Sociální služby pro lidi bez přístřeší a drogově závislé jsou v Praze pod dlouhodobým tlakem ze strany města, což se v posledním roce ještě víc stupňuje. Na Praze 5 se nedávno uzavřelo kontaktní centrum pro lidi se závislostí. Na konci dubna skončilo také nízkoprahové denní centrum pro lidi bez přístřeší v pražských Holešovicích. Aby se alespoň částečně vykryla jeho kapacita, otevřelo se nízkoprahové denní centrum v Nuslích a Humanitární hygienická stanice v kontejnerových buňkách bez oficiální adresy v Tróji.

Nízkoprahové denní centrum v Nuslích bylo po několika měsících provozu před pár týdny uzavřeno, informace o jeho uzavření byla oznámena zhruba deset dní předem. V Tróji se poskytují služby v polních podmínkách s tím, že na konci března se předpokládá další přesun — reálné je ale i uzavření. V posledních týdnech se navíc proslýchá, že uzavření hrozí i nejprogresivnějšímu nízkoprahovému dennímu centru v Praze — Jako doma na Palmovce. Zatím je údajně provoz do konce října jen přerušen.

Co mají tyto případy společného? Všude v nich figurují starostové z ODS — s výjimkou Holešovic, kde se o uzavření zasadila samotná náměstkyně pro sociální věci Alexandra Udženija.

Bezpečné ulice místo sociální pomoci

Pražská městská policie se na sociálních sítích pravidelně chlubí tím, jak osoby bez přístřeší vyhání z míst, kde tráví čas — zejména ze stanic metra. Neváhá se prezentovat ani rozháněním stanových městeček v lesích na území hlavního města. V komunikaci přitom používá výrazy jako „závadové osoby“. Zdá se, že člověk bez přístřeší vadí ve veřejném prostoru vlastně úplně všude. Nabízí se proto otázka, kam má jít, když překáží ve městě, v lese i v zařízeních určených přímo pro něj?

Ačkoliv se před volbami mohlo zdát, že se v přístupu politiků něco změnilo, nebylo tomu tak. Do centra veřejné diskuse se sice dostaly „bezpečné ulice“, ale bezdomovectví bylo zmiňováno jen jako příčina domnělého nebezpečí. Lidé bez přístřeší nepřestávají být líčeni jako viníci, které je třeba potrestat, a nebezpečí, které je třeba odsunout, zkrátka nějak „vyřešit“.

Tak namátkou: Andrej Babiš v příspěvku na podporu kandidáta hnutí ANO na pražského primátora Jana Hušbauera psal o bezdomovcích, drogách, žebrácích a bordelu. Prahu je prý třeba vyčistit, aby mohla znovu patřit slušným lidem. Sám Hušbauer pak pro „feťáky a opilce“ navrhoval povinné veřejně prospěšné práce nebo rovnou vězení. Pražské Mladé ANO zase mluvilo o „pochybných existencích“.

Zástupci ODS, jmenovitě Alexandra Udženija, Lukáš Herold, Ondřej Kubín, Ondřej Gros a další, se pak řídí heslem prvního místopředsedy ODS a kandidáta ODS a TOP 09 na primátora: „Žádný kecy, rovnou k věci.“ Stojí za uzavřením služeb, které jsem zmiňoval, a v předvolební kampani se chlubili „bezpečnějšími“ ulicemi. Jak uzavření center pro lidi bez přístřeší, které logicky vyhání jejich uživatele zpět do ulic, může pomoci k většímu bezpečí na ulicích, zůstává záhadou. Logické kroky od pražské ODS očekává ale jen málokdo.

Starostové sice zmínili potřebu včasné pomoci, především ale volali po zvýšení policejní aktivity v ulicích. Ta však člověku na ulici nepomůže. Piráti měli svou kandidátku na primátorku, která mluvila o bydlení — v případě mladých a rodin s dětmi. Jediní, kdo se postavili rozdmýchávání nenávisti a šíření strachu z lidí bez přístřeší, byli zástupci Prahy sobě s podporou Zelených a lidovců a také strana Levice.

Lidé na ulici však nejsou viníky současného stavu, jsou jeho oběťmi. Současnou situací trpí nejvíc a zasloužili by si být v centru pozornosti, když už se o bezdomovectví bavíme. Bezdomovectví je logickým důsledkem patologického systému, který lidi v krizi nejprve shodí na dno a pak přeřízne lana, po kterých by z něj mohli, jakkoli je to obtížné, vyšplhat nahoru. Na vině není jen systém, slabý sociální stát ani nedostatek financí v sociální sféře — za tím vším stojí konkrétní politici a političky, kteří současný stav vědomě udržují nebo dále zhoršují.

