Příbuzní sedmačtyřicetiletého Darrena Osborna, který 19. června najel dodávkou do skupiny muslimů před londýnskou mešitou, jednoho možná zabil a několik jich zranil, jeho čin nechápou. „Je to čiré bláznovství“, měli říci.

Nelze sice předjímat výsledky policejního vyšetřování, ale nedivil bych se, kdyby se názory rodiny na motivaci Osbornova činu potvrdily. To samozřejmě neznamená, že by muselo jít o motiv jediný. Určující je v této souvislosti aktuálně dominantní téma či témata, formující atmosféru ve společnosti. Tato témata totiž mají významný vliv na výběr oběti či obětí útoků.

V současnosti mezi ně jednoznačně patří rostoucí napětí mezi většinovou společností a muslimskými menšinami, k němuž přispívají nejen dosavadní teroristické útoky, ale stejnou měrou i šíření různých fám, lží a nenávistné štvaní na sociálních sítích. Jedinci s labilnější psychikou (a nemusí jít nutně jen o vyloženě duševně nemocné) podobnou atmosféru vnímají výrazně citlivěji než ostatní. O tolik, že jsou schopni přikročit i k činu. Třeba k takovému, jako byl ten Osbornův.

O pár dní později se pokusil jiný muž najet autem do lidí před mešitou na předměstí Créteil v Paříži. Nepovedlo se mu to jen díky bariérám, které byly před mešitou umístěny. Podle deníku Le Parisien (informace Lidových novin z 30. června) se chtěl pomstít za útoky islamistických teroristů.

Nejen tito dva útočníci zřejmě reagovali na určitou atmosféru, jejíž podněcování nemůže sloužit nikomu jinému než antidemokratickým politickým silám. Mám určité podezření, že podobně mohl být motivován například i Čech Jan Silovský, který měl konvertovat k islámu, sympatizoval s politikou takzvaného Islámského státu a chystal se odcestovat do Sýrie, byť prý ne aby zabíjel, nýbrž aby se nechal zabít.

Pokud lze Silovského výpovědi věřit, pak právě onen krkolomný způsob, jak v podstatě spáchat sebevraždu, ukazuje na jistou módní ujetost jeho motivace. Asi není náhodou, že mu soud mimo jiné uložil ochrannou psychiatrickou léčbu.

Tipnul bych si, že podobné Osborny a Silovské a další bychom našli i mezi islámskými teroristy. Nic na tom nemění, že ti při sebevražedných útocích snaživě vykřikují „Alláhu Akbar“ a že se k těm útokům už skoro stereotypně hlásí zmírající Islámský stát — co mu taky zbývá, když už se ničím jiným „pochlubit“ nemůže?

Ideologie je jen špička ledovce

Ač to kdekdo pokládá za důkaz motivace útočníka islamistickou ideologií, nemusí to tak nutně být. Před rychlými a jednoznačnými závěry by měla posuzovatele varovat už osobní historie leckterého teroristy. Pokud má za sebou kriminální minulost, lhostejno, jestli jde o drobného zlodějíčka, lupiče velkého formátu, či dokonce o nájemního vraha, o člověka, kterému není nic svaté, docela bych pochyboval, že se může přes noc změnit v nezištného bojovníka za jakoukoli myšlenku. A když, tak zcela výjimečně — není možné, aby to měl v životopise pomalu každý, kdo spáchal v poslední době nějaký teroristický čin.

Když slýchám, jak se ten či onen původně kriminální zločinec takzvaně radikalizoval ve vězení, skoro se divím, že nikdo nepomyslel na jiný mechanizmus zrodu nového „bojovníka“ za ráj na zemi (či aspoň v nebi) snadno a rychle. Totiž že jde o podobný psychologický mechanismus, jehož pomocí zpracovávají své členy různé sekty.

Důsledek vymytí mozku se podobá duševní chorobě, kde se motivačním činitelem veškerého konání stává vsugerovaný blud. Takovému zpracování samozřejmě nepodlehne každý, ale ti, kdo něco vědí o psychologii zejména řemeslných zločinců, také vědí, že tyto běžné mravní normy nerespektující osoby bývají na druhé straně až překvapivě pověrčivé a náchylné podléhat různým iracionálním pohnutkám. Kdo by třeba neznal prastarou kriminálnickou pověru, podle níž má s prominutím vykadit se na místě zločinu spolehlivě zajistit zmatení pronásledovatelů?

