Arnika sestavuje žebříčky největších znečišťovatelů už od roku 2005. Vycházíme přitom z údajů Integrovaného registru znečišťování (IRZ), do kterého průmyslové podniky a další provozovny ohlašují množství vybraných nebezpečných látek vypouštěných do ovzduší, vody nebo půdy, nebo předávaných v odpadech a odpadních vodách mimo provozovnu.

Naším cílem není jen ukazovat na konkrétní podniky, ale především zpřístupňovat veřejnosti informace o znečišťování životního prostředí. Přestože jsou údaje v registru veřejné, pro běžného člověka není jednoduché se v nich orientovat, porovnávat jednotlivé provozy nebo sledovat vývoj jejich emisí. Žebříčky proto pomáhají ukázat, kdo v České republice vypouští největší množství sledovaných škodlivých látek a jak se situace meziročně mění.

Je přitom důležité zdůraznit, že umístění v žebříčku automaticky neznamená porušování zákona. Podnik může vypouštět značné množství nebezpečných látek a přitom dodržovat všechny příslušné emisní limity a podmínky svého povolení. To ovšem ještě neznamená, že takové znečištění nemá dopady na životní prostředí nebo lidské zdraví.

Problémem zůstávají úniky formaldehydu nebo rtuti

Letošní výsledky ukazují nárůst ohlášeného množství několika skupin látek, mimo jiné PFAS (perfluorovaných a polyfluorovaných látky neboli tzv. věčných chemikálií), formaldehydu, styrenu nebo látek působících na hormonální nebo reprodukční systém. U většiny ostatních sledovaných skupin naopak ohlášené množství kleslo.

Například celkové emise formaldehydu vzrostly ze zhruba 17 na více než 22,5 tuny. Největší množství opět vykázal Kronospan CR v Jihlavě, který vyrábí dřevotřískové desky. V roce 2025 vypustil přibližně sedm tun formaldehydu, což je téměř trojnásobek předchozího roku. Výrazné nárůsty zaznamenaly také podniky HP-Pelzer v Žatci, výrobce akustických izolací pro automobilový průmysl, a Rockwool v Bohumíně, který vyrábí izolační materiály z kamenné vlny.

Významným zdrojem formaldehydu při výrobě těchto materiálů jsou syntetické pryskyřice a pojiva používaná ke spojování dřevěných částic nebo vláken izolačních materiálů. Formaldehyd se z nich může uvolňovat zejména během výroby a tepelného zpracování. Formaldehyd přitom patří mezi prokázané lidské karcinogeny a jeho emise bychom neměli považovat za něco zanedbatelného.

Zajímavý je také případ Spolany Neratovice, která po ukončení výroby PVC a kaprolaktamu z ekonomických důvodů zmizela z prvních desítek žebříčků, v nichž dříve patřila mezi nejvýznamnější znečišťovatele. Ukazuje to, že za poklesem emisí nemusí nutně stát zavádění čistších technologií, ale také omezení či úplné ukončení výroby.

Dlouhodobým problémem zůstávají také emise rtuti z uhelných elektráren. Ty patří mezi její největší zdroje a některé z nich emise meziročně dokonce zvýšily. Rtuť je vysoce toxický prvek, který v životním prostředí přetrvává a může se přeměňovat na ještě nebezpečnější methylrtuť. Ta se hromadí v potravních řetězcích, zejména ve vodním prostředí, a poškozuje především nervový systém. Zvlášť nebezpečná je pro vyvíjející se mozek plodu a malých dětí.

Letošní žebříčky ukázaly také výrazné meziroční nárůsty ohlášeného množství dioxinů v emisích a odpadech. Například zařízení společnosti GEMEC-UNION v Ostravě, které zpracovává průmyslové odpady včetně popílků ze spaloven, vykázalo desetinásobné množství oproti předchozímu roku. Liberecká spalovna TERMIZO ohlásila téměř pětinásobek.

Problematický je však už samotný způsob monitoringu emisí dioxinů do ovzduší. Přestože jsou emise chlorovaných dioxinů regulovány, v českých spalovnách se stále sledují především pomocí krátkodobých odběrů, které zachycují jen několik hodin provozu ročně a nemusejí být reprezentativní pro celý rok. Evropské závěry o nejlepších dostupných technikách (BAT) přitom počítají také s dlouhodobým vzorkováním, od kterého lze upustit za stanovených podmínek, zejména pokud je prokázána dostatečná stabilita emisí.

