Před vchodem do staré kamenné budovy střední školy Thiers v centru jihofrancouzské Marseille se tyčí barikáda z převrácených černých popelnic. Okolo ní stojí kovové zátarasy. Na vršku barikády vysedává několik teenagerů. Povídají si, potahují z vaporizéru nebo svým přátelům rozlévají do kelímků džus. Dvě dívky usazené mezi nákupní taškou a červenou koženkovou kabelkou ochotně pózují před objektivem mého fotoaparátu: posílají mi véčko a špulí ústa.

Scénu osvětlují plaché ranní paprsky slunce. Píše se čtvrtek pátého listopadu. Ještě ani neodbila sedmá. Studenti a studentky středních a vysokých škol se měli tento týden vracet po podzimních prázdninách do lavic. Namísto toho jsou ale zpět na barikádách.

Je tomu měsíc, co středoškoláci a vysokoškoláci napříč Francií zahájili na protest proti upadajícím podmínkám ve veřejném školství blokády škol. V mnoha institucích se od té doby vůbec nekoná prezenční výuka. Dle studentského hnutí protesty zasáhly do výuky na každé druhé univerzitě a na pěti stech středních školách.

„Učitelé nám posílají studijní materiály, občas se potkáváme online, snažíme se ve výuce pokračovat na dálku. Blokujeme naši školu právě proto, abychom mohli ve výuce pokračovat — avšak za lepších podmínek než doposud,“ vysvětluje studentka Joséphine. V nadšeném unisonu se svou kamarádkou Emmou pak zdůrazňuje, že za uplynulý měsíc strávený z velké části mezi barikádami, demonstracemi a studentskými plény se naučily lecčemu novému a důležitému. Stejně jako mnozí ostatní mi nechtějí sdělit více než své křestní jméno.

„Ujasnily jsme si vlastní názory a získaly více informací o současném dění. Učí nás to také kritickému myšlení, a to zvlášť ve vztahu k médiím. Naučily jsme se ověřovat si a třídit informace a rozpoznat důvěryhodná média. Některá se nás totiž snažila zdiskreditovat a vykreslit jako násilnickou ultralevici,“ líčí Emma.

Studenti usazení na barikádách se staví na nohy a natahují krky směrem k přilehlé ulici Guye Môqueta. K ústům si přikládají dlaně a skandují „ACAB“ (z anglického All Cops Are Bastards, tedy Všichni fízlové jsou bastardi). Skupinovými chaty právě prolétla informace, že z tohoto směru přijíždějí těžkooděnci.

„Tak co myslíte, postříkaj nás dneska zase slzákem?“ švitoří rozesmátě teenageři postávající na zemi před barikádami. Nato si přes ústa natáhnou roušku, zaháknou se za lokty a postaví se tváří v tvář blížícímu se policejnímu kordonu.

„Kdyby vláda hned na začátku vyslechla naše požadavky, nemuseli bychom zajít takhle daleko a měsíc blokovat naši školu. Nechceme násilí! To stát, který opakovaně pohrdá lidmi, je násilný,“ doplňuje Joséphine.

Místo lavic barikády, místo prázdnin demonstrace

Prvních několik týdnů reagovala francouzská vláda na studentské protesty takřka výhradně policejní brutalitou. Zatímco pravicová média rámovala protestující jako násilné radikály a bezpečnostní hrozbu, takzvané bezpečnostní složky zmrzačily několik dětí.

Dle investigace webu Mediapart pak začala francouzská vláda k omezování svobody demonstrantů využívat i protiteroristickou legislativu, a to třeba prostřednictvím příkazů k domácímu pobytu a zákazů účasti na demonstracích.

Marně. Ke studentským protestům se postupně přidali vyučující, rodiče, pracující, důchodci, obyvatelstvo bohatých center i chudých předměstí. Po celé zemi každou sobotu vycházejí do ulic demonstrovat stovky tisíc lidí. Jejich pohnutky se různí. Pro někoho je to úpadek veřejných služeb, pro jiné třeba nárůst ekonomických nerovností, rasismus nebo obavy z plíživého nástupu autoritářství.

