Od doby, kdy v letech 2007/08 praskla realitní bublina, a od doby světové hospodářské a finanční krize, kterou prasklá realitní bublina vyvolala, skončil i americký sen o společnosti vlastníků a o sociálním vzestupu. Dnešní realitu USA charakterizují rostoucí sociální nerovnost, klesající sociální mobilita a vláda sestávající převážně z milionářů, kteří provozují politiku laissez-faire v ekonomickém zájmu ještě zámožnějších sponzorů a jejich předvolebních kampaní. Výsledkem je politická bezmoc velké části obyvatelstva.

V „zemi svobodných“ odjakživa udávali tón vlastníci. Už movití otcové zakladatelé, architekti americké ústavy, chránili konstrukcí amerických ústavních struktur svůj majetek a vyloučili z účasti na politickém dění velkou část obyvatelstva (zejména černochy a ženy). Industrializace vyústila v koncentraci hospodářské a politické moci. Už přibližně před sto lety ve zlaté éře, nebo „pozlacené době“, pokud přeložíme Gilded Age doslova, svírali USA ve svých spárech „loupeživí baroni“. Moc kartelů, monopolů Rockefellerů, Carnegiů a jiných průmyslových gigantů zlomilo až progresivní hnutí, které se pozvedlo, aby vyčistilo politiku od korupce. Hospodářské aktivity se danily a byly regulovány.

Dnes by bylo nového progresivního hnutí zapotřebí víc než když dříve. Hospodářství a politiku v USA opět ovládají ropní magnáti, vojensko-průmyslové komplexy, realitní a finanční impéria a giganti světa médií a informačních technologií. K „loupeživým baronům“ ze staré školy se přidali vládci z Googlu a Applu — noví boháči, „silikonoví sultáni“: „Dnešní miliardáři světa informačních technologií mají mnoho společného s předchozí generací kapitalistických titánů — možná víc, než jim samotným svědčí,“ píše týdeník Economist ve zprávě o nových „nadlidech“ v USA.

Situace americké demokracie je zase napínavá: Louis Brandeis, jenž mezi lety 1916 a 1939 ze své pozice člena vrchního soudu (Supreme Court) progresivní hnutí podporoval a bojoval proti mocným koncernům, monopolům a korupci, byl přesvědčen, že demokracie nemůže obstát ve chvíli, kdy se tolik bohatství a politické moci sdružuje v rukou několika málo lidí. Většina jeho nástupců v Supreme Court si s tím tolik hlavu neláme. Například svými rozsudky ohledně financování předvolebních kampaní vrchní soud otevřel neomezenou cestu politickým firmám, aby si miliardovými obnosy mohly uzpůsobit právo na svobodné vyjádření názoru k obrazu svému — a aby tak ovlivňovaly politiku ve svůj prospěch.

↗

Tea Party, hnutí, které údajně vychází zdola, od lidí, ve skutečnosti vzniklo uměle, za podpory mimo jiné ropných miliardářů Charlese a Davida Kochových. Foto Amber Rose Thoughts

V důsledku interpretace ústavy, kterou nabídl vrchní soud, mohou zájmové skupiny a majetní jedinci dopřávat svému hlasu ještě většího sluchu. V takovém hluku pak zaniknou i hlasy politických stran. Tím strany, které v USA beztak nejsou ničím jiným než volebními uskupeními, ztrácejí ve prospěch zájmových skupin i to minimum své funkce. Takzvaní zástupci lidu se pak ve vládních záležitostech nepodřizují žádné stranické disciplíně a reprezentují v prvé řadě zájmy svých volebních sponzorů jako političtí sólopodnikatelé. V politickém systému USA tedy neexistují politické strany, jak je chápeme my, které by dokázaly aktivizovat, spojit a zapojit do politického procesu také hlasy sociálně znevýhodněných. Politiku v USA dělají lidé téhož smýšlení, jejichž tematicky definovaná uskupení zahrnují politiky, lobbisty, zástupce médií a experty.

Příkladem je hnutí Tea Party, hnutí vycházející takzvaně zdola, od lidí. Ač to evokuje téměř romantickou představu, jde ve skutečnosti o hnutí umělé — podpořené mimo jiné ropnými miliardáři Charlesem a Davidem Kochovými. Hnutí Tea Party nevyklíčilo zdola, od lidí, nýbrž bylo financováno hospodářskými zájmy, podpořeno lobbisty a popoháněno reflektory politizovaných médií, aby tak prosadilo extrémní cíle: pokud nelze zrušit stát hned, pak je nutné alespoň blokovat politický proces.

Kdo chce stejně jako bratři Kochové zabránit tomu, aby někdo reguloval či danil jeho obchody, může investovat také ve volbách do Kongresu. O to se budou nadále starat mocní sponzoři, kteří svými finančními dary spolurozhodují o vítězství či porážce 535 sólopodnikatelů v Kongresu. Peníze samy sice zisk křesla v Kongresu negarantují, zvyšují však šance na úspěch. Podle propočtů Center for Responsive Politics vítězí ve volbách do Kongresu již drahnou dobu v devíti z deseti případů ti, kteří dokážou vynaložit nejvíce peněz.

