Podobně jako mnoho dalších, také já jsem měl v posledních týdnech velmi neklidné spaní. Jakožto novinář jsem si kladl palčivé otázky: nejen o roli médií v současné situaci, ale o celkové změně, která mediální svět čeká, pokud se chce popasovat s vládou, která věří „alternativním faktům“ a tyje ze lží, včetně lží o nadřazenosti bílé rasy.

Já osobně se těším té velké výhodě, že pracuji ve veřejnoprávním médiu, jehož úkolem je sloužit posluchačům, a nikoli korporacím nebo kultu internetového klikání.

Během současného přehodnocování role novinářů se téma „objektivity“ jeví jako jedno z nejvíce ožehavých. Jedni tvrdí, že pokud opustíme pozici novinářské neutrality, necháme tak zvítězit tábor takzvané post-pravdy.

Vyzvat mocné k odpovědnosti

Moje námitka je taková: naše myšlení — a myšlení našich posluchačů a čtenářů — je dostatečně solidní, aby pojalo skutečnost, že novináři mohou zaujímat konkrétní úhel pohledu a zároveň mluvit pravdu. Takové rozlišení je zásadní především dnes, protože budeme muset znovu určit, co vlastně znamená novinářská služba veřejnosti.

Několik myšlenek o objektivitě v naší politické situaci:

1. Neutralita není skutečná: pro mě osobně je nemožné být neutrální a myslím, že byste měli připustit, že je to nemožné i pro vás. Jako člen určité menšiny (počítám se mezi transgender osoby) jsem nikdy neměl příležitost předstírat, že jsem „neutrální“.

Po letech mlčení a popírání naší existence se média konečně zaměřila na příběhy translidí, nicméně linie celé debaty se zaměřuje na to, zda bychom vůbec měli žít a participovat ve společnosti, používat veřejné prostory a zároveň očekávat, že nebudeme sexuálně obtěžováni, vyhozeni nebo dokonce zabiti. Jak je snad zřejmé, nemohu být neutrální nebo zaujímat pozici „středu“, pokud se polemizuje o mém vlastním lidství.

Představa, že nemám právo existovat, není názor, ale zcestná faleš. V podobném duchu bychom se mohli ptát, zda lidé, kteří nepatří k „bílé rase“, mají dát za pravdu „oběma stranám sporu“, pokud je jednou z nich právě zastánce nadřazenosti bílého etnika, člověk trousící nevědecké a morálně odsouzeníhodné názory týkající se samotné podstaty lidského bytí. Kdo by něco takového podpořil?

Koneckonců: onen „střed“ chápaný jako neutrální se může posouvat a také se to děje. Studium historie žurnalistiky pomáhá vidět, že tento centrismus je spíše marketingová strategie, jak nabrat více čtenářů, nežli skutečná neutralita. Mnoho novinářů, kteří v zásadních okamžicích dějin psali pravdivě, zastávali názory nehodící se mainstreamu a patřili k opozici. Nyní, kdy se jako norma ustavuje „post-pravda“, nemohou zůstat neutrální ti novináři, kterým záleží na skutečnosti a faktech.

2. Podstatné je také to, kdo činí redakční rozhodnutí. Domnívám se, že lidé odsunutí na okraj společnosti by mít příležitost mluvit do toho, jak budou tvarovány příběhy, které publikují média, jimž ještě stále záleží na ověřování skutečností.

Myslím, že lidé touží po poctivosti, jedinečnosti a hloubce, která vyvěrá ze solidní novinářské práce. Mám zkušenost, že čtenáři po médiích vyžadují pravdivost a spravedlnost, zároveň netouží po tom, aby se z novinářů stali přednastavení roboti. A nepřejí si, aby všichni žurnalisté byli pouze bílí muži, tedy situaci, která může vytvářet určitý druh zaujatosti při komentování statu quo, genderových otázek a rasismu.

3. Měli bychom stále dbát na pravdivost a ověřování skutečnosti: práce spočívající ve vyprávění příběhů a hájení pravdy ještě nevyšla z módy. Ale je to náročnější a komplexnější úkol — se všemi nepřehlednými daty, ulhanými politickými představiteli, nadvládou facebookových algoritmů a tekutým, neprůhledným trhem s online zpravodajstvím, který má tendenci vyplavit pěnu dní do středu pozornosti, a zmást tím i důvtipnější čtenáře.