„V některých městech se připojili i zemědělci nebo státní zaměstnanci. Demonstruje se na Azurovém pobřeží, v zámořských územích i v dělnických čtvrtích. Účast na demonstracích zůstává stabilně vysoká. Všichni toho máme dost!“ potvrzuje Assia z hnutí Kolektivu rodičů, které vzniklo v marseillské centrální chudinské čtvrti Noailles už vloni. Za poslední měsíc vzrostl počet jeho členů a členek z třiceti na 360.

Policejní represe protesty nejenže neudusila, ale naopak roznítila lidový hněv. „Spousta rodičů dosud nikdy v životě nedemonstrovala. Teď ale vycházejí do ulic, aby ochránili své děti. Když minulou demonstraci prefektura zakázala, mnozí změnili své původní plány a během podzimních prázdnin zůstali s dětmi ve městě, aby protestovali i tentokrát,“ dokresluje naléhavost situace Assia.

Assiu potkávám 30. října v komunitním centru L'Oasis de Noailles — tedy v předvečer Halloweenu a především další ze sobotních demonstrací. V přízemí centra děti vyrábějí netopýří svícny z ruliček od toaletního papíru. Dospělí tráví čas v kuchyňce mezi mísami namočených luštěnin. V prvním patře pak tři matky připravují halloweensky laděné transparenty na zítřejší demonstraci.

„Uvidíme, zda si budeme moct transparenty vůbec vzít s sebou,“ dumá jedna z nich. Prefektura totiž demonstraci opět zakázala. „Někteří lidé si hesla napíší na bílé tričko nebo si je připnou do vlasů,“ dokresluje vynalézavost protestujících další. „Hlavně pozor na roušky či na fyziologický roztok (používaný k vypláchnutí očí zasažených slzným plynem, pozn. red.). Ty je lepší schovat do podprsenky, aby je policie nezabavila,“ upozorňuje Assia.

Mám strach. A proto jsem tady

Assiu a její přítelkyně potkávám následující den hned zkraje „halloweenské“ demonstrace. Zatímco Assia září rošťáckým nadšením z toho, že se jí na Stalingradské náměstí, kde začíná každé takové srocení, podařilo pronést nákupní tašku plnou transparentů, její kamarádka nafukuje bílé balonky s motivem Jacka Skellingtona, postavičky z Burtonova filmu Ukradené Vánoce. Na jeden černou fixou napsala DIKTATURA, na druhý REVOLUCE. „To jsou dvě možnosti, mezi nimiž máme na výběr,“ vysvětluje.

Halloween jako příležitost pojmout dnešní demonstraci hravě a s vtipem využili snad všichni přítomní. Gasparde se inspirovala postavou Zorra mstitele: černá páska přes oči, černý šátek „na pirátku“ a především dlouhý plášť s nápisem Gen Z a obrázkem hořícího Molotovova koktejlu.

Gasparde označuje za svou hlavní motivaci vyjít do ulic chudobu. „Chudobu studentů, chudobu absolventů, pro něž je čím dál těžší najít důstojnou práci… Zatímco třeba společnost TotalEnergies letos dosáhla rekordního zisku 8,3 miliardy eur,“ rozčiluje se.

Její německý kamarád Arthur, který v Marseille pracuje, dnes ztvárňuje francouzská klišé: na hlavě černý baret, okolo krku červený šáteček, pod paží čerstvá bageta, kterou pokradmu ukusuje. „Halloweenský kostým by měl nahánět strach, že? A francouzské vládě, médiím a boháčům teď nic nenahání strach tak moc jako francouzský lid,“ vysvětluje Arthur se smíchem.