Naslouchat, poznat a dokázat pomoci

V předvolební debatě vůbec nezazněly současné poznatky sociální práce, podle nichž je nejdůležitější péče, přijetí, silné sociální služby a hlavně dostatek sociálního bydlení. Především nezazněl hlas těch, o nichž se diskuse vede. Co bychom se dozvěděli, kdybychom se těch „bezdomovců, feťáků a žebráků“ zeptali, co potřebují a o čem sní?

Nejdřív bychom se museli vypořádat s vlastními předsudky. Buďme k sobě upřímní: co nás jako první napadne, když se řekne „člověk bez domova“? Smrdí? Je pod vlivem? Má špinavé oblečení? Nemá práci? A víte co? Někdy je to pravda. A často vůbec ne.

V nízkoprahovém denním zařízení, kde pracuji, se protočí seniorky, které z důchodu nezaplatí nájem, mladí lidé, kteří nedávno vyšli z dětského domova, uprchlíci z Ukrajiny, vysokoškoláci, lidé po výkonu trestu, lidé s fyzickým nebo mentálním znevýhodněním, lidé s duální diagnózou, lidé špinaví i lidé oblečení slušněji než zaměstnanci, lidé pod vlivem i abstinující, lidé pracující i lidé na dávkách, lidé jako já nebo jako vy.

Jediné, co lidi bez přístřeší spojuje, je to, že si všichni prošli nějakým traumatem. Ať už v dětství, v dospělosti, nebo prostě tím, že jsou na ulici, protože být na ulici je extrémně traumatizující situace sama o sobě.

Moje vedoucí přímé práce v zařízení, kde pracuji, ráda říká, že hlavním úkolem sociálních pracovníků nebo pracovníků v sociálních službách není uživatelům pomoct, ale poznat je. A na co dřív nebo později vždy dojde při procesu poznávání? Na sdílení traumatické zkušenosti. Lidé bez přístřeší si ve velké většině případů takovou zkušeností prošli, často i více než jednou. Protože v danou chvíli neměli vhodné nástroje, jak ji řešit, kvůli shodě náhod, absenci sociální záchranné sítě a ano, třeba i kvůli pár špatným rozhodnutím se ocitli na ulici.

Svoje trauma někdy řeší samoléčbou, na už existující problémy se tak poté váže závislost, která jako každé jiné duševní onemocnění situaci komplikuje. Výsledkem tohoto bolestivého procesu je často člověk s narušenou důvěrou ve společnost a s chováním, které je mnohdy pro jeho okolí nepochopitelné a nepříjemné. Toto chování má ale své důvody.

Proto se v sociálních službách pro lidi bez přístřeší nebo lidi se závislostmi razí takzvaný trauma-informovaný přístup, který je založený na pochopení životní situace klienta, pocitu bezpečí, přijetí a respektu k přáním klienta. Uživatelé našich služeb totiž potřebují péči, zájem o svůj životní příběh a respekt ke svým zkušenostem a přáním. Tento přístup tak bohužel stojí v opozici k současným představám pražských samospráv i nynějších kandidátů do zastupitelstva.

Praha se může vydat novou cestou

Praha má mnoho důvodů, proč trauma-informovaný přístup přijmout za svůj. Její politická reprezentace by si měla uvědomit, že bezdomovectví není selháním jednotlivce, ale patologickým společenským jevem, který jako společnost vytváříme a udržujeme. Je společenským rozhodnutím, že je bydlení nedostupné, že je nedostupná péče o psychické zdraví, že jsou sociální služby podfinancované a že se prosazuje takzvaný tvrdší přístup. Studie dokazují, že je nejen nehumánní, ale i dražší. Policejní výjezdy, vězeňství, drobná kriminalita, nápor na zdravotnictví a dlouhodobá nezaměstnanost se prostě prodraží.

Přitom jediné, co v Praze brání vyjít ze zajetých kolejí, je stereotyp, že si za svou situaci lidé mohou jen a jen sami nebo že je to dokonce jejich volba. Je to mýtus. Je to hloupost. Lidé bez přístřeší na cestě zpět do běžného života čelí mnoha překážkám.

Jen si to zkuste představit. Najdete si práci na dohodu, kde vás zaměstnavatel nebo pracovní agentura vykořisťuje. Potřebujete se po práci vysprchovat, takže musíte do denního centra, tam vás už ale nepustí, protože jsou úplně přeplněná. Dva dny jste nejedli, potřebovali byste ošetřit ránu na noze, ale do nemocnice nejdete kvůli opakovaně špatnému přístupu ze strany ošetřujícího personálu. Do toho všeho v práci musíte lhát o své situaci, aby vás nevyrazili. Pravděpodobně se potýkáte také s duševní nemocí. Jediní, kdo vás vyslechnou, jsou vyčerpaní pracovníci nízkoprahového denního centra, které navštěvujete.

Takový život si dobrovolně nevolíte.

Nové vedení Prahy bude stát před volbou. Může se přitom rozhodnout, že stejně jako ve Finsku nebude za pár let muset nikdo trávit noc na ulici. Bude to levnější, lidštější a i bezpečnější.