Opravdová svoboda má i materiální předpoklady
Kateřina SmejkalováJsme u nás v České republice svobodní? Svoboda neznamená jen konec cenzury a obav z politického pronásledování. Jejím předpokladem je i to, že se nemusíme každý den strachovat, jestli zaplatíme nájem a co budeme jíst.
Když jsem se vracela z Německa zpět do České republiky, vyběhala jsem si vyplácení německé podpory v nezaměstnanosti, než si tady najdu novou práci. Nebylo to úplně jednoduché, protože jsem nejprve západoněmeckou zaměstnankyni úřadu práce musela přesvědčit, že Česká republika je v roce 2013 už opravdu členem Evropské unie, a já tak skutečně můžu tohoto přenosu sociálních nároků mezi členskými státy využít.
Dávka, kterou jsem do Prahy dostávala, činila každý měsíc 60 procent mého posledního měsíčního výdělku na polovičním doktorandském úvazku na univerzitě — tedy na místě v německých poměrech nijak obzvlášť příjmově lukrativním. Když jsem po několika týdnech v Praze našla práci na jednom českém ministerstvu, pozici vyžadující vysokou školu a dva cizí jazyky ve v podstatě nejvyšší možné platové třídě, našla jsem na platovém výměru hrubého o deset tisíc méně, než činila ta má německá podpora z polovičního úvazku. A já najednou měla ty pochyby německé úřednice, že s Německem skutečně patříme do té stejné Evropy, také.
Začátkem května zveřejnila Evropská odborová konfederace zprávu, že místo abychom se Německu platově přibližovali, od roku 2008, kdy jsme průměrně nominálně vydělávali 34 procent toho, co Němci a Němky, jsme se od něj o další čtyři procentní body vzdálili. Přepočítáno paritou kupní síly, která by měla zohledňovat případné rozdíly v cenách a umožnit porovnání, co si lidé mohou za svoji mzdu reálně dovolit bez ohledu na její absolutní výši, naše platy sice ze srovnání s německými vycházejí o něco lépe, pořád jsou ale jen asi poloviční.
Kromě toho musí mít snad všichni, kdo delší dobu v Německu žili, pochybnosti, jak spolehlivý tento přepočet na paritu kupní síly vlastně je, když drtivá většina věcí denní spotřeby jako potraviny, zboží v drogerii, elektronika nebo oblečení v našich mezinárodních řetězcích rozhodně levnější není, ba dokonce naopak: oblečení, které v Německu stojí 9,90 eura, u nás běžně koupíte za 299 korun, což je nominálně minimálně o 30 korun více. Tato reportáž zase v létě minulého roku ukázala, že některé drogistické výrobky jsou u nás dražší dokonce několikanásobně. A tak se zdá, že skutečné paritě kupní síly je blíže spíš propočet reportéra ukazující, že zatímco česká prodavačka drogerie si za svůj denní výdělek může koupit necelých pět opalovacích krémů, její německá kolegyně má za den práce v peněžence dost na pořízení 33 totožných krémů.
Dražší jen služby?
Na to se často namítá, že v Německu jsou dražší zejména služby. Otázkou nicméně zůstává, jak výrazně by se to mělo promítat do srovnávaných spotřebitelských košů, když celé řady služeb se na rozdíl od potravin nebo oblečení mají chudí lidé ještě možnost prostě vzdát. A za druhé, ani služby nebo nájmy už nejsou v Německu v porovnání s námi násobně dražší. Ve středně velkých německých městech se kupříkladu běžně bydlí za nájmy srovnatelné s pražskými nebo těmi v našich krajských městech.
A tak žijeme v zemi, kde si vysokoškolsky vzdělaní lidé pracující na státních úřadech nebo mnohdy i za nástupní platy v korporátu běžně šetří několik měsíců na pořádné zimní boty, kde si málokterý dospělý pracující člověk může dovolit bydlet sám, kde pro třetinu domácností znamená rozbitá pračka kvůli chybějícím úsporám závažný existenční problém, kde si lidé s příjmy kolem třiceti tisíc čistého sice šetří čtvrt roku na novou matraci, ale vzhledem k tomu, kolik jiných lidí má koncem měsíce problémy zaplatit i jídlo, si už připadají jako vyšší střední třída.
Rozdíl v kvalitě života, kterou člověku poskytuje důstojný příjem, je přitom nepředstavitelný. Na onom zmíněném německém polovičním univerzitním úvazku jsem vydělávala ke dvěma tisícům eur hrubého. Když jsem poplatila nájem a další fixní náklady (jako třeba paušál za pevnou linku a mobilní volání ve výši 12 eur — tolik ještě k údajně dražším službám), nakoupila jsem bez většího sebeomezování potraviny a nějaké to nové oblečení, zbylo mi dobrých 800 eur na kulturu a výlety.
Dal se z nich ale bez sáhnutí na úspory zaplatit třeba i nový mobilní telefon nebo větší kus nábytku, a stejně jsem si většinou ještě kolem 300 eur za měsíc ušetřila. I jen tato částka — a to si jistě v Německu mnozí zvládnou dát stranou každý měsíc násobně víc — by stačila za 40 let pracovního života na to koupit si na důchod dům či byt buď úplně bez hypotéky, či s hypotékou na tři nebo pět let, jak se to v Německu obvykle dělá. Ve věku, kdy mají lidé daleko lepší představu o tom, s kým a kde chtějí strávit stáří, na rozdíl od pětadvacetiletých novomanželů, jež se u nás upisují k hypotéce na 40 let ve strachu z toho, že jinak nebudou mít v důchodu kde bydlet.
Důsledky nízkých platů však u nás daleko přesahují jednotlivé lidské osudy. Panuje tu málo zpochybňované přesvědčení, že žijeme ve svobodné společnosti. To měříme většinou faktem, že už nepanuje cenzura a lidé nejsou politicky pronásledováni jako před rokem 1989. Jenže opravdová svoboda má také určité materiální předpoklady. Kdo koncem měsíce nemá na jídlo nebo má jako každý náš desátý spoluobčan a spoluobčanka na krku čtyři exekuce, nebo koneckonců i onu čtyřicetiletou hypotéku ve výši málem jednoho platu, ten prostě svobodný není a nedá se po něm v podstatě reálně žádat, aby byl uvědomělým, politicky vzdělaným demokratem nebo demokratkou.
Širokým vrstvám obyvatelstva, a to i mnohým s nejvyšším vzděláním v prestižních pozicích, je tedy u nás v důsledku katastrofálně nízkých mezd odepřen nejen materiálně skutečně důstojný život, ale i možnost zakusit opravdovou svobodu a demokratickou participaci. A tak je potřeba si říct, že by u nás měla minimální mzda stoupnout alespoň ke třiceti tisícům a průměrný plat k šedesáti.