Lidl, patrně nejoblíbenější — totiž osmi spotřebitelskými tituly Obchodník roku ověnčený — obchodní řetězec u nás ve svém propagačním letáku oblékl sportovní mikinu s kapucí na černošského mladíka. A na sociálních sítích vypukl totální shitstorm, doslovně „bouře sraček“ — což je výraz, který si troufáme použít nejen proto, že věrně vykresluje situaci, ale především, že jej k popisu této události, dokonce v titulku, použil i německý deník Die Welt.

Několik lidí se do firmy pustilo, že prý jde o „multi kulti propagandu“ a „negr“ v katalogu uráží jejich vlastenecké cítění a podobně. „Nemám nic proti černochům, ale i pro ně bude lepší když zůstanou ve své vlasti,“ dodávali jiní s tím, že nejtypičtější rysem podobných komentářů je množství pravopisných chyb. Inu, vlastenci.

Lidl na to zareagoval sympaticky: „Jsme v Evropě 21. století, kde soužijí různé rasy. A protože Lidl najdete také po celé Evropě, nevidíme rozdíly. Čím více ze světa totiž poznáte, tím větší toleranci vůči jiným máte. Proto jsou naši modelové ze všech koutů světa.“

Událost okrajového významu bavila a zaměstnávala po celý den tolik chytrých hlav, jako by šlo o něco mimořádného. Například o vyvlastnění Agrofertu.

Přitom ještě před pár lety — před Facebookem — by se to nestalo. Pár lidí by si zanadávalo nad letákem v teple domova a bylo by po legraci. Stejně by si pro onu mikinu, nářadí za výhodou cenu a zlevněný salám s brbláním došli.

A Ray Koranteng by dál uváděl televizní noviny na Nově. Lejla Abassová by dál moderovala na Óčku. Tonya Graves by dál zpívala s Monkey Business. V tom ostatně není rozdíl oproti dnešku — snad, když se tu nenávist k odlišným skupinám stupňuje.

A novináři by se nezabývali děním ve virtuálních sítích: co kde kdo trapně okomentoval, nevhodně olajkoval a kdo koho „vytrollil“. Daleko méně by se řešily politické názory lidí, kteří neumí zformulovat větu gramaticky správně, a lidí, kteří nevědí, jak správně otočit českou vlajku, zato mají jasno, kdo má nárok tady žít. Facebook jim dal legitimitu a jsou slyšet. I když jich vlastně není, jak ukazují volební výsledky extremistických stran, nijak moc.

Česká republika měla ještě donedávna punc poměrně tolerantní země. Svazky stejnopohlavních párů neštěpily diskuze o moc víc než hádky o oblíbené značce piva. Kdo dštil síru na Romy, ale chtěl společnost přesvědčit, že není rasista, vykřikl: „Ale černoši a Vietnamci mi nevadí!“ Náboženské vyznání ostatních nezajímalo skoro nikoho.

Tak co se změnilo? Člověk tmavé pleti samozřejmě není v propagačním materiálu Lidlu poprvé. Jenomže problém kluka z tohoto letáku nespočívá v tom, že je černoch — snědé děťátko s kudrnatými vlásky by nevadilo. Problém je, že vypadá přesně jako mladíci, které média portrétovala coby významnou skupinu příchozích v migrační vlně.

Je to onen „zdravý mladík s ajfounem, který nás přišel obírat na sociálních dávkách“, mladík, který v myslích mnohých rádoby vlastenců podpaloval uprchlický tábor — džungli — v Calais a brousí si zuby na něžné evropské blondýnky. Pohledný, štíhlý, šlachovitý, vysoký. Mohl by evokovat Usaina Bolta nebo keňské maratonce… Neevokuje. Mysl mnohých lidí je dnes přeformátovaná strachem z neznámého, který tu živí velká média.

Černý kluk z letáku zkrátka dráždí i bez chytrého telefonu. Škoda, že u veřejnosti nespouští spíš než zlost soucit s lidmi, kteří šijí laciné zboží pro Lidl. Nejsou to sice muži a nejsou z Afriky, ale jejich touha po životní úrovni průměrného Čecha by byla více než pochopitelná.

Švadleny, které pracují v bangladéšských sweatshopech dostávají za kus ušitého oblečení odměnu ve výši několika halířů. Několika halířů!

I tak se stal Lidl 4. ledna 2017 hrdinou české občanské společnosti. Co na tom, že se při svém vstupu na náš trh v roce 2003 proslavil nelegálním kácením a poškozováním stromů, které překážely růstu jeho prodejen. Staré hříchy zapomenuty. Ty současné přehlušeny. A pozornost veřejnosti opět úspěšně odkloněna od podstatného dění.