Koncem srpna obletěly svět šokující záběry z bleskové povodně, která zasáhla nepálskou oblast Rasuwa na jižní straně Himálaje. Vlna apokalyptických rozměrů, tvořená přívaly vody, bahna a kamení, srovnala se zemí hustě zastavěné údolí a brala s sebou vše, co stálo v cestě. Během zhruba šesti hodin zkáza dotekla do řeky Narajani v Bharatpuru na jihu Nepálu.

Shodou okolností jsem tou dobou zrovna vystupovala z letadla na místním miniletišti na cestě do národního parku Čitwan. O katastrofě jsem se dozvěděla v hotelu díky skupince turistů z Hongkongu, kterým se podařilo na poslední chvíli projet krátce před tím, než voda strhla jeden z důležitých mostů na mezi Čitwanem a Káthmándú. Skupina dorazila do Nepálu vlastními auty z Tibetu a brzy se ukázalo, že cesta zpět se jim poněkud zkomplikovala: hraniční přechod Kjirong (čínsky Ťi-lung), přes nějž před pár dny přijeli, už neexistoval.

Než záběry zmizely

Zatímco Nepál prožíval šok ze zkázy, kterou živel způsobil, na internetu začala kolovat videa odhalující, co se vlastně v Himálaji stalo. První záběry z místa vzniku tragédie zveřejnil uživatel na síti X známý jako „učitel Li“. Jednalo se o uniklé záznamy z čínských bezpečnostních kamer právě z hraničního přechodu Kjirong, které ukazovaly jeho naprostou zkázu: šestipatrovou pohraniční pevnost z železobetonu i s odstavnou parkovací plochou na vysokých pylonech a s hraničním mostem smetl podle odhadů šedesát až osmdesát metrů vysoký nános suti a kamenů velikých jako domy. Na místě nezůstalo nic.

„Učitel Li“, vlastním jménem Li Jing, je čínský umělec a disident žijící v Itálii, který na sebe upozornil během pandemie covidu, kdy začal na tehdy ještě Twitteru sdílet informace a videa z čínského internetu. Pekingský režim od samotného počátku pandemie zavedl přísné embargo na informace týkající se šíření viru. Domácí sociální sítě však přesto poskytovaly bohatý materiál, který však bylo nutné identifikovat a archivovat dřív, než zasáhne cenzura. Li měl řadu podporovatelů a podařilo se mu vybudovat síť kontaktů, které mu pomáhají sledovat dění na čínském internetu a obcházet sofistikované cenzurní mechanismy odhalující potenciálně „škodlivý obsah“ v řádu minut.

To byl i případ videí z Kjirongu, která z čínského internetu i zpravodajství rychle zmizela. Sám „učitel Li“ krátce po svém původním postu na X upozornil, že Weibo, čínská obdoba Twitteru/X, cenzuruje i fotografie a videa sdílená oficiálními sdělovacími prostředky, včetně čínské státní televize a agentury Sin-chua.

Cenzura 2.0

Tato kauza poskytla důležitý vhled do fungování čínské cenzury médií a internetu. Cenzurní mechanismy dokážou rychle označit a zablokovat obsah, který by mohl vyvolat společenský neklid nebo nežádoucí diskuze. Autority tak získají čas situaci vyhodnotit a nastavit strategii, jak bude záležitost veřejně komunikována.

Cenzura se přitom zdaleka netýká jen explicitně politických témat, ale všeho, co má z pohledu čínské vlády a komunistické strany disruptivní nebo destabilizační potenciál. Jedná se obecně o přírodní i lidmi zaviněné katastrofy, násilné činy, případy korupce, skandály celebrit, občanskoprávní spory, veškeré protesty a aktivismus, cokoli, co se týká vládnoucích elit či armády a celou řadu dalších témat. Stejný postup se uplatnil i v případě této katastrofy, která se po počátečním úniku informací dostala pod přísnou kontrolu, jak poněkud povrchně zaznamenala i velká západní média a podrobněji rozebrali analytici například z China Digital Times.

Jak zdokumentovali autoři Lingua Sinica, výzkumné platformy založené organizací China Media Project, z Číny následně proudily už jen převážně pozitivní zprávy a obrazy dokumentující rychlou reakci vlády v čele se samotným Si Ťin-pchingem a heroické úsilí čínských záchranných týmů, které se vypravily na místo zdevastovaného přechodu, kde bez prodlení nasadily bagry a buldozery, aby obnovily zničenou silnici. Hned od počátku byla tato „zdrženlivost“ v zobrazování rozsahu katastrofy zároveň obhajována ochranou psychického zdraví společnosti, kterou by drastické záběry mohly rozrušit. Nepálská i západní média pak byla kritizována za „hyenismus“ a bulvární zneužívání lidského neštěstí.