Dlouhodobé vzorkování se již používá například ve Francii nebo Belgii a umožňuje získat spolehlivější představu o celoročních emisích. Ještě méně informací máme o bromovaných dioxinech, které mohou mít podobně závažné zdravotní účinky jako chlorované dioxiny a mohou končit také v pevných zbytcích po spalování.

PFAS, věčné chemikálie

Podobné mezery existují také u perfluorovaných a polyfluorovaných látek, pro které zatím není stanoven obecný povinný monitoring ve spalinách ani ve zbytcích po spalování. Výzkumy ze Švédska přitom potvrdily jejich přítomnost v různých výstupech spaloven, včetně popílku, škváry a kondenzátu ze spalin. Při tepelném rozkladu některých PFAS navíc mohou vznikat další fluorované produkty, včetně krátkořetězcových PFAS, které bývají mobilnější ve vodním prostředí.

Spalování tedy může PFAS rozkládat, ale nemůžeme automaticky předpokládat, že je za všech podmínek zcela odstraní. Bez systematického sledování jednotlivých výstupů českých spaloven nedokážeme spolehlivě vyhodnotit, jaké množství PFAS a produktů jejich přeměny se z nich dostává do životního prostředí. To je důležité i při dalším využívání zbytků po spalování, například škváry, kterou malešická spalovna použila při výstavbě dvou parkovišť.

Zatímco u spaloven nám systematické údaje o takzvaných věčných chemikáliích stále chybějí, jejich úniky do vody se v Integrovaném registru znečišťování sledují už druhým rokem. A právě letošní výsledky jsou znepokojivé. Celkové ohlášené množství PFAS vzrostlo přibližně z 27 na 66 kilogramů a počet provozoven, které je ohlásily, se zvýšil ze třinácti na jednatřicet.

Z těchto dvou let ale ještě nemůžeme jednoznačně vyvozovat, že se skutečné znečištění PFAS v České republice více než zdvojnásobilo. Podniky se s novou ohlašovací povinností teprve seznamují a výsledky mohou ovlivňovat také změny v měření nebo způsobu výpočtu ročních úniků. Navíc se v České republice do registru ohlašují pouze úniky dvaceti vybraných PFAS do vody, přestože celá skupina zahrnuje tisíce různých látek. Údaje z Integrovaného registru znečišťování nám tedy poskytují jen omezený obrázek o skutečném rozsahu tohoto znečištění.

Největší množství perfluorovaných a polyfluorovaných látek, konkrétně 44 kilogramů, ohlásila za rok 2025 biologická čistírna odpadních vod v Pardubicích-Rybitví. Na tuto čistírnu tak připadly přibližně dvě třetiny celkového množství PFAS ohlášeného do vod v České republice za rok 2025.

Provozovatel čistírny však následně upozornil, že tento údaj vycházel z jediného měření, jehož výsledek byl přepočten na celý rok, a zpochybnil proto jeho reprezentativnost. Právě to podle nás ukazuje na nedostatky současného monitoringu. Pokud se odhad celoročního množství vypouštěných látek odvíjí od jediného odběru, nemusí dostatečně zachycovat kolísání jejich koncentrací v průběhu roku. Pro spolehlivé hodnocení proto potřebujeme pravidelná a reprezentativní měření, která umožní sledovat nejen celkové množství PFAS vypouštěných z čistírny, ale také jejich původ.

Pardubická čistírna totiž nezpracovává pouze komunální odpadní vody, ale také průmyslové vody z chemického areálu Semtín a další kapalné odpady, včetně nebezpečných. Z jejího integrovaného povolení přitom vyplývá, že pro takzvané věčné chemikálie nemá stanovený emisní limit ani výslovnou povinnost jejich pravidelného monitoringu. Provozovatel sice letos oznámil rozšíření vlastního sledování PFAS na přítoku i odtoku čistírny, stále však není jasné, jaký podíl znečištění pochází z jednotlivých zdrojů.

