Když jsem se vracela z Německa zpět do České republiky, vyběhala jsem si vyplácení německé podpory v nezaměstnanosti, než si tady najdu novou práci. Nebylo to úplně jednoduché, protože jsem nejprve západoněmeckou zaměstnankyni úřadu práce musela přesvědčit, že Česká republika je v roce 2013 už opravdu členem Evropské unie, a já tak skutečně můžu tohoto přenosu sociálních nároků mezi členskými státy využít.

Dávka, kterou jsem do Prahy dostávala, činila každý měsíc 60 procent mého posledního měsíčního výdělku na polovičním doktorandském úvazku na univerzitě — tedy na místě v německých poměrech nijak obzvlášť příjmově lukrativním. Když jsem po několika týdnech v Praze našla práci na jednom českém ministerstvu, pozici vyžadující vysokou školu a dva cizí jazyky ve v podstatě nejvyšší možné platové třídě, našla jsem na platovém výměru hrubého o deset tisíc méně, než činila ta má německá podpora z polovičního úvazku. A já najednou měla ty pochyby německé úřednice, že s Německem skutečně patříme do té stejné Evropy, také.

Začátkem května zveřejnila Evropská odborová konfederace zprávu, že místo abychom se Německu platově přibližovali, od roku 2008, kdy jsme průměrně nominálně vydělávali 34 procent toho, co Němci a Němky, jsme se od něj o další čtyři procentní body vzdálili. Přepočítáno paritou kupní síly, která by měla zohledňovat případné rozdíly v cenách a umožnit porovnání, co si lidé mohou za svoji mzdu reálně dovolit bez ohledu na její absolutní výši, naše platy sice ze srovnání s německými vycházejí o něco lépe, pořád jsou ale jen asi poloviční.

Kromě toho musí mít snad všichni, kdo delší dobu v Německu žili, pochybnosti, jak spolehlivý tento přepočet na paritu kupní síly vlastně je, když drtivá většina věcí denní spotřeby jako potraviny, zboží v drogerii, elektronika nebo oblečení v našich mezinárodních řetězcích rozhodně levnější není, ba dokonce naopak: oblečení, které v Německu stojí 9,90 eura, u nás běžně koupíte za 299 korun, což je nominálně minimálně o 30 korun více. Tato reportáž zase v létě minulého roku ukázala, že některé drogistické výrobky jsou u nás dražší dokonce několikanásobně. A tak se zdá, že skutečné paritě kupní síly je blíže spíš propočet reportéra ukazující, že zatímco česká prodavačka drogerie si za svůj denní výdělek může koupit necelých pět opalovacích krémů, její německá kolegyně má za den práce v peněžence dost na pořízení 33 totožných krémů.

Dražší jen služby?

Na to se často namítá, že v Německu jsou dražší zejména služby. Otázkou nicméně zůstává, jak výrazně by se to mělo promítat do srovnávaných spotřebitelských košů, když celé řady služeb se na rozdíl od potravin nebo oblečení mají chudí lidé ještě možnost prostě vzdát. A za druhé, ani služby nebo nájmy už nejsou v Německu v porovnání s námi násobně dražší. Ve středně velkých německých městech se kupříkladu běžně bydlí za nájmy srovnatelné s pražskými nebo těmi v našich krajských městech.

A tak žijeme v zemi, kde si vysokoškolsky vzdělaní lidé pracující na státních úřadech nebo mnohdy i za nástupní platy v korporátu běžně šetří několik měsíců na pořádné zimní boty, kde si málokterý dospělý pracující člověk může dovolit bydlet sám, kde pro třetinu domácností znamená rozbitá pračka kvůli chybějícím úsporám závažný existenční problém, kde si lidé s příjmy kolem třiceti tisíc čistého sice šetří čtvrt roku na novou matraci, ale vzhledem k tomu, kolik jiných lidí má koncem měsíce problémy zaplatit i jídlo, si už připadají jako vyšší střední třída.