Beze svědků

Lingua Sinica označila kauzu tragédie v Kjirongu za doklad nové úrovně cenzury v Číně, kdy „Si Ťin-pching zcela přepsal pravidla pro domácí média“. Analýza pokrytí tématu ukázala, že i dříve podnikavá komerční média se tentokrát držela zpátky a nepřekročila oficiální rámec vycházející z „důležitých instrukcí“ samotného generálního tajemníka strany a zdůrazňující budovatelský aspekt spíše než okolnosti a následky katastrofy.

Jak autoři píší: „Pro vůdce nespočívá úspěch ‚řízení veřejného mínění‘ pouze v omezování obsahu, ale také v kontrole a prosazování vlastních narativů o události.“

Naplnila se tak slova, která Si pronesl v roce 2016 v projevu určeném představitelům státních médií, že média a strana musí splynout v jeden celek. To se v tomto případě projevilo naprostou absencí jakýchkoli zpráv přímo z místa tragédie — žádní svědci či příbuzní obětí.

Novináři byli odkázáni na organizované „zájezdy“, jejichž účastníci ve výsledku pomáhají šířit stranou kontrolovaný narativ: „Zaplněním digitálního prostoru velkým množstvím ‚bezpečného‘ a vizuálně působivého oficiálního obsahu stát uspokojuje momentální zájem veřejnosti, zatímco preventivně potlačuje nezávislé zpravodajství či organickou diskuzi.“

Spekulace kolem katastrofy

Je ovšem třeba dodat, že spolu s autentickými záběry a informacemi o příčinách neštěstí šířícími se „svobodným západním” internetem zaplavila scénu také řada falešných videí a dezinformací, na něž již upozornila i česká média. Je proto vhodné shrnout některé základní skutečnosti, které bez přímého ověření v terénu nemusí být zřejmé.

Nejčastěji se objevuje kritika, že Čína „zatajuje“ skutečný rozsah katastrofy, přičemž je zdůrazňován nepoměr mezi počtem obětí a pohřešovaných na nepálské a tibetské straně. Ten má však logické vysvětlení: na tibetském, respektive čínském území byl zasažen pouze samotný hraniční přechod v místě známém pod nepálským jménem Rasuwa (čínsky Že-suo) a přilehlá dvě údolí řek Lende Khola (čínsky Tung-lin cang-pu) a Kjirong Cangpo (čínsky Ťi-lung cang-pu), které tvoří samotnou hranici s Nepálem.

Podél obou řek vede — či vedla — silnice, osídlení přímo na jejich březích je však na tibetské straně minimální. Důvodem je ochrana hranice, kde panuje zvláštní režim a návštěvníci včetně Tibeťanů potřebují povolení ke vstupu, ale také složitý terén. Několik menších tibetských sídel v okolí se nachází v prudkých stráních výše nad řekou.

Obyvatelé těchto oblastí tradičně nežili v hlubokých údolích a kaňonech vyhloubených divokými himálajskými řekami, kde je celý den stín a hrozí sesuvy i záplavy, ale na výše položených svazích, nad úrovní lesa, kde lze provozovat horské zemědělství. Ani tradiční cesty nevedly těmito údolími, ale přes horská sedla, která sice na část zimy zavřel sníh, ale na rozdíl od divokých kaňonů byla prostupná.

To se změnilo až se stavbou silnic během druhé poloviny dvacátého století, speciálně na hranici s Nepálem se jednalo o skutečné inženýrské výzvy. Doprava se musí dostat z mrazivé tibetské náhorní planiny s pětitisícovými sedly až do nepálské subtropické džungle ve výšce kolem 1800 metrů nad mořem. Asfaltové silnice zde vznikly až v posledních dvou desetiletích a jsou neustále ohrožovány sesuvy, zejména v létě, kdy kvůli monzunům v oblasti Himálaje několik měsíců vydatně prší.

Bezpečnější alternativy nejsou

Samotný Kjirong byl i s mostem smeten povodní z protrženého ledovcového jezera už loni v létě a znovu byl otevřený až letos v lednu. Zahraniční média proto psala o „pochybné volbě místa [pro hraniční přechod], chatrné infrastruktuře a naprostém selhání monitoringu ledovcových jezer a systémů včasného varování v Tibetu“.

Přestože ČLR cenzurou diskuzí na toto téma vlastní důvěryhodnosti nepřidává, podobné výroky svědčí především o omezené znalosti místních podmínek a širší problematiky.

Ostatně právě přes Kjirong má v budoucnu vést i plánovaná železnice spojující tibetské Žikace s nepálským Káthmándú a místo pro překonání hlavního hřebene Himálaje bylo zvoleno s ohledem na „lepší geografické podmínky a větší potenciál rozvoje“ oproti původnímu přechodu v Damu (čínsky Čang-mu), který byl zničen při tragickém zemětřesení v Tibetu a Nepálu v roce 2015.

Obě místa jsou ve složitém vysokohorském terénu neustále ohrožovaném sesuvy způsobenými deštěm, v oblasti častými zemětřeseními nebo v posledních letech oteplováním a táním ledovců, bezpečnější alternativy pro přechod hlavního hřebene Himálaje směrem do Nepálu ale nejsou.