Francouzské vlajky se třepotají na tyčích i na čelenkách ve vlasech, do trikolóry jsou zbarvené nápisy na transparentech i doplňky kostýmů. „Vive la France!“ zakřičí do megafonu muž v šedivém kostýmu Gandalfa, kterému se na krku rovněž pohupuje řetěz umělých bílých, rudých a modrých květin. Na transparentech s motivem francouzských vlajek se míhají hesla jako „Tato vlajka patří nám, ne fašistům“.

„Naše země na tom není dobře, čím dál víc se u nás projevují autoritářské tendence. Není ale pravda, co ukazují v televizi. Většina Francouzů si přeje, aby se v naší zemi žilo dobře lidem všech národností a všech vyznání, aby měli všichni rovné šance. Dnešek je toho důkazem,“ říká Claire, třicátnice v kšiltovce.

Když se jí ptám, zda nemá strach — přišla koneckonců na zakázanou demonstraci a policejní násilí se za Macronovy vlády utrhlo ze řetězu —, odpovídá mi jedním z častých hesel na transparentech: „Mám strach. A právě proto jsem tady.“

Vláda zatím nenabízí nic než „drobky“

Tváří v tvář neústupnému lidu začíná vláda po měsících protestů ze své asociální politiky ustupovat. Ministr školství Édouard Geffray 26. října oznámil, že od druhé poloviny roku 2028 se na středních školách sníží kapacita tříd na osmadvacet žáků. Ke stejnému termínu rovněž slíbil změnit netransparentní platformu Parcoursup pro přijímačky na vysoké školy. A zároveň přislíbil čtyři miliardy eur bezúročných půjček na renovaci školních budov.

Assia považuje vládní ústupky za pouhé drobky: „Tvrdí, že přijmou pět tisíc nových učitelů. Jenže vloni čtyři tisíce učitelských míst zrušili! Opravdová změna nenastane bez změny vlády.“

S tím souhlasí i zástupci studentského hnutí. Chybí jim upřesnění, jakým systémem vláda nahradí platformu Parcoursup, nebo záruky, že se reformy do dvou let vskutku uskuteční — a to zvlášť s ohledem na blížící se prezidentské volby na jaře 2027.

„Vládní ústupky jsou v porovnání s jasně formulovanými studentskými požadavky abstraktní a naprosto minimální,“ souhlasí Mathilde, studentka posledního ročníku střední školy Thiers, která se blokády své školy účastní v tričku Amazing Antifa. „Vláda toho naslibovala za poslední roky tolik, jak máme věřit, že tentokrát své sliby dodrží? Dokud nás nebudou vskutku poslouchat, v mobilizacích budeme pokračovat!“ doplňuje ji tmavovlasá spolužačka Gilletz.

Obě dívky v červnu čeká maturita. „Jasně, že máme strach, abychom toho před maturitou nezameškaly příliš. Na druhou stranu, podobně jako jsme si teď všichni navzájem pomáhali během mobilizací, můžeme si společně pomáhat i s učením!“ myslí si Gilletz.

Protentokrát studenti vítězí

Odbíjí osmá ranní. Kromě studentů, učitelů a rodičů, kteří podporují probíhající blokádu, přicházejí i studenti collège — tedy „nižší střední školy“ pro žáky mezi jedenácti a patnácti lety, která sídlí ve stejné budově. Blokující středoškoláci nechávají své mladší souputníky projít dovnitř. Podobně v předchozích dnech nebránili výuce studentů přípravných ročníků na vysoké školy. Ti se ale k dnešní blokádě přidávají. „Chovají se korektně. Ty, kdo chtějí studovat, blokující vpouštějí dovnitř,“ kvituje šedovlasá profesorka francouzštiny.

Studenti některých univerzitních fakult vedle toho žádají vedení o zavedení takzvaného „bílého semestru“, v jehož rámci by všichni studenti automaticky postoupili do dalšího bez ohledu na výsledky zkoušek. Středoškoláky nicméně brzký návrat do lavic zřejmě nemine.

