Zprávy o překotné letní restrukturalizaci FF UK se v uplynulých měsících objevovaly v mnoha médiích. V analýzách, rozhovorech a komentářích se opakovala slova jako reorganizace, sloučení, optimalizace, splynutí či ekonomická racionalizace. Média dávala prostor oběma stranám a leckdy se snažila zůstat nad věcí a o celé situaci informovat co nejobjektivněji. Kam se ale poděl hlas studentstva?

Právě opomenutí těch, jichž se letní blitzkrieg dotkne nejvíc — studentů —, je pro celou rychloakci příznačné. Jejich hlas často chyběl nejen v médiích, ale především v univerzitním dialogu. Jako studentka jednoho z dotčených oborů, divadelní vědy, proto alespoň stručně popíšu, jak celou situaci vnímali samotní studenti.

Hned na úvod bych ale ráda uvedla na pravou míru jednu věc: vlna odporu se nezvedla proto, že by odpůrci restrukturalizace byli proti změně jako takové. Jejich výtky míří na způsob, jakým má ke změně dojít — na nekoncepčnost, nepřipravenost a absenci dialogu s akademickou obcí.

„Čapek by šel s náma“

Jedním z hesel, které bouřící se studenti skandovali před zasedáním akademického senátu, který měl rozhodovat o budoucnosti kateder dotčených restrukturalizací, bylo právě „Čapek by šel s náma“. Heslo vzniklo jako reakce na letní příspěvek na sociálních sítích fakulty. Ten lákal potenciální uchazeče o studium tvrzením, že je „kinda chic chodit na stejnou fakultu jako Karel Čapek“. Aha! Ale nestudoval náhodou Karel Čapek estetiku? A není katedra estetiky jednou z těch, které se vedení FF UK chystalo zrušit?

Příspěvek byl zveřejněn 25. srpna 2026, tedy v době, kdy se o chystaném zásahu na FF UK už živě debatovalo v médiích, vznikla iniciativa Pospolitost 26 a studentské spolky chystaly protestní shromáždění. Fakulta tak lákala nové studenty na Karla Čapka právě ve chvíli, kdy se chystala zrušit katedru, na níž Čapek studoval. Těžko si představit názornější ukázku absurdity celé situace.

Absurdnost celé situace podtrhuje i skutečnost, že studenti ani ke konci srpna, tedy v době zveřejnění příspěvku, nedostali prakticky žádné odpovědi na otázky týkající se budoucnosti jejich studia. Jedinou výjimkou byl e-mail, který 10. července 2026 obdrželi všichni studující FF UK. Obsahoval jen kusé informace o sloučení a splynutí jednotlivých kateder a doplňovala jej stručná zpráva plná prázdných floskulí zveřejněná na webových stránkách fakulty.

Abych ale nezůstala jen u obecného popisu, podívejme se na konkrétní příklad. Informační e-mail, který měl studujícím vysvětlit celou situaci, začínal takto: „Ekonomická situace fakulty a některých kateder a ústavů se ukazuje z různých důvodů jako dlouhodobě velice křehká až neudržitelná, a proto jsme se rozhodli přistoupit k organizačním změnám. Jejich cílem je zajistit dlouhodobou stabilitu fakulty a vytvořit podmínky pro její další rozvoj.“

Následoval výčet kateder, jichž se plánované změny měly týkat, a ujištění, že se probíhajícího studia rozhodně nijak nedotknou: „Chci Vás ujistit, že připravované změny nijak neohrozí Vaše studium. Pokud řádně plníte své studijní povinnosti, fakulta Vám samozřejmě zajistí možnost studium dokončit.“ Opět ale chyběly konkrétní kroky, jak toho chce fakulta dosáhnout.

E-mail končil následujícím ujištěním: „Uvědomuji si, že tento proces představuje pro naši fakultu nemalou změnu. Při přípravě všech kroků budeme dbát na to, aby jejich dopad na Vaše vzdělávání a jeho kvalitu byl minimální. O případných konkrétních dílčích změnách, které by se Vás týkaly, Vás budu průběžně informovat.“ To byly všechny informace o restrukturalizaci, které studentstvo FF UK oficiální cestou dostalo.

Dotazy jsme tedy položili e-mailem a později, prostřednictvím studentských zástupců, i přímo na zasedání akademického senátu. Na otázku, jak chce vedení garantovat stabilní kvalitu výuky, když se na některých z dotčených kateder chystá propustit až polovinu pedagogů, jsme ale odpověď stále nedostali.

Kolego? Kolegyně?

