Od září 2026 probíhá v Turecku rozsáhlá policejní operace označovaná jako „Moje rodina je v bezpečí“. Podle Amnesty International bylo k 22. září zatčeno nejméně 116 lidí, přesná čísla je ale obtížné určit. Její rozsah překvapil i samotné aktivisty. Zároveň se ukazuje, že nejde o izolovanou akci, ale o další fázi dlouhodobějšího tlaku na opoziční hnutí a organizovanou občanskou společnost.

Bora, vystupující pod pseudonymem, je člen LGBTQ hnutí, lidskoprávní aktivista a univerzitní student. Byl zatčen v červnu 2026 v rámci vlny zatýkání před letním sněmem Severoatlantické aliance v Ankaře. Ve vězení strávil přes 90 dní a zářijovou vlnou zatýkání tak přímo dotčen nebyl. Propuštěn byl zhruba deset dní po začátku operací označovaných jako „Moje rodina je v bezpečí“. Od té doby se věnuje podpoře uvězněných členů LGBTQ komunity a v rámci množících se akcí a kulatých stolů nabízí své svědectví.

Na jedné z takových akcí jsem Boru slyšela mluvit i já. O své zkušenosti z vězení mluvil otevřeně, na dotaz z publika zmínil i některé z násilných a ponižujících praktik, jimž jsou vystaveni političtí vězni, včetně členů LGBTQ komunity, a které dokumentují lidskoprávní organizace.

Vedle osobní zkušenosti s represí Bora vyzdvihl také fakt, že klíčem k pochopení nedávné vlny zatýkání v Turecku není moralismus, jak by tomu mohl nasvědčovat název operace, ale dlouhodobější snaha o rozklad opozičních hnutí a organizované občanské společnosti. Zářijové represe této interpretaci nasvědčují. Koordinovaná celostátní operace se zaměřila na infrastrukturu hnutí, archivy, bankovní účty, sociální sítě i webové stránky. Zatýkáni jsou především členové představenstev spolků a asociací, tedy vedoucí osobnosti hnutí.

Dynamická komunita a stotisícový pochod hrdosti

Zahraniční publikum, které se s problematikou práv sexuálních menšin a sociálních hnutí v Turecku seznamuje prostřednictvím online setkání s tureckými aktivisty a členy LGBTQ komunity, často zároveň zjišťuje, jak dynamická tato komunita je a kolik organizací se dlouhodobě podílí na jejích aktivitách. Některé z těchto organizací mají více než dvacetiletou historii. Například asociace Kaos GL získala v roce 2005 oficiální status sdružení, její klíčoví členové však de facto jako asociace fungovali už od počátku devadesátých let, kdy začal vycházet stejnojmenný časopis.

V roce 2006 vznikla organizace Pembe Hayat, zaměřená především na obranu práv trans lidí, jako reakce na násilí páchané na trans ženách v jedné z periferních čtvrtí Ankary. Od roku 2011 pořádá Pembe Hayat také Queer Fest (KuirFest), filmový festival zaměřený na LGBTQ komunitu. Aktivních organizací je ale mnohem více, mimo jiné i na univerzitních kampusech.

Historie tureckého Pridu je velmi dobře zdokumentovaná, dalo by se říci až kodifikovaná, a to jak v historiografii LGBTQ organizací, tak ve zprávách mezinárodních i lokálních občanských organizací. Příkladem je zpráva z roku 2020 vydaná Sdružením pro monitorování rovných práv (ESHID, založeno v roce 2010). Zpráva nabízí přehled milníků v boji za rovnost, počínaje dokumentem Magna Charta Libertatum z roku 1215 a konče hnutím Black Lives Matter. Mezi milníky zmiňuje také první turecký Pride v roce 2003.

Přesto byly pokusy o určitou verzi Pridu formou pochodu po hlavní istanbulské třídě Istiklal viditelné — a perzekvované — již na počátku devadesátých let. Od roku 2003 se pochody Pride konaly pravidelně a účastnily se jich tisíce lidí. Význam i počet účastníků výrazně vzrostly od roku 2013, kdy Turecko zažívalo rozsáhlé protesty, které se zpočátku zaměřily na ochranu parku na istanbulském hlavním náměstí Taksim a postupně přerostly v protivládní protesty konající se ve většině tureckých provincií, známé jako protesty Gezi.

Viditelná přítomnost členů LGBTQ komunity na náměstí Taksim také vedla k tomu, že se s nimi poměrně široké spektrum turecké společnosti tehdy poprvé skutečně setkalo. Do povědomí se zapsaly především situace, kdy fotbaloví fanoušci, kteří ještě před několika dny skandovali na stadionech homofobní slogany, společně se členy LGBTQ komunity čelili policejnímu nátlaku a útokům slzným plynem. Filosofka Judith Butler se tomuto fenoménu spolu s kolektivem autorek a autorů věnovala v knize Zranitelnost a odpor (Vulnerability in Resistance, 2016).