„Musíme se vrátit — ne proto, že bychom byly spokojené s odpovědí vlády, ale proto, že nám na našem vzdělání doopravdy záleží. Pokračovat v boji můžeme i jinými způsoby,“ potvrzují dvě kamarádky s obličeji skrytými pod červenou a žlutou bandanou. Podobně jako mnoho jiných přítomných nechtějí uvést svá jména.

Desátá ranní. Několik policistů v kordonu blokujícím ulici Guye Môqueta odložilo přilby a černé roušky si stáhli pod ústa. Jeden z nich se ležérně opírá o štít a s úsměvem na rtech rozpráví se zvědavými studenty. Působí to jako etuda na hodného policajta. „Byl jste v ulicích sedmnáctého? Já ano. A přestože to byla nahlášená demonstrace, všichni jsme dostali slzákem!“ upozorňuje jej brýlatá studentka. „To je samozřejmě špatně,“ ujišťuje ji, zatímco jeho kolega rozpráví s jiným studentem o pracovních podmínkách v zemědělství.

Netrvá dlouho a policisté odcházejí. Všichni to zde prožívají jako velký úspěch. A to tím spíš, že dnešek — pátý listopad — je mimořádný i tím, že francouzské odbory vyhlásily generální stávku.

Úspěch krajní pravice není nevyhnutelný

„Prachy veřejným službám, nikoliv armádě či fízlům,“ skanduje kudrnatá žena s arabským šátkem kefíja přes ramena do megafonu oblepeného červenými nálepkami odborů CGT. Na demonstraci na Stalingradském náměstí, kam se přesunuli blokující studenti, se nedá ani hnout. Zpočátku je povoleno prodírat se nejhustší částí davu pouze hudebnicím a hudebníkům revolučního orchestru, který vyhrává tu Internacionálu, tu rockové hity. Některé okolní obchody a restaurace bázlivě zatahují rolety.

„Žádáme víc prostředků na spravedlivou sociální a environmentální politiku, na adaptaci měst a škol na horká léta! Žádáme spravedlivou redistribuci majetku, nikoliv systém, v němž úzká menšina bohatne, zatímco většina chudne!“ hlásá do mikrofonu zástupkyně největších školských odborů FSU.

Kromě přehodnocení asketického návrhu státního rozpočtu ve prospěch veřejných služeb žádají odbory zvýšení důchodů a ostatních sociálních dávek a rovněž platů napříč veřejným i soukromým sektorem. Ministr práce a sociálních věcí Jean-Pierre Farandou ještě před stávkou oznámil, že vláda plánuje od ledna zvýšit minimální mzdu nad rámec zákonem dané valorizace.

„Prázdné gesto! Zvýšení minimální mzdy nic nevyřeší: potřebujeme zvýšit i všechny ostatní mzdy, celou mzdovou stupnici,“ upozorňuje Adeline v červené odborářské vestě. Demonstrace se účastní svým kolegou Jeanem-Michelem.

„Oba pracujeme v systému sociálního zabezpečení. Jde o velmi důležitou vymoženost, která vznikla po válce, když byla země zcela zničená. Dnes je peněz více než tehdy — a přesto se vláda snaží systém sociálního zabezpečení rozložit. Bojujeme proti rostoucím životním nákladům, za zvyšování mezd a za zastavení vlády, která zavádí režim blížící se totalitě,“ doplňuje Adeline zapáleně.

Co se generačního zastoupení týče, jsou tady všichni: studenti středních škol i univerzit, rodiče s malými dětmi, důchodci, lidé, kteří pamatují, že přinejmenším v některých ohledech bývalo líp.

