Proděkan Jakub Jirsa ve své reakci na text Ondřeje Dadejíka a Štěpána Kubalíka poukázal na skutečnost, že pracovníci Katedry estetiky mají kromě plného pracovního poměru na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy také úvazky na jiných institucích a vykazují tam část své publikační produkce.

Estetikové tak prý vlastně způsobují své fakultě škodu, protože dílem svou vědeckou činnost, podle které jsou univerzity a výzkumné instituce financovány, připisují institucím jiným, které za jejich práci potom inkasují. Taková katedra, kde tuto strategii volí více zaměstnanců, je pro fakultu ztrátová. Estetikové se tedy nemohou divit, že jejich pracoviště má být zahrnuto do reorganizace, která může v krajním případě vést i k jeho rozpuštění.

Proděkan Jirsa přitom kolegům estetikům dává za příklad svůj vlastní Ústav filosofie a religionistiky, kde už mnoho let vedlejší úvazky neprovozují a všechny své „výstupy“ přiznávají jenom fakultě.

Tento argument proděkana Jirsy má nepochybně své ratio. Odbory na filozofické fakultě i celé univerzitě již delší dobu navrhují, aby univerzitní i fakultní orgány postupně vytvářely takové podmínky, které umožní dnes nemálo obvyklou praxi „vedlejšáků“ opustit. Zároveň si ale uvědomují, že při současné úrovni mezd ve vysokém školství, a na pražské filozofické fakultě obzvlášť, je vedlejší pracovní poměr na částečný úvazek často jedinou možností, jak akademici mohou vůbec svou práci na fakultě vykonávat.

Argumentovat nepatřičností „vedlejšáků“ je zavádějící

Ani po zavedení jednotných tarifů dle nového vnitřního mzdového předpisu UK v roce 2025 nedosahuje tarifní mzda akademického pracovníka na úrovni odborný asistent minimální důstojné mzdy v republice, natož v Praze. Celostátní minimální důstojná mzda v současnosti činí 48 336 Kč, v Praze pak 56 912. Tarifní mzda odborného asistenta představuje oproti tomu 39 tisíc Kč a u docenta 46 tisíc Kč. Na minimální důstojnou mzdu v hlavním městě, kde filozofická fakulta sídlí, však nedosáhne ani tarifní mzda profesora, která činí 55 tisíc Kč.

Pod úrovní minimální důstojné mzdy se nachází mzda odborného asistenta i po započtení osobního ohodnocení, které zpravidla tvoří složka pocházející z grantové činnosti. Medián mzdy na této pozici se pohybuje na částce 48 881 Kč. Nad pomyslnou hranici nouze se dostane teprve docent. Medián zde představuje 61 788 korun.

Není proto divu, že pro akademické pracovníky FF UK je dlouhodobě taková finanční situace neudržitelná, chtějí-li uživit své rodiny a přitom zůstat ve svém oboru. Jednou z možností je požádat si o grant, který může dočasně, zpravidla na tři roky, příjem o něco vylepšit. Pracovníci filozofické fakulty se o to dlouhodobě snaží a nemají špatné výsledky.

Nicméně při průměrné úspěšnosti podávaných žádostí, která v případě Grantové agentury České republiky činila v letech 2022—2025 s klesající tendencí 14—19 procent, na ni nelze při rozvoji oboru, natož při plánování rodinných rozpočtů spoléhat. Přesto žádosti podávané za filozofickou fakultu tento celostátní průměr vždy překonaly o několik procentních bodů. V roce 2024 uspělo dokonce 30 procent jejích projektů.

V posledních letech se řada zaměstnanců FF UK pokouší rovněž získat mnohem lépe dotované prestižní evropské granty. Nicméně je zřejmé, že i tento zdroj financování může být jen doplňkový, nelze na něm — vzhledem k obrovské konkurenci — stavět a těžko s tím mohou dopředu také počítat akademici, kteří potřebují zaplatit v Praze bydlení, dětem základní potřeby a koneckonců se i při vzrůstající ceně všech životních nákladů prostě jen uživit.

Obstarat si tak „vedlejšák“, bylo kromě fatálního rozhodnutí fakultu opustit a jít zcela mimo obor, stále tou nejjistější, z dlouhodobějšího hlediska nejstabilnější strategií. Řídí se jí jistě nemálo pracovníků filozofické fakulty. Našli bychom takové nejen na estetice, ale zcela běžně i na jiných katedrách a ústavech. Přesto jim to, pokud vím, dosud nikdo nevytýkal, protože jejich situace, zvláště pokud jde o rodiče s dětmi, je prostě pochopitelná.

Domnívám se proto, že argumentovat nepatřičností „vedlejšáků“ jako důvodem pro zásadní reorganizaci nějaké katedry je od člena vedení FF UK poněkud zavádějící. Nechť tedy vedení zveřejní statistiku, kolik na fakultě takových zaměstnanců je, vyjádří přání tuto situaci v určitém časovém horizontu změnit a zároveň předloží akademické obci plán, jak a v jakém horizontu může fakulta jako jejich hlavní zaměstnavatel výpadek vedlejšího příjmu kompenzovat.

Projektové financování vytváří dvourychlostní systém

Fakulta v minulých letech takové řešení již hledala a také je do určité míry nalezla. Proděkan Jirsa poukazuje na vlastní ústav, jehož členové nemají hledání „vedlejšáků“ již mnoho let zapotřebí. To je pravda, nicméně měl by rovněž objasnit další okolnosti.

