Od roku 2021 se pravidelně vracíme na jižní Moravu s infračervenou kamerou, která dokáže zviditelnit něco, co lidské oko nevidí: emise metanu z ropné a plynárenské infrastruktury. Letos jsme se na stejné místo vrátili už počtvrté. A znovu jsme našli totéž: metan a další těkavé organické látky unikající ze zařízení, u nichž jsme podobné emise dokumentovali už v minulých letech.

Dambořice jsou na první pohled klasická jihomoravská vesnice. Louky, lesy, vinohrady, úhledné domky, fotbalové hřiště, na kterém trénují děti i teenageři. Při bližším prozkoumání najdete také další prvky typické pro tento region: malé ropné vrty a na kopci nad vesnicí areál Sběrného naftového střediska. Detekci emisí z velkých nadzemních nádrží se surovou ropou zde provádíme pravidelně, a i když jsme doufali, že postupně nebude co reportovat, důvody k našemu návratu na toto místo stále přetrvávají.

Do Dambořic jsme se během letošní práce v terénu vrátili hned třikrát a pokaždé jsme našli důkazy rutinního odvětrávání metanu, tedy praktiky, která by se již dle platného evropského nařízení neměla objevovat. Při první návštěvě byl pronikavý zápach těkavých organických látek, které jsou z nádrží odvětrávány spolu s metanem, navíc cítit už poměrně daleko od samotného zařízení.

Pro práci v bezprostřední blízkosti fosilní infrastruktury používáme v případě potřeby ochranné prostředky včetně plynových masek, obyvatelé přilehlých obcí takto bohužel chránění nejsou. Detekce samotná nevypovídá o koncentracích, kterým jsou vystaveni místní obyvatelé. Je to ale další důvod, proč by množství vypouštěných plynů a s tím i kvalita ovzduší v okolí podobných provozů, neměly zůstávat bez důsledné kontroly. Vzhledem k tomu, že odvětrávání metanu a dalších látek z ropných nádrží máme potvrzeno i z předchozích let, je pravděpodobné, že k němu dochází nepřetržitě.

Rutinní odvětrávání metanu a dalších těkavých látek v Dambořicích dle našich zkušeností není izolovanou anomálií. V září jsme na jižní Moravě navštívili osmačtyřicet zařízení ropné a plynové infrastruktury, emise — ať už úniky z netěsností, nebo záměrné odvětrávání — jsme detekovali na jednatřiceti z nich.

Velmi nebezpečný plyn

Metan je po oxidu uhličitém druhým nejvýznamnějším skleníkovým plynem a v prvních desetiletích po vypuštění ohřívá atmosféru mnohonásobně silněji než stejné množství CO₂. Zároveň ale v atmosféře zůstává výrazně kratší dobu. Právě proto může být rychlé snížení jeho emisí pomyslnou záchrannou brzdou v boji s oteplováním planety.

Metan však není jen globální klimatický problém. Je také jedním z prekurzorů přízemního (troposférického) ozonu, který poškozuje dýchací systém, zhoršuje astma, snižuje plicní funkce a při dlouhodobé expozici zvyšuje riziko předčasného úmrtí. Podle globálního hodnocení OSN je ozon spojený s antropogenními emisemi metanu příčinou zhruba půl milionu předčasných úmrtí ročně.

U místních komunit je navíc potřeba rozlišovat mezi škodlivými účinky samotného metanu na klima a bezprostředním vlivem těkavých organických látek, které mohou z ropné a plynárenské infrastruktury uniknout spolu s ním, na lidské zdraví. Zahraniční studie z oblastí, kde dochází k intenzivní těžbě a zpracování ropy a fosilního plynu, ukazují, že právě expozice těmto látkám v okolí zařízení vyžaduje zvláštní pozornost.

O to absurdnější je, že řešení tohoto problému technicky známe. Evropské nařízení o snižování emisí metanu v energetice platí od srpna 2024. To provozovatelům ukládá povinnost pravidelně detekovat a zavčas opravovat úniky metanu, měřit a vykazovat jeho emise, a mimo jiné také výrazně omezuje rutinní odvětrávání a spalování (flérování) fosilního plynu. Cílem těchto pravidel je odstranit praktiky, při nichž se energetická surovina jednoduše vypouští do atmosféry.

Pravidla jen na papíře

Evropské nařízení, i když je přímo aplikovatelné a platné ve všech členských státech, samo o sobě nestačí. Členské státy musí určit příslušné orgány (tzv. kompetentní autority), vybavit je pravomocemi a kapacitami a nastavit sankce, které budou skutečně vymahatelné, přiměřené a při opakovaném porušení pravidel také dostatečně odrazující.

Právě tady Česká republika selhává. Formálně jsme sice určili kompetentní autoritu, stále však nemáme plně funkční národní rámec, který by jí umožnil evropská pravidla důsledně kontrolovat a jejich porušování účinně postihovat. Výsledkem je situace, kdy evropská pravidla existují na papíře, ale při opakovaných kampaních v terénu sledujeme stejné zdroje emisí.

Česká republika je zároveň jedním z členských států, které lobbují za odklad platnosti části pravidel. Už v červnu Praha spolu s Bratislavou v otevřeném dopise otevřely otázku odkladu metanové legislativy. A na konci září česká vláda společně s Itálií navrhla dočasně pozastavit požadavky článku 28 týkající se dovozu fosilních paliv, které mají začít platit v lednu 2027.

Evropská komise pod tímto tlakem už v červenci doporučila tříleté přechodné období pro některé sankce vůči dovozcům a debatuje se i o možnosti odložit reportovací povinnosti o jeden rok, z ledna 2027 na leden 2028.

Metanové nařízení přitom neznamená zákaz dovozu fosilních paliv nebo jejich dramatické zdražení a nevyžaduje ani žádné technologické zázraky. Jeho jádrem je prozaická potřeba vědět, kolik metanu vypouštíme, zamezit jeho nechtěným únikům a omezit rutinní odvětrávání. Snahy o odklad platnosti pravidel a neochota k jejich implementaci na národní úrovni jsou tak spíše politickým rozhodnutím.

Pohled přes infračervenou kameru na jižní Moravě ukazuje metan jako velmi konkrétní znečištění spojené s konkrétními zařízeními, které má klimatické důsledky, přispívá ke zhoršování kvality ovzduší a spolu s dalšími emisemi z ropné a plynárenské infrastruktury může představovat riziko pro lidi žijící v okolí.

Pokud se po pěti letech vracíme na stejná místa a znovu vidíme stejné emise, problém už není v nedostatku informací. Problém je v tom, že pravidla, která jsme si jako společnost nastavili, stále nedokážeme — nebo nechceme — důsledně vymáhat.