Miroslav Kalousek a Pavel Bělobrádek měli jednu společnou ambici. Vést třetí sílu české politiky. Kalousek od lidovců odešel, aby se mohl pragmaticky spojit i s marťany a nezdržovaly ho stranické struktury a stará nepřátelství. Pavel Bělobrádek pokračuje v duchu Josefa Luxe v rozkračování lidovecké politiky a láká další voliče. Dnes sice nevíme, zda opakovaně potvrzovaná koalice se STAN přežije do registrace kandidátních listin, ale pokus vykročit Bělobrádek provedl. Možná příliš pozdě a možná ne dost rázně, ale pokusil se.

Miroslav Kalousek se vydal do liberálních vod, které mu uvolnila svým otevřeným národovectvím ODS. Karel Schwarzenberg dal straně evropskou a rozšafnou tvář, ale tu nakonec hubí, co prováděla ve vládách, které ODS řídila. Nezbytné a nutné reformy Kalouskových bouráků Drábka, Šišky, Hegera a Kalouska samotného by lidé přežili. Korupci ve formátu, na jaký dojela ODS, už ne. Proti Kalouskovi se snadno demonstrovalo. Za Nečase se na konci jeho vlády už dalo snad jen stydět. A kabelky z Pařížské, na kterých se do Sněmovny nakonec vyvezl Babiš, dnes potápějí Kalouska mnohem hlouběji, než to kdy zvládly všechny podezřelé nákupy na ministerstvu obrany a kšefty Omnipolu.