V letech 2018—2023 probíhal na fakultě projekt KREAS, jehož prostředky pocházely ze státního rozpočtu a z evropských operačních a strukturálních fondů. Fakulta jej získala nikoliv v evropské soutěži, ale prostřednictvím českého ministerstva školství. Je všeobecně známým tajemstvím, že o projektech tohoto typu nerozhodovaly odborné komise (jak je známe ze standardních evropských i domácích grantových soutěží), nýbrž spíše ministerští úředníci.

Zisk takového projektu pro fakultu byl tedy výsledkem tehdejšího úspěšného politického vyjednávání. Projekt zaměstnal zhruba dvě stě pracovníků. Umožnil mimo jiné zaměstnat doktorandy a začínajícím vědcům zajistil často jejich první místo v oboru. Základ ovšem tvořili kmenoví zaměstnanci fakulty. Mezi důležité okolnosti tohoto procesu patřilo, že o přizvání do projektu nerozhodovaly mnohdy jen vědecké výsledky, ale také vlivová pozice uvnitř fakulty, osobní kontakty a sympatie.

Mezi klíčové aktéry dlouhodobě patřil i Ústav filosofie a religionistiky, tedy pracoviště proděkana Jirsy. Sám jsem byl jako člen semináře obecných a komparativních dějin pod vedením profesorky Klusákové do projektu přizván, ale nakonec jsem z důvodu účasti v projektu jiném do něho nenastoupil. Byl jsem tehdy velmi překvapen předloženým návrhem mzdového výměru, který asi dvojnásobně přesahoval moji dosavadní mzdu. Zaměstnanci přizvaní do KREASu tak vytvořili, snad bezděky, zcela specifickou, dá se říci privilegovanou skupinu zaměstnanců FF UK.

Nelze zpochybnit, že si svůj vysoce nadprůměrný příjem odpracovali. Byli totiž soustavně vedeni k publikačním strategiím, které se do té doby na FF UK nevyžadovaly. Vzniklo tak asi devět set výstupů, z nichž mnohé směřovaly do prestižních mezinárodních časopisů a nakladatelství. Zejména mladší pracovníci si tak díky tomu mohli osvojit praxi, která se později začala vyžadovat plošně a získat tak před svými kolegy mimo KREAS určitý náskok a tím i výhodu.

Na druhé straně ovšem nelze říct, že by zaměstnanci fakulty, kteří se do výběru z různých důvodů nedostali a zůstali tak na své ubohé institucionální mzdě, zaháleli. Rozdíl mezi nimi a účastníky zmíněného KREASu leží v tom, že jejich, často neméně kvalitní výsledky, nebyly takto oceněny. Zatímco členové týmu KREAS se mohli soustředit jen na studie vykazované na FF UK, ti druzí se museli o to více ohánět, aby část svých publikací vedle fakulty mohli připsat i svému vedlejšímu zaměstnavateli.

Projekt KREAS tak sice přinesl fakultě cenné prostředky, ale vytvořil nezdravý dvourychlostní systém, který pokračuje vlastně dodnes. Na KREAS totiž navázal projekt CoRe, který má obdobný zdroj a způsob financování a má s předchozím projektem silnou personální kontinuitu. Klíčovou roli v něm opět hrají členové Ústavu filosofie a religionistiky. Kdo bude do projektu přizván, bylo do značné míry předurčeno už předchozí účastí v KREAS a také záviselo na rozhodnutí týmu, který byl sestaven vedením fakulty.

Proniknout do této skupiny, která požívá nadstandardní mzdové prostředky (po zavedení jednotných tarifů ve formě osobních ohodnocení), tak bylo ještě obtížnější. Oproti KREAS je počet pracovníků fakulty podílejících se na řešení projektu, kterého se účastní i jiné fakulty a ústavy Akademie věd, zhruba poloviční. Diverzita účastníků CoRe se oproti KREAS značně zmenšila a v současné době zahrnuje jen šest kateder a ústavů, Ústav filosofie a religionistiky na předním místě.

Proděkan Jirsa pochází tedy z pracoviště, které na FF UK již od roku 2018 pracuje za zcela jiné mzdy než většina fakulty. Zaměstnanci jeho ústavu si „vedlejšáky“ shánět nemusejí. Vedení fakulty, jehož je členem, si je toho jistě vědomo. A tak i většina fakultní veřejnosti, která v podobné argumentaci současné reorganizace rozpoznává nevhodnou účelovost.

Nadto argumentaci proděkana Jirsy vůči kolegům z estetiky poněkud oslabuje fakt, že sám v minulém roce připsal publikaci jedné soukromé vysoké škole. Případy publikací připsaných jiné instituci, než Univerzitě Karlově najdeme i u dalších fakultních funkcionářů. Má-li být argumentem pro rozpuštění jedné katedry, pak by problém kumulace úvazků a publikací pod různými zaměstnavateli měl být řešen na celé fakultě jednotně.

A pokud by k tomu mělo dojít, neměl by začínat u řadových zaměstnanců, ale naopak u fakultních funkcionářů a vedoucích pracovníků vůbec. Ti mají ostatně podle jednoho z opatření rektora „své podřízené svou prací, chováním a přístupem motivovat a jít jim příkladem“. Mnohdy se však sami neváhají pracovně angažovat jinde, i když jsou jejich mzdy i na cenovou hladinu Prahy docela důstojné.