„Pracuji ve veřejném zdravotnictví osm let. Když jsem začínal, občas se mi podařilo skončit v práci v půlce dne. Dnes nemám čas své pacienty ani pořádně vyšetřit. Moje manželka je zdravotní sestra a oba se z práce vracíme totálně vyčerpaní,“ líčí Bosco, fyzioterapeut, který na demonstraci přišel oděn do lékařského pláště, na nějž si napsal černou fixou: „Veřejná nemocnice ve stávce“. Na svůj transparent pak napsal vzkaz represivnímu aparátu: „Přestaňte mrzačit děti, už tak máme dost práce“.

Jean-Luc, pracovník v kultuře, si dnes stejně jako Bosco vzal neplacené volno. „Především chci podpořit svou dceru, studentku střední školy. Nedovolit, aby její úsilí vyšumělo do ztracena,“ vysvětluje svou motivaci vysoký elegán.

Když se jej ptám, jak vidí budoucnost francouzské politiky, hovoří o naději. „Myslím si, že dokážeme vyvrátit představu, že úspěch krajní pravice je nevyhnutelný. Že nás tohle všechno dovede k vítězství v prezidentských volbách na jaře 2027. Uklidňuje mě, když vidím, kolik lidí dnes vyšlo do ulic,“ odpovídá.

Navzdory tomu, že meteorologové předpovídali sychravo, svítí slunce. Brýlatý bubeník a saxofonista, který má okolo krku francouzskou vlajku a šálu marseillského fotbalového týmu, vyhrávají zlidovělé revoluční popěvky. Dav zpívá s nimi, zatímco někteří vytvářejí lidský vláček a extaticky pobíhají dokola.

Průvod doráží do cíle na náměstí Castellane, aniž by se jí v tom všudypřítomná policie pokoušela zabránit. To se už pár týdnů nestalo. Dnešní účast byla v rámci současných mobilizací rekordní: ani ne milionovou Marseille pochodovalo dle odborů až 150 tisíc lidí. V celé zemi pak do ulic vyšlo více než milion a půl protestujících. Ještě týž den premiér Sébastien Lecornu oznamuje, že se následující týden sejde s odbory, aby společně hledali řešení problémů spojených s poklesem kupní síly.

Politické probuzení mladé generace

„Nevím, jestli se vskutku nacházíme ve zlomovém bodu. Mám pocit, že lidská bytost si zvykne na cokoli. Zvykli jsme si na to, že život je stále dražší. Zvykli jsme si na represe a na to, že chodit na demonstrace znamená zažívat obrovský stres a extrémní násilí,“ přemítá Lilya Madjiová, novinářka z marseillského média 13grammes, unikátního projektu mladých lidí z dělnických čtvrtí.

Setkáváme se v podvečer 5. listopadu na terase baru nedaleko Stalingradského náměstí. Lilya se v rámci demonstrací soustředí především na dokumentování policejního násilí vůči novinářům — sama během natáčení demonstrace 17. října dostala do nohy policejním granátem. „Francouzští novináři chodí dokumentovat demonstrace v helmách a plynových maskách, jako kdyby natáčeli skutečnou revoluci. Tak daleko zatím vskutku nejsme,“ poukazuje s úsměvem.

Ve stejnou chvíli se ulicí začne linout starý známý štiplavý odér. „Slzák, co?“ otočí se Lilya na svého kamaráda Azada. Oba si dnes vzali od dokumentování demonstrací volno, pročež u sebe výjimečně nemají respirátory ani fyziologický roztok. Ohlížíme se směrem ke Stalingradskému náměstí, které se jeví naprosto klidné. Následně se přesouváme na zbytek rozhovoru dovnitř.

„Na druhou stranu jsou dnes lidé — a zvláště mladí — připraveni bojovat za svoje práva více než dřív. Nemají takový strach ze slzáku a z násilí,“ pokračuje Lilya. „A hlavně tu máme mladou generaci, která se informuje a politicky probouzí, která se nebojí ozvat a otevřeně mluvit o rasismu nebo o třídních otázkách. Jde o zásadní změnu, kterou současné mobilizace přinesly, a zároveň o největší zdroj politické naděje.“