhořčení nad útiskem a děsivá vzpoura:

--- až Ostrava zahoří pochodní rudou

a polehnou, polehnou těšínskou půdou

tož v své krvi oni a v jich krvi my!

Výstřední básník „vyplňující prostor sebou samým“ může být nazván Didus ineptus. Mluví o vlastní osamělosti, ztrátě ideálů, nezdaru a neúspěchu:

… za zvonění syring, za rákosí šeptu

svůj život jsem žil roven didu ineptu ---

Tato zdánlivá rozdvojenost pěvce Slezských písní neunikla těm, kdo se zdráhali uvěřit, že za nimi stojí jediný básník, a snažili se dílo nějak rozpůlit podle námětů, slohu či básnické dokonalosti. Myslím, že v tom spočívá zásadní neporozumění. Snad jenom básník dokáže pochopit, že svorník Slezských písní představuje chvíle, kdy se Bardem z Beskyd stává Didus ineptus. A jenom básník postřehne dynamiku celého díla: když bardovy básně neposunuly utlačované ke vzpouře, vyrůstá k velikosti výstřední složka a postihuje nadčasovou tragiku lidského osudu. Vznikají tak velkolepé básně jako Sedm havranů, Smrt césarova, Papírový Mojšl, Krásné pole. Z poslední aspoň úryvek:

Je ticho v izbě, duší zvolna táhne