Úspěšnost tzv. „Top-Spender“ v Senátu se pohybuje nad hranicí 80 procent. Obhájit každé dva roky jedno ze 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů přijde alespoň na dva miliony dolarů. O něco více, přes deset milionů, zaplatí v průměru ti, kteří se chtějí stát či udržet jedním ze stovky senátorů. Zejména senátoři, kteří se do Sněmovny reprezentantů dostali prostřednictvím Tea Party, blokují systém a vytvářejí fundamentální opozici. Neuzavírají kompromisy, to by totiž mohlo znamenat jejich politickou sebevraždu. Blokáda mezi prezidentem Obamou a Kongresem, trvající od doplňovacích voleb v roce 2010, přetrvá i za Donalda Trumpa.

Konzumní lokomotiva nás nezachrání

Na opětovné rozpohybování americké ekonomiky a na její udržení ve vysokých otáčkách by však bylo zapotřebí akceschopné politiky. Odvracení propadu ekonomiky a mírný růst jdou na vrub pouze tomu, že americká centrální banka tiskla další peníze. Bilance americké centrální banky narostla na celkových 4,5 bilionu dolarů a tím banka napumpovala do hospodářství množství peněz nepředstavitelné dokonce i pro mnohé experty. Ve výsledku se tím jen oddálilo nevyhnutelné a v nejhorším případě se tím založilo na nové finanční bubliny. Je pozoruhodné, ba dokonce alarmující, že navzdory nízké úrokové míře, zavedené centrální bankou, a nepřímou podporou ekonomiky pomocí nízkých cen energií, se americká ekonomika nedokázala vzepnout.

K nastartování slabé reálné ekonomiky musí politika jednat rychle — investovat do infrastruktury a do vzdělání, ale také zreformovat daňový systém, aby dále nenarůstala majetková a příjmová nerovnost, která by ještě více zatížila ekonomiku. Při bližším pohledu na rozdělení majetku a příjmů v USA jsou na první pohled nápadné obrovské rozdíly, které představují skrytou sociální rozbušku a přímo zabraňují, aby se ekonomika opět dala do pohybu.

Již dnes se jasně ukazuje, že se Evropa kvůli zásadním socioekonomickým problémům v USA již nemůže spolehnout na kupní sílu Američanů. Evropské národní ekonomiky se musejí rozloučit se svým zbožným přáním, že konzumní lokomotiva USA s pohonem na dluh brzy opět vytáhne světovou ekonomiku z její mizerie. Evropské národní ekonomiky, silně závislé na exportu, by se měly realisticky zamyslet nad výzvou, jak udržitelně a s ohledem na spravedlivé rozdělení mezi generacemi podpořit svou vnitřní spotřebu. Také proto, aby stabilizovaly své politické systémy.

Když už státy nejsou s to materiálně zabezpečit co nejvíce občanů, začne se pod etablovanými systémy houpat židle. Kdo pochopí „interdependenci řádů“ (pojem Waltera Euckena, předcházející sociálně-tržnímu hospodářství), pozná, že ani dnes nejsou demokracie uchráněny před ztrátou svobody: ekonomická moc má svůj původ v tom, že stát promeškal příležitost, jak ochránit soutěž právním rámcem a regulací. Mocné firmy a jimi organizované zájmové skupiny pak naopak mohou ovlivňovat ve svém zájmu politiku, ba i pravidla hry politických klání, aby tak mohly deregulovat a zachovat si svá privilegia. V USA tak již dnes existuje znepokojující koncentrace ekonomické a politické moci v rukou médií, informačních technologií, finančních služeb, zbrojařského a ropného průmyslu. Ty pak ovlivňují politiku, aby si díky zmírňování právních předpisů, díky daňovým úlevám a dotacím udržely ještě větší podíl majetku z celkové ekonomiky.

Aby si se státem nepohrávaly zájmy jednotlivců, je nevyhnutelná kontrola, a tím i omezení ekonomické a politické moci. Takovou kontrolu zajišťuje vedle státoprávních garancí a rozdělení politické moci také státem utvářená a regulovaná soutěž. Pokud jsou trhy otevřené, pokud je chráněno soukromé vlastnictví a zajištěna smluvní svoboda a pokud platí princip odpovědnosti, pak je ekonomická moc nestabilní a malá. Takzvané volné hospodářství, ponechané svému osudu, v němž vládne princip laissez faire, naopak nevyhnutelně vede ke koncentraci ekonomické a politické moci — k „mocensky ovládanému tržnímu hospodářství“, v níž politiku řídí zájmové skupiny.

Překlad textu, který vyšel v časopisu Neue Gesellschaft-Frankufurter Hefte, vychází ve spolupráci s Nadací Friedricha Eberta. Přeložila Kateřina Smejkalová.