Pojem eGovernment se u nás v českých zemích jaksi smrskl na popis elektronizace toho, co dělá veřejná správa. To ale není správný výklad. Ve skutečnosti jde o využití IT technologií ke zlepšení veřejné správy a vládnutí. Technologie a elektronizace jsou pouze nástrojem, jak věci dělat efektivně, nikoliv cílem snažení veřejné správy. Ve zdejším pojetí to jednu dobu probíhalo ve stylu: „Nasazujeme nový drahý informační systém, kterému nikdo nerozumí, takže je to rozvoj eGovernmentu.“ To se poslední roky obrací snad správným směrem a veřejná správa začíná konečně přemýšlet nejen nad tím, jak bude věci dělat, ale i proč a pro koho. Správný rozvoj eGovernmentu musí jít ruku v ruce s rozvojem veřejné správy jako takové. Nelze jen tupě nasazovat moderní technologie na zastaralé a skřípající procesy v agendách veřejné správy.

Skutečný rozvoj eGovernmentu tedy musí začínat především pochopením veřejné správy a analýzou jednotlivých agend. Agendami jsou soubory činností dle jednotlivých zákonů (třeba agenda důchodů, agenda řidičských průkazů, agenda daní z příjmu). Informace o těchto agendách se mají nacházet v „Registru práv a povinností“ (RPP) a aktualizované a správně zapsané agendy by v něm měly být vzájemně porovnatelné. Následují takzvané procesní modely agend, což je standardizovaná metoda faktického poznání a rozkreslení jednotlivých procesů. A po procesním modelování agendy většinou s hrůzou zjistíte, jak špatně tu danou agendu vlastně děláte. Kolik je v ní zbytečných kroků, které tam prostě zůstaly podle zvykového práva ve stylu „děláme to tak 20 let, takže je to léty prověřená praxe“.

Mimochodem tahle poslední věta představuje jeden z velkých hřebíčků do rakve jakékoliv optimalizace činnosti veřejné správy. Jakmile se smíříme s tím, že cílem modernizace je pokud možno nic moc neměnit, je to to vůbec nejhorší, co můžeme udělat. Také proto má pořádný rozvoj eGovernmentu dost dlouhé vedení, musí se totiž začít od začátku.

Správně se postupuje tak, že si nejprve zanalyzujeme, co nám na současném stavu vadí. Co vlastně brání tomu, aby veřejná správa fungovala efektivně a abychom se už konečně dočkali automatizovaných, či alespoň elektronizovaných služeb? Česká republika se v různých mezinárodních srovnáních v oblasti eGovernmentu nenachází zrovna na čele. Kupříkladu poslední srovnání evropských států nás umístilo na 18. místo. Přitom tu máme zajímavé (až jedinečné) projekty jako základní registry, datové schránky, Czech POINTy, elektronické formuláře, různé portály. Proč to tedy „nejde kupředu“ tak, jak bychom chtěli?

Je to právě proto, že často začínáme od konce. Nejprve se najde nějaká politická vůle k „něčemu“ — celkem jedno k čemu. Pak se k tomu napíše zákon, který řeší jen tu jednu danou věc, zákon se schválí a pak se narychlo upravují informační systémy. Politická reprezentace má samozřejmě plné právo určovat, co a jak se bude dělat. Ale přes všechny tyhle věci pak jaksi není čas na hloubkovou analýzu oněch agend jako celku.

Proč zavádění eGovernmentu nepostupuje rychleji? Je velice pohodlné se tak trochu vymlouvat tu na chybějící elektronické občanky (ano, mají zpoždění tři roky), na špatnou legislativu (tu si ale vytváříme sami), jindy zase na zastaralé informační systémy (proč je tedy nevyměníme?). Klíčové jsou přitom tři věci. Legislativa, která se musí umět přizpůsobovat moderním možnostem, a ne naopak. Data — která sice veřejná správa někde ve svých systémech má, ale stále je musí opakovaně dokládat a potvrzovat občan, nejlépe kusem papíru od jiného úřadu. Procesy — které jsou vesměs zastaralé a poplatné stejně zastaralé legislativě.

Vypadá to jako začarovaný kruh. Špatná neaktuální legislativa se provádí často archaickými procesy, ty se pak musí realizovat v nemoderních systémech s nedůvěryhodnými daty. Je z toho cesta ven? Je, ale není snadná. Musíme začít tak trochu od začátku. Nejprve je nutno poznat, co vlastně děláme. K tomu má sloužit ono zmiňované procesní modelování, kde se zobrazí nejen procesy, ale také data, která dané procesy potřebují. Mimochodem, pokud toto absolvujeme a vlastníci a gestoři jednotlivých agend udrží model aktuální, vznikne nám tím něco s pracovním názvem „Mapa rozhodných skutečností veřejné správy“. Pod tím si lze představit mapu údajů, které potřebujeme pro výkon agend, a míru jejich podrobnosti. Když se na takovou datovou mapu podíváme, překvapivě zjistíme, že naprostou většinu těchto dat už někde ve veřejné správě máme. Jen se nacházejí v systému jiného úřadu, než u kterého danou agendu potřebujeme vyřídit.

Je třeba projít i zákony, podle kterých něco děláme, a odstranit přežitky a bariéry, které de facto omezují schopnost elektronizace a standardizace. Kupříkladu u naprosté většiny činností už je přežitkem místní příslušnost nebo nutnost osobního vyřízení na úřadu. K čemu nám jsou registry a datové schránky, když si máme pro doklad či potvrzení jet přes celou republiku na úřad, a to pokud možno víckrát, protože jednou tam jedeme se žádostí, podruhé kvůli doplnění „něčeho“ a teprve potřetí pro výsledek?

Pokud budeme schopni sebereflexe a revize legislativy, abychom dokázali podobné bariéry odstraňovat, a pokud si do zákonů napíšeme povinnost sdílet údaje napříč veřejnou správou, teprve potom budeme schopni vybudovat kvalitní elektronické služby. Respektive služby „také elektronické“, neboť nesmíme zapomínat, že naším cílem není elektronizace jako taková, ale optimalizace veřejné správy. Občanům tedy musí zůstat právo svobodně si formu komunikace se státem vybrat.

Výše popsané procesy nejsou jen teorie, takové aktivity právě probíhají. Vláda ve spolupráci s akademickým, a dokonce i s komerčním ICT sektorem připravuje například opatření jako povinnost vyhodnocovat dopad nově navrhované legislativy na digitalizaci, začíná pomalu, ale jistě vynucovat architekturu na národní úrovni i na úrovni jednotlivých resortů a úřadů, spouští elektronické občanky a elektronickou zaručenou identitu a nevzdává se ani myšlenky na úplné elektronické podání. Jistě, ne vše se stihne do konce volebního období. Je pak na budoucí vládě, ať už bude jakákoliv, aby v započaté práci pokračovala.