Dne 12. července 2016 vydal arbitrážní tribunál ustavený podle Úmluvy OSN o mořském právu své konečné rozhodnutí ve sporu mezi Filipínami a Čínskou lidovou republikou. Jednoznačně odmítl právní základ čínských historických nároků na většinu Jihočínského moře a konstatoval, že Čína svým dosavadním jednáním — zejména snahou oblast definovanou Spratlyho souostrovím považovat za vlastní výlučnou ekonomickou zónu — porušila svrchovaná práva Filipín i své závazky vyplývající z Úmluvy.

Čínská vláda však rozsudek odmítla a naopak pokračovala v militarizaci oblasti, čímž zde od základu proměnila poměr sil. Dále také v rozporu s výsledkem arbitráže blokuje filipínská plavidla — v uplynulých týdnech se v oblasti odehrálo několik střetů, při nichž byl mimo jiné zraněn filipínský námořník.

Jelikož je Jihočínské moře zásadní námořní tepnou spojující Indický a Tichý oceán, místem rybolovu obyvatel okolních států i potenciálním nalezištěm nerostných surovin, rozhodnutí arbitrážního tribunálu i aktivity Číny mají dopad na celé světové společenství. Přístup vlády ČLR k arbitrážnímu tribunálu zároveň ukazuje, že Peking respektuje mezinárodní právo i instituce, jež jej reprezentují, pouze v případě, že jejich závěry souzní s jeho velmocenskými ambicemi.

Jádro sporu

Jihočínské moře je velké přibližně jako polovina území celé Čínské lidové republiky. Kromě samotné Číny se na jeho pobřeží nacházejí Filipíny, Tchaj-wan, Vietnam, Malajsie, Brunej, Indonésie, Singapur, Thajsko a Kambodža. Je zde mnoho souostroví s drobnými ostrůvky, z nichž některé jsou nad hladinou pouze při odlivu, i rozsáhlých mělčin. Nejvýznamnější jsou severní Paracelské ostrovy, Spratlyho ostrovy přibližně ve středu, atol Scarborough Shoal západně od Filipín a Prataské ostrovy na severovýchodě.

Ročně zde propluje třetina veškerého světového nákladu přepravovaného po moři včetně dodávek ropy a jejích derivátů či surovin a produktů nezbytných pro produkci polovodičů vznikajících v komplikovaných dodavatelských řetězcích. Dle historických pramenů fungovalo Jihočínské moře jako otevřený námořní prostor, který využívali obchodníci, rybáři a dokonce i piráti, přičemž žádná země nad ním nevykonávala trvalou správu.

Čínská vláda, reprezentovaná ještě dynastií Čching, o správu částí Jihočínského moře, konkrétně Paracelských ostrovů, poprvé projevila zájem roku 1909 v souvislosti s obavami z růstu japonského vlivu v této oblasti. Tehdy k nim vyslala jednu loď. Ještě dekádu předtím přitom vlastní nároky na toto území důrazně popírala. Nároky na Jihočínské moře začala systematizovat až vláda Čínské republiky roku 1946 a obsadila část Spratlyho souostroví. Na základě chybných kartografických údajů, kdy došlo k záměně mělčin či jen za odlivu vystupujících ostrovů za ostrovy trvalé, pak vláda Čínské republiky roku 1948 vydala mapu, v níž celou oblast označila za vlastní území.

Když o rok později komunisté založili Čínskou lidovou republiku, nová vláda tyto nároky jednoduše převzala, jakkoli v následujících letech byly čistě rétorické. Roku 1974 však Čínská lidová osvobozenecká armáda svedla s Jižním Vietnamem bitvu o Paracelské ostrovy, které následně obsadila. Od obsazení Johnsonova útesu (Johnson South Reef) roku 1988 začala Čínská lidová osvobozenecká armáda postupně získávat části Spratlyho souostroví.

Limity mezinárodního práva

Otázku hranic a územních sporů na moři řeší již zmíněná Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982, jíž je Čína signatářem. Ta přesně definovala teritoriální moře a výlučnou ekonomickou zónu. Jejich hranice určuje podle typu jednotlivých geografických útvarů, přičemž rozlišuje, zda se jedná o skutečné ostrovy, skaliska, útvary viditelné jen při odlivu nebo trvale zaplavené mělčiny, protože každá z těchto kategorií zakládá odlišný rozsah nároků na okolní moře.

Na sklonku funkčního období generálního tajemníka ÚV KS Číny Chu Ťin-tchaa a při následném převzetí této pozice Si Ťin-pchingem roku 2012 se mezi ČLR a Filipínami odehrála série sporů.

Od roku 2011 ČLR zasahovala do průzkumu ropy a plynu ve filipínské výlučné ekonomické zóně a stále častěji do ní vysílala svá hlídková plavidla. Bezprostředním impulsem následné arbitráže se nicméně stala krize u Scarborough Shoal roku 2012, během níž čínské vládní lodě zabránily filipínským úřadům zasáhnout proti čínským rybářům a následně převzaly nad oblastí faktickou kontrolu. Filipínská vláda se snažila krizi řešit bilaterálně, ale Peking ze Scarborough Shoal svá plavidla nestáhl, přestože se na tom s Filipínami výslovně dohodl.

Když vláda tehdejšího filipínského prezidenta Benigna Aquina III. vyčerpala ostatní diplomatické nástroje, rozhodla se zahájit arbitráž. Cílem bylo získat výklad námořního práva, který by objasnil právní status jednotlivých geografických útvarů a tedy i oprávněnost čínských nároků, a zároveň odpovědět na otázku, zda aktivity ČLR v Jihočínském moři omezují práva, která Úmluva OSN o mořském právu přiznává Filipínám. Čína se arbitráže odmítla účastnit.