Celá situace se stává ještě pikantnější, přihlédneme-li k výrokům, které děkanka Eva Lehečková komunikuje směrem k veřejnosti. Často zdůrazňuje takzvané soft skills, které si studenti humanitních a uměnovědných oborů studiem osvojují. Přidáme-li k těmto „měkkým dovednostem“ ještě třeba rozvíjení kritického myšlení, důležitost humanitního vzdělání v době sílící umělé inteligence a vysoké procento uplatnění absolventů FF UK na pracovním trhu, vznikne osvědčená formule, kterou se humanitní a uměnovědné obory už nějaký čas obhajují.

Jak ale ve světle probíhajících událostí uvěřit tomu, že to nejsou jen vyprázdněné fráze, které sice hezky znějí, ale ve skutečnosti nic neznamenají?

Jestli totiž něco letní restrukturalizace ukázala, pak to, že část vedení FF UK je naprosto odtržená od každodenní reality pedagogů a studentů. A že jim na nich přinejmenším nezáleží. Jak totiž mohou studenti očekávat, že se s nimi bude jednat transparentně a s respektem, když se tak vedení fakulty nechová ani k vlastním pedagogům?

Uveďme jeden konkrétní příklad z celé řady „přešlapů“. Během horké fáze kampaně — jak by se asi nejpřiléhavěji dala nazvat doba před zasedáním akademického senátu — se totiž někteří zaměstnanci děkanátu nerozpakovali posílat nám, studentům, manipulativní e-maily, které měly nahrazovat odpovědi na naše otázky. Tyto zprávy obsahovaly citlivé informace o hodnocení pracovních výkonů pedagogů.

Pedagogům bylo navíc řečeno, že se výsledky tohoto hodnocení nebudou nikde zveřejňovat, protože jde o pilotní verzi a nejprve je třeba ověřit, zda model funguje. Výsledky hodnocení byly účelově využity a komunikovány směrem k nám, studentům, tak, aby v našich očích pedagogy poškodily a zpochybnily jejich profesionalitu.

Jednalo se nejspíše o zoufalý pokus, mimochodem podle všeho i v rozporu se zákoníkem práce, jak před rozhořčenými studenty obhájit plánované kroky. Celé to ale samozřejmě mělo úplně opačný efekt.

Abych ale vedení fakulty nekřivdila, omluva od děkanky přišla. Na zasedání akademického senátu si vzala slovo a do jedné ze svých prezentací zahrnula i slide s omluvou, který by se dal shrnout slovy „sypeme si popel na hlavu“.

Otázkou ovšem je, komu byla vlastně tato omluva adresována. Studenti se totiž zasedání akademického senátu fyzicky účastnit nemohli (vyhrazena nám byla učebna v jiném patře a schůze akademického senátu tam byla živě streamována) a děkanka sama nezmínila, zda se omlouvá pedagogům, studentům či širší veřejnosti, vůči níž má univerzita coby veřejná a vzdělávací instituce přeci jen nějaký závazek. Omluva to tedy byla minimálně úsměvná.

Nota bene, od ostatních členů kolegia jsme se žádné omluvy nedočkali. Naopak. Pokračovali v dosavadním, mírně řečeno arogantním tónu.

Je samozřejmé, že změny takového rozsahu na nejstarší a co do počtu studentů největší fakultě v České republice nebudou vyhovovat všem. Tím spíš bylo třeba zvážit, jak takovou změnu provést co nejcitlivěji a nejpromyšleněji. To se ale nestalo. A pokud už si situace omluvu žádá, neměla by být odbyta dvěma slidy prezentace.

Nejsme proti změně, chceme však dialog

To, co ve mně celá tato „letní eskapáda“ zanechala, je především pocit ztráty důvěry. Nikoli vůči našim pedagogům, spolužákům či kolegům, ale vůči vedení fakulty. Děkanát se totiž místo otevřeného, férového a transparentního dialogu uchýlil k postupu, který by se dal označit přinejmenším za podpásový a nekolegiální.

Část pedagogů nám byla vykreslena jako nekompetentní idealisté, kteří nechápou, že je třeba šetřit, tedy dělat to, co je pro fakultu údajně nejlepší. Paradoxem ovšem je, že se vedení fakulty tyto manipulativní metody snažilo použít právě na studenty, kteří se denně učí přemýšlet v širším kontextu, nedívat se na svět černobíle a číst mezi řádky. Tedy přesně ty „soft skills“, které jsou podle děkanky největší devízou humanitního vzdělávání.

V dnešní tekuté a hektické době jsou tyto schopnosti možná opravdu cennější než kdy dřív. Tím politováníhodnější je, že vedení fakulty nestojí na straně studentů ani v době, kdy je vzdělání, a humanitní obzvlášť, terčem útoků ze všech stran. Místo toho sahá po korporátním ptydepe newspeaku a snaží se stavět studenty proti vlastním pedagogům — tedy lidem, kteří se, alespoň ve své většině, snaží za mrzký plat dělat svou práci co nejlépe.