↗

Důsledek vymytí mozku se podobá duševní chorobě, kde se motivačním činitelem veškerého konání stává vsugerovaný blud. Repro DR

Když navíc vezmeme v úvahu zcela specifické podmínky pobytu ve vězení, zejména izolaci od normálního světa normálních lidí, od normálního života, byť to dnes v době existence převratných informačních technologií, pronikajících i do vězení (mobily!) už neplatí tak absolutně, přesto jsou to stále poměrně ideální podmínky pro aktivity různých obluzovatelů duše.

A navíc k podobné indoktrinaci, či spíše duševní nákaze nemusí docházet jen ve vězení. Extrémním příkladem je takzvaná folie a deux. Stává se, že partner člověka trpícího vážnou duševní chorobou, jako je schizofrenie, začne po čase trpět stejnými příznaky jako nemocný.

Věří stejným bludným myšlenkám, dokonce může začít trpět i halucinacemi. Je to možná odvrácená stránka vlastnosti sociálně žijících živočichů, k nimž lidé patří, totiž vlastnosti projevující se potřebou být názorově ve shodě se sociálním okolím, čímž se také utužuje soudržnost dané skupiny. Kdo z obou je vlastně nemocný, se často zjistí až poté, co jsou osoby odděleny. Zatímco u nemocného bez léčení příznaky přetrvávají, u zdravého rychle odezní.

Symptomy doby

Avšak dokonce ani osobnost lidí postižených těmi nejtěžšími duševními chorobami nebývá zcela bez kontaktu s vnějším světem. Důkazem je měnící se symptomatologie jejich chorob v závislosti na tématech doby.

Ještě si pamatuju ze seminářů z psychiatrie poznámku myslím profesora Vondráčka, že u schizofreniků zcela vymizely náboženské bludy typické pro období, kdy náboženství hrálo v lidském životě mnohem větší roli než dnes — alespoň v euroamerickém kulturním okruhu.

V padesátých letech se naopak mezi často se vyskytujícími bludy objevil blud pronásledování tajnou policií — myslí se u lidí politicky natolik bezvýznamných, že by nikoho z policistů ani nenapadlo se o ně zajímat. Nebo blud, že ho chtějí příbuzní zabít, aby se zmocnili jeho bytu. Tak do duše nemocných podivnými cestičkami pronikala realita tehdejší bytové nouze. A tak tam jistě bude pronikat i realita dnešní, k  jejímž charakteristikám patří také obavy z teroristických útoků islamistů a na druhé straně veřejně projevované postoje lidí nenávidějících islám a ztotožňující jej právě s tou islamistickou ideologií, možná spíše herezí.

Typická pro jedince, které už před více než sto lety popsal psychiatr Antonín Heveroch v knize „O podivínech a lidech nápadných“, je určitá opožděnost jejich reakce na aktuální veřejné dění a její poměrně dlouhé doznívání.

Ve společnosti vždy bylo a vždy bude jisté procento deviantů či krajně frustrovaných lidí na hranici duševní normality, někdy i za ní. Bez ohledu na lepší či horší stav dané společnosti. Tyto jedince budou vždy neodolatelně lákat extrémní, násilná hnutí. Identifikace s nimi jim totiž umožňuje realizovat své úchylky a zároveň i před sebou samými omlouvat činy, které jsou v civilizované společnosti jinak neomluvitelné.

Dnes jim k tomu slouží islamistická ideologie či naopak islamofobie, před desítkami let to byla ideologie nacistická. Atmosféra všeobecného rozhořčení nacistickými zločiny zase ulehčila jiným frustrátům vybíjení násilnických pudů na nevinných, kteří měli s viníky společný třeba jen mateřský jazyk. A kdo ví, co poslouží frustrátům jako záminka k páchání ohavností za dvacet, za padesát, za sto let. Dokud se nezmění lidská podstata, nezmění se ani tento mechanismus. A s takovou změnou zřejmě moc počítat nemůžeme.

Můžeme jim však aspoň přestat nahrávat. Nepřispívat k vytváření právě té nenávistné atmosféry, jež je pro ně živou vodou a pohonnou látkou. Nestávat se tak jejich spoluviníky.