Arbitrážní tribunál v této věci rozhodl 12. července 2016 jednomyslně a konstatoval, že Čína nemá právo využívat přírodní zdroje v Jihočínském moři v jiném rozsahu, než jaký určuje úmluva OSN o mořském právu, a že útvary ve Spratlyho souostroví svou povahou nesplňují podmínky pro vznik vlastní výlučné ekonomické zóny. Odmítl tak jakékoli historické nároky Číny jako neopodstatněné. Peking sice rozhodnutí arbitrážního tribunálu neuznal, z právního hlediska je však pro Čínu závazné, protože je smluvní stranou Úmluvy OSN o mořském právu.

Ignorace mezinárodního práva a militarizace

Čína i přes rozhodnutí arbitrážního tribunálu pokračovala v militarizaci Jihočínského moře, a dokonce ji výrazně urychlila. Na atolech, mělčinách a útesech zahájila budování stálých ostrovů s přístavy, letišti, sklady munice, radarovými systémy i protivzdušnou obranou. To umožnilo Čínské lidové osvobozenecké armádě operovat stovky kilometrů od čínské pevniny, díky čemuž nyní může ČLR kontrolovat většinu Jihočínského moře.

Kromě čínského námořnictva zde Peking také využívá takzvanou námořní domobranu, tedy flotily civilních, zejména rybářských lodí, které nicméně koordinuje vláda. Právě díky nim dokáže z oblasti vytlačit plavidla cizích států, aniž by došlo k otevřenému ozbrojenému konfliktu. Příkladem je spor o Second Thomas Shoal, který se nachází ve filipínské výlučné ekonomické zóně. Filipíny zde udržují malou vojenskou posádku, jejímuž zásobování ale pravidelně brání čínská pobřežní stráž i civilní plavidla za pomoci vodních děl, úmyslných nárazů do plavidel či laserů.

Zatím poslední střet se zde odehrál minulé pondělí a byl při něm zraněn filipínský námořník. K incidentu došlo v době, kdy se ministři zahraničí jihovýchodní a východní Asie včetně čínského ministra Wang Iho sešli v Manile ke společným jednáním. Čínská vláda zároveň proti Filipínám vede nevybíravou mediální kampaň vrcholící právě nyní při příležitosti desátého výročí arbitráže. Filipínce v ní zobrazuje jako opice a jejich nárokům i závěrům arbitrážního tribunálu se vysmívá.

Aktivity, které vláda ČLR provozuje v Jihočínském moři, představují jen malou část její agresivní zahraniční politiky. Obdobně Čínská lidová osvobozenecká armáda postupuje i vůči Tchaj-wanu, přičemž svá rozsáhlá a stále častější vojenská cvičení pořádá čím dál blíže tomuto státu, který nikdy nespravovala.

Aktivity Číny ale s obavami sleduje i Japonsko, kde se vojenská cvičení i masivní dezinformační kampaně dotýkají zejména Okinawy. Snaha expandovat daleko za hranice svého státu pomalu začíná ohrožovat i „přítele bez hranic“ Rusko, jehož hraniční oblasti Čína ekonomicky kolonizuje. V čínských nacionalistických kruzích se současně objevují hlasy zpochybňující historickou legitimitu rusko-čínské hranice a připomínající území ztracená ve prospěch carského Ruska. Spory na hranicích s Indií pak pravidelně ústí v násilné střety, při nichž umírají lidé.

Historické nároky a historické zkušenosti

Tento přístup Čínské lidové republiky k zahraniční politice má společného jmenovatele. Ve všech těchto případech čínská vláda tvrdí, že její kroky jsou v souladu s mezinárodním právem, přestože jej explicitně porušují. Své územní nároky odůvodňuje historickým vlastnictvím, jež nelze na základě historických pramenů dokázat, spolu s chybnými kartografickými údaji, kdy v minulosti čínští geografové zaměnili mělčiny za ostrovy. Svá tvrzení čínská vláda navíc pravidelně doprovází prohlášeními, že ji současný mezinárodní řád šikanuje, protože se na jeho vzniku nepodílela.

Mezinárodní právo, jak jej známe dnes, se zformovalo po druhé světové válce. V reakci na hrůznou zkušenost z celosvětového konfliktu, v němž byly historické nároky na území jedním z prostředků ospravedlňování agrese, vznikl současný mezinárodní řád, který má rozhoření obdobných konfliktů bránit. Mezinárodní právo proto historické nároky neuznává.

Aby byl světový řád založený na mezinárodním právu dodržovaný, vznikly mnohé instituce v čele s Organizací spojených národů, jíž je Čína zakládajícím členem. Aktivně se podílela na formulaci nejdůležitějších dokumentů, které současný právní řád definují a zaručují, že aspoň teoreticky bude mít hlas i těch nejmenších zemí stejnou váhu jako těch velkých a mocných.

Udržování mezinárodního práva vyžaduje aktivní spolupráci maximálního počtu států, zejména těch silnějších, jinak je jeho vymahatelnost krajně problematická. Celý systém je založený na přesvědčení, že pro státy je výhodnější se chovat podle transparentních pravidel. Přístup k arbitrážnímu tribunálu o Jihočínském moři však ukazuje, že se čínská vláda mezinárodnímu právu podřizovat nehodlá.

Vzhledem k důležitosti Číny dané její geografickou rozlohou, množstvím obyvatel a ekonomickou i vojenskou silou je to pro světové společenství krajně nepříjemná zpráva, která ve svém důsledku může být jedním z faktorů rozpadu současného mezinárodního řádu. Jeho alternativou jsou velké říše se sférami vlivu, v nichž střední a malé státy, mezi něž patří i Česká republika, budou jen obtížně hledat zastání.