Právě měření na jednotlivých přítocích by přitom mohlo pomoci zjistit, odkud PFAS do čistírny přicházejí a které provozy se na jejich vypouštění podílejí. Bez takových informací samozřejmě nelze odpovědně označit konkrétního původce znečištění. Je ale zřejmé, že problém nelze řešit pouze na úrovni samotné čistírny. Perfluorované a polyfluorované látky se do ní dostávají spolu s odpadními vodami, přičemž běžné technologie čištění nejsou navrženy k jejich odstraňování a nedokážou je účinně zachytit. To ostatně potvrzuje i samotný provozovatel pardubické čistírny. Zásadní je proto zjistit, odkud tyto látky do kanalizace přicházejí.

Věčné chemikálie se musí sledovat hned u zdroje

Pokročilejší technologie, včetně některých postupů čtvrtého stupně čištění, mohou přispět k zachycování těchto látek, ani to však nutně neznamená jejich zničení. Často se pouze přesunou z vody do jiného materiálu nebo koncentrovaného odpadního proudu, který je nutné dále bezpečně zpracovat. Z tohoto důvodu považujeme za zásadní řešit takzvané věčné chemikálie především u zdroje, tedy zjišťovat, kde se používají, odkud se dostávají do odpadních vod, a co nejvíce omezovat jejich používání a vypouštění.

Takový přístup ostatně odpovídá i evropské Chemické strategii pro udržitelnost, která je součástí Zelené dohody pro Evropu a počítá s postupným ukončováním používání PFAS s výjimkou případů, pro která nejsou dostupné vhodné alternativy a jejichž použití je pro společnost nezbytné. Nová evropská směrnice o čištění městských odpadních vod zase přináší další požadavky na sledování mikropolutantů a za určitých podmínek i věčných chemikálií, sama však nestanovuje obecný emisní limit PFAS pro vypouštění z čistíren odpadních vod.

Je tedy zřejmé, že samotné zavádění účinnějších technologií čištění nemůže nahrazovat prevenci chemického znečištění v průmyslu. Pokud budeme i nadále používat a vypouštět mimořádně perzistentní látky, budeme následně vynakládat stále více prostředků na jejich zachycování a odstraňování, přičemž ani pokročilé technologie nemusejí problém zcela vyřešit.

Žebříčky nám tedy umožňují sledovat konkrétní podniky a látky, ale skutečné chemické znečištění životního prostředí je mnohem složitější. Jednotlivé chemické látky se v prostředí nevyskytují izolovaně, ale ve směsích, kterým jsme vystaveni současně, často dlouhodobě a z různých zdrojů. Některé látky se v prostředí nebo organismech hromadí, jiné přetrvávají desítky let a účinky různých látek se mohou vzájemně ovlivňovat.

Současná legislativa přitom z velké části hodnotí a reguluje látky jednotlivě, zatímco jejich kombinovaným účinkům věnuje podstatně méně pozornosti. Dodržování zákonných limitů proto samo o sobě ještě nezaručuje, že je výsledná chemická zátěž bezpečná pro lidské zdraví nebo životní prostředí.

Navíc ne všechny limity jsou stanovovány výhradně na základě zdravotních účinků. V některých případech do jejich podoby vstupují také technologické možnosti nebo ekonomická hlediska. To je dobře vidět například u znečištění ovzduší, kde jsou doporučené hodnoty Světové zdravotnické organizace, založené na vědeckých poznatcích o zdravotních dopadech znečištění, v řadě případů výrazně přísnější než zákonné limity. I při jejich dodržování tak mohou být lidé vystaveni koncentracím, které představují zdravotní riziko.

Právě proto bychom se neměli spokojit jen s tím, že podniky dodržují své emisní limity nebo že známe množství vybraných vypouštěných látek. Integrovaný registr znečišťování je důležitým nástrojem veřejné kontroly, díky kterému můžeme identifikovat významné zdroje znečištění, sledovat jejich vývoj a požadovat nápravu. Samotné zveřejňování emisí ale nestačí.

Pokud chceme skutečně snižovat chemickou zátěž životního prostředí, musíme se více soustředit na prevenci, tedy předcházet vzniku znečištění, omezovat používání nejnebezpečnějších látek a nepřenášet odpovědnost za jejich odstraňování až na čistírny odpadních vod nebo na budoucí generace.