My starší si ještě docela živě pamatujeme časy, kdy člověk, který potřeboval vyřídit něco s kolegou nebo šéfem, musel za ním zajít. Také telefonování z pevné linky na pevnou mělo svá, zejména časová, pravidla, řídící se pracovní dobou. Šéfové také často dojížděli na centrální instituce (náš divadelní ředitel téměř každý týden jezdil „na ministerstvo“, „na Svaz“, my dramaturgové jsme zase pořád chodili do Dilie). Z této éry v mojí generaci zůstalo zaseknuté nečtení mailů a neschopnost na ně okamžitě, třeba i neformálně odpovědět. Nějak v nás, některých, zůstala potřeba osobního jednání, k němuž však nedojde, takže se nevyřídí nic. A podobně. Vznikla prostě zcela nová kultura úřední (o soukromé nemluvím, to je na román, které se o ní ostatně i píší) komunikace, která postupně i dostala svá pravidla a já jenom doufám, že se jim na příslušných školách také vyučuje.

Moje generace je také pamětnicí rozvoje bankovních služeb, my jsme ještě stávali před okénkem v účtárně frontu na výplatu (bylo to hloupé, ale byla to vlastně jediná příležitost, kdy se spolu setkali zaměstnanci všech profesí. Ocenila jsem to v době, kdy jsem byla v divadle uklízečkou, a jedině v této frontě jsem se potkávala třeba s dramaturgyněmi, jenom tam jsme si byly rovny). Chodily nám složenky a my s nimi jsme chodili na poštu, ve spořitelně jsme měli něco na vkladní knížce a ty peníze jsme tam — i odtud - nosili normálně v obálce. To vše se radikálně změnilo celkovou elektronizací naší každodennosti. Šlo to postupně, ale nabíralo to akceleraci. Ještě si pamatuji, že třeba kartu do bankomatu dostal člověk až po nějaké době, kdy měl v dotyčné bance účet, jaksi za dobré chování. Vážně. O tom, jak se obchodníci vzpírali přijímat platby kartou už, myslím, něco vědí i lidé mladší než jsem já, i o tom, jak rychle se to změnilo — dnes ten, kdo nepřijímá karty, ztrácí zákazníky. Před časem se ještě říkalo, že Kaufland je levný také proto, že nepřijímá karty a neplatí tím pádem nějaké poplatky bankám — už nevím, jaké. To už je také všechno pryč.