Právě Pride roku 2013 předčil všechny ostatní, když se jí podle dobových odhadů zúčastnilo přibližně devadesát až sto tisíc osob. Stejný trend byl patrný i v následujícím roce. Zlom ale přišel v roce 2015, kdy úřady Istanbul Pride zakázaly a policie účastníky rozehnala.

Setrvalá eroze občanských svobod

Od roku 2015 se situace v Turecku zhoršovala. Navzdory probíhajícím diskriminačním opatřením a cílené represi země stále není na unijním seznamu států považovaných za nebezpečné pro LGBTQ komunitu. Zařazení na tento seznam by přitom mělo nejen symbolický význam, ale také zcela konkrétní dopad při žádostech o azyl v evropských státech.

Turecké státní orgány se nespokojily se zákazem nejvíce exponované akce. V roce 2017 vydal ankarský guvernér na dobu neurčitou zákaz všech veřejných akcí spojených s LGBTQ tématy v hlavním městě. Zakázány tak byly veřejné panely a přednášky, filmové projekce i výstavy. Zákaz byl vydán v době, kdy byl v Turecku po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v roce 2016 vyhlášen dva roky trvající výjimečný stav. Ten skončil v roce 2018, zákaz LGBTQI aktivit však platil dál a následně se objevil i pokus jej ještě zpřísnit. Opatření bylo soudně zrušeno v roce 2019.

Vládní rétorika ohledně LGBTQ komunity se v čase výrazně proměnila. V roce 2010 prohlásila ministryně rodiny a žen za AKP (islámsko-nacionalistická Strana spravedlnosti a rozvoje je u vlády od roku 2002), že homosexualita je nemoc, která by měla být léčena. Od tohoto patologizujícího diskurzu je dnešní Turecko vzdálené. Dominantní vládní rétorika je nyní především moralizující a opírá se o „ochranu rodiny a společenských hodnot“.

Moralizující a homofobní přístup byl ještě podtržen odstoupením Turecka od Istanbulské úmluvy v roce 2021, dokumentu Rady Evropy zaměřeného na boj proti formám genderově podmíněného násilí, který byl paradoxně podepsán právě v Istanbulu v roce 2011 a Turecko jej ratifikovalo v následujícím roce. (Česká republika jej podepsala až v roce 2016 a dodnes neratifikovala.)

Navzdory tlaku je turecká LGBTQ komunita viditelná

Zákazy a nepřátelská rétorika doplňuje v posledních letech také cílený tlak na organizační a lidské kapacity sdružení LGBTQ v Turecku. Asociace spojené s touto komunitou jsou systematicky auditovány, a to v absurdně krátkých intervalech. Mnohé projekty jsou kvůli auditům zbrzděny nebo zastaveny, protože kontroly zaměstnávají všechny akceschopné členy představenstev. Audity navíc pravidelně vedou k pokutám.

Vedle auditů se také členové organizací setkávají se žalobami pro obscénnost, které se zakládají na jejich příspěvcích na sociálních sítích. Nedávná vlna zatýkání se tak zapisuje do přímé linie represe, která cílí na infrastrukturu a lidské zdroje organizovaného LGBTQ hnutí — klíčové slovo je zde „organizovaného“.

Reakce mnohých členů komunity je podobná jako v minulých desetiletích — navzdory represi dál projevují solidaritu a dávají o sobě veřejně vědět. Již zmiňovaný KuirFest je už sedm let zakázán, a přesto se stále koná. Přípravy Pride také rok co rok vyžadují stále nápaditější strategie. Informovanost mezinárodního publika o nedávné vlně zatýkání zároveň ukazuje, do jaké míry jsou aktéři turecké LGBTQ komunity propojeni s mezinárodními sítěmi.

Domnívám se, že současný postoj turecké LGBTQ komunity vůči vládní represi potvrzuje dlouhodobý obraz této komunity jako viditelné, angažované a solidární. Například mnozí bývalí političtí vězni, kteří se ocitli ve vazbě nebo ve vězení společně se členy sexuálních menšin po některém z tureckých vojenských převratů (1971 nebo 1980), ve svých vzpomínkách píší s obdivem o jejich odhodlanosti a odvaze.

Meral Bekarová, členka jedné z revolučních organizací sedmdesátých let, která strávila několik let ve vězení, ve svých pamětech píše o svém setkání s trans ženami ve vazbě: „Jsou to nesmírně odhodlaní lidé. Velmi silně se stavějí proti zavedenému řádu, proti systému. Velmi ostře reagují na to, že jsou biti, že jim stříhají vlasy a že nemohou svobodně pracovat.“

Navzdory tomu může být v současném Turecku vyjádření solidarity s LGBTQ komunitou nákladné. Nasvědčuje tomu i zatčení několika veřejných postav, lidskoprávních aktivistů i univerzitních profesorů přímo před budovou istanbulského soudu, kde se sešli na protest proti zářijovým raziím. Ve středu 30. září byl také zablokován přístup na jeden z nezávislých zpravodajských serverů, T24, údajně kvůli queer propagandě. Seznam podobných případů bude zřejmě možné průběžně doplňovat.