Jsem tu jeden z prvních. Kromě dvojice mladých členů ODS už byl poctivější jen starší pán v maskáčích. Naše improvizovaná trojice ho spatřila takřka okamžitě — chtěl se vplížit do první řady, ale vojenské maskování ho ve sterilním bílošedém sále zradilo.

Atmosféra houstne, očekávání jsou až hmatatelná. Otevírají se dveře a dvojice nahých hostesek tlačí do sálu skleněnou rakev s exhumovaným tělem Miltona Friedmana. Jeden z mladých konzervativců pláče, druhý jej soustrastně líbá na čelo.

Nejmladším účastníkům je i pět let. V konzervativním dětském koutku, u skákacího hradu ve tvaru hlavy Margaret Thatcherové, leží hromádka výtisků obrázkové verze Hayekovy Cesty do otroctví. V hradě nikdo z úcty neskáče. Pětice konzervativňátek sedí na kraji a spořádaně vyčkává příchodu klauna.

Konec. Bylo to jen denní snění, které jsem si přivodil, abych si ukrátil dlouhé čekání na úvodní panel konference Budoucnost české pravicové politiky a odfiltroval přitom nekompromisní devadesátkové hity jako „Yáyáyá koko jumbo“ nebo „Soooo tell me what you want, what you really, really want“.

V devadesátých letech jako by nakonec myšlenkově uvízla i česká pravice, na konferenci zastoupená TOP 09, ODS a ze středu i KDU-ČSL. Takže co vlastně česká pravice chce, co skutečně, skutečně chce?

Závody v tápání