Nepoměr obětí

Z pohledu na mapu je zřejmé, že povodňová vlna prošla podél říčky Lende Khola a v místě Rasuwy se její část stočila proti proudu řeky Kjirong Cangpo, kde zničila několik kilometrů hlavní příjezdové silnice k hraničnímu přechodu. Poté ovšem celá masa vody a bahna pokračovala dolů podél toku Bhote Koší do Nepálu.

Asi padesát kilometrů dlouhé údolí je na nepálské straně poměrně hustě osídlené, zejména díky silnici, která poskytuje obživu drobným obchodníkům a provozovatelům služeb pro turisty i řidiče kamionů směřujících na tibetskou hranici. Poté ústí do otevřenější krajiny podél řeky Trišuli, jejíž břehy lemuje téměř kontinuální zástavba.

Nepoměr mezi zhruba šesti tisíci oběťmi a pohřešovanými v Nepálu a asi šesti sty na tibetské straně je tak logicky vysvětlitelný, přičemž čínské údaje se týkají primárně personálu hraničního přechodu a jeho vojenské posádky a dále osob čekajících na přechod z nebo do Tibetu, včetně čínských a zahraničních turistů.

Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by při tragédii zahynul větší počet místních tibetských obyvatel. Přísná kontrola toku informací souvisí spíše s politickou „citlivostí“ všeho, co se týká Tibetu, a s vojenským významem pohraniční oblasti než se snahou utajit tisíce obětí.

Když cenzura živí spekulace

Některá média, včetně nepálských a západních, zároveň Číně vyčítala, že nepálskou stranu včas nevarovala. Je ovšem potvrzeno, že k masivnímu sesuvu, kdy se zřítila celá část hory i s tajícím ledovcovým splazem, došlo tentokrát na nepálské straně hranice, na úbočí sedmitisícové hory Langtang Lirung. Masa uvolněného materiálu poté stekla údolím říčky Lende Khola 22 kilometrů (1800 metrů převýšení) k hraničnímu přechodu v Kjirongu, což se údajně odehrálo během asi sedmi minut. Od sesuvu k vyhlazení vesnic níže po proudu na nepálském území uplynuly pouze desítky minut, během nichž už varování průběžně přicházela ze zasažených oblastí.

Nejednalo se o povodeň způsobenou vytrvalými nebo přívalovými dešti, ale kolaps ledovce narušeného vysokými teplotami letošního léta. Tající led přitom postupně destabilizoval prudké svahy, které byly dříve trvale zmrzlé. Takové změny skutečně lze monitorovat a vydat včasné varování, jak ukazují zkušenosti z posledních let z Alp, v oblasti Himálaje, zejména v nepřístupných pohraničních oblastech Tibetu, ale zatím takové mechanismy bohužel nefungují.

V prvních dnech po katastrofě se také začaly objevovat dezinformace, že povodeň způsobila stavba čínské přehrady na území Tibetu. Tyto spekulace využívají dlouholetou kritiku čínských vodohospodářských projektů v Tibetu zejména ze strany Indie, jejíž dvě velké řeky, Brahmaputra a Satladž, pramení v Tibetu. Kritika se týká možného ovlivňování průtoku, dopadů na ekosystémy a transport sedimentů i rizika záplav. Rozsáhlé stavební zásahy navíc mohou urychlovat erozi v oblasti, která je zároveň silně seizmicky aktivní.

Přehrada, o níž je řeč, ovšem v současnosti vzniká o víc než tisíc kilometrů dál na východ, na řece Jarlung Cangpo, hlavní zdrojnici indické Brahmaputry. V pohraniční oblasti sousedící s indickým státem Arunáčal Pradéš navíc nebude klasická přehrada, ale podzemní tunely typické pro přečerpávací vodní elektrárny.

V oblasti sesuvu na hranici s Nepálem se žádná přehrada nenachází, přestože níže po proudu nyní povodňová vlna smetla několik rozestavěných vodních děl na samotné Bhote Koší, kterou Nepálci budují ve spolupráci s Čínou. Tato soustava měla kromě hydroenergetické funkce plnit také funkci ochrany před záplavami, jak se však ukázalo už během loňské povodně, pro tento účel byla značně poddimenzovaná — a katastrofu takového rozsahu, jako byla ta letošní, si zatím nikdo neuměl představit.

Právě v tom spočívá širší problém způsobu, jakým Peking nakládá s informacemi. Cenzura sice umožňuje kontrolovat domácí obraz katastrofy, zároveň však podkopává důvěryhodnost i těch informací, které mohou být pravdivé. Pokud v místě chybí nezávislí novináři a média nedají prostor svědectvím místních obyvatel, vzniklé informační vakuum rychle zaplní spekulace a dezinformace.

Kjirong tak ukazuje i paradox současného čínského systému „řízení veřejného mínění“. Čím důsledněji stát usiluje o kontrolu jediného přípustného výkladu událostí, tím méně důvodů dává okolnímu světu tomuto výkladu věřit.