I blázni a devianti reagují na témata doby
Miroslav HudecMiroslav Hudec se zamýšlí nad souvislostmi teroristických a násilných činů a motivací jejich pachatelů. Je kořenem všeho zla skutečně jen ideologie?
Příbuzní sedmačtyřicetiletého Darrena Osborna, který 19. června najel dodávkou do skupiny muslimů před londýnskou mešitou, jednoho možná zabil a několik jich zranil, jeho čin nechápou. „Je to čiré bláznovství“, měli říci.
Nelze sice předjímat výsledky policejního vyšetřování, ale nedivil bych se, kdyby se názory rodiny na motivaci Osbornova činu potvrdily. To samozřejmě neznamená, že by muselo jít o motiv jediný. Určující je v této souvislosti aktuálně dominantní téma či témata, formující atmosféru ve společnosti. Tato témata totiž mají významný vliv na výběr oběti či obětí útoků.
V současnosti mezi ně jednoznačně patří rostoucí napětí mezi většinovou společností a muslimskými menšinami, k němuž přispívají nejen dosavadní teroristické útoky, ale stejnou měrou i šíření různých fám, lží a nenávistné štvaní na sociálních sítích. Jedinci s labilnější psychikou (a nemusí jít nutně jen o vyloženě duševně nemocné) podobnou atmosféru vnímají výrazně citlivěji než ostatní. O tolik, že jsou schopni přikročit i k činu. Třeba k takovému, jako byl ten Osbornův.
O pár dní později se pokusil jiný muž najet autem do lidí před mešitou na předměstí Créteil v Paříži. Nepovedlo se mu to jen díky bariérám, které byly před mešitou umístěny. Podle deníku Le Parisien (informace Lidových novin z 30. června) se chtěl pomstít za útoky islamistických teroristů.
Nejen tito dva útočníci zřejmě reagovali na určitou atmosféru, jejíž podněcování nemůže sloužit nikomu jinému než antidemokratickým politickým silám. Mám určité podezření, že podobně mohl být motivován například i Čech Jan Silovský, který měl konvertovat k islámu, sympatizoval s politikou takzvaného Islámského státu a chystal se odcestovat do Sýrie, byť prý ne aby zabíjel, nýbrž aby se nechal zabít.
Pokud lze Silovského výpovědi věřit, pak právě onen krkolomný způsob, jak v podstatě spáchat sebevraždu, ukazuje na jistou módní ujetost jeho motivace. Asi není náhodou, že mu soud mimo jiné uložil ochrannou psychiatrickou léčbu.
Tipnul bych si, že podobné Osborny a Silovské a další bychom našli i mezi islámskými teroristy. Nic na tom nemění, že ti při sebevražedných útocích snaživě vykřikují „Alláhu Akbar“ a že se k těm útokům už skoro stereotypně hlásí zmírající Islámský stát — co mu taky zbývá, když už se ničím jiným „pochlubit“ nemůže?
Autor textu poukazuje na to, že určité psychopatologické představy narušených jednotlivců v sobě nesou vždy otisk právě dané doby. To je samo o sobě celkem vzato přirozené. (Četl jsem například kdysi o tom, že tradiční roli ďábla v případech stihomamu v moderní době nahradily počítače respektive roboti.)
Ale tím působením té "folie a deux" by bylo možno docela dobře vysvětlit onen o sobě jinak nepochopitelný mechanismus, jak se takové akceptance ve společnosti mohl dobrat například německý nacismus, nebo obecně totalitní hnutí vůbec.
Jako by tomu opravdu bylo tak, že ve společnosti se objeví nějaký patologicky narušený útvar - a zbytek společnosti ho časem začne kopírovat. A jeho názory - to jest, jeho bludy, jeho názorové deviace - si ten původně zdravý zbytek společnosti osvojí natolik, že posléze už opravdu není možné rozhodnout, kdo vlastně tím původně zdravým byl. A teprve až když se tomu patologickému projevu odejme jeho životní základna (rozpadem státní moci k němu vázané), pak opět dojde k rozlišení na ty, kteří jsou s tím patologickým momentem vnitřně srostlí, a kdo jenom "zrcadlili".
Film Já, Olga Hepnarová tedy přišel ve velmi vhodnou dobu. Vlastně až geniálně.