Wendell Berry, který zemřel minulý týden ve věku dvaadevadesáti let, byla tak mimořádným člověkem, že váhám, odkud o něm začít vyprávět. Patřil na velmi krátký seznam nejlepších spisovatelů naší éry: jeho eseje o venkovské Americe podnítily vznik hnutí, které dnes organizuje desítky tisíc farmářských trhů; jeho básně se recitují na mnoha šťastných svatbách; a osobně jsem si ulevoval nejméně na tuctu různých veřejných záchodků, na nichž visel zarámovaný jeho Manifest Osvobozenecké fronty šílených farmářů.

Jestliže jste dosud nečetli jeho povídky o Port William nebo jeho nejskvělejší román Jayber Crow, můžete pokládat za štěstí, že vás teprve čeká rozkoš z jejich první četby. Berry byl — samo sebou — rovněž politicky aktivní. Pamatuju si, jak jsme před dvaceti lety stáli vedle sebe na protestu proti uhelné elektrárně Capitol Hill, na který jsem ho pozval. Vlezlá zima se zadírala pod kůži. V jednu chvíli se ke mně přitočil a s šibalským úsměvem pravil: „Co myslíš, třeba nás už brzo zatknou?“

Nebyl nijak velkým stoupencem politických hnutí, ale chápal význam veřejného morálního postoje. Osobně obsadil úřad guvernéra Kentucky na protest proti těžbě uhlí, která měla zničit krásnou krajinu, sbalil si na tu akci s sebou do kapsy zubní kartáček a svazek Shakespeara.

Ale zejména, a patrně především, jeho život sám o sobě byl dílem umění a politiky: rozhodnutí vzdát se slibné literární kariéry v New Yorku a raději se vrátit do Kentucky svého dětství, usadit se v údolí řeky Ohio, kde se svou ženou Tanyou farmařili, a on také psal, zosobňovalo jeho závazek k místu a komunitě, jímž byla prodchnuta i jeho slovesná práce. (Jeho rodina mimochodem požádala, zda by lidé namísto květin nemohli poslat příspěvek Berryho centru, které pokračuje v jeho práci zemědělské.)

Pokládám za velké štěstí, že mi moje žena zhruba před čtyřiceti lety, v době, kdy jsme spolu teprve chodili, dala výtisk jeho sbírky esejů Home Economics. Pokud bych nepodlehl jeho kouzlu, pochybuji, zda bych svůj život prožil na americkém venkově, v rudých i modrých státech; vím, že mě naučil, jak vnímat své město a kraj, svou zem a svůj druh, mnoha novými i starými způsoby, které podepírají celou moji práci.

Jsem velice rád, že jsme se stali přáteli, navštěvovali jsme se a posílali si dopisy. Takřka jsem nezažil, že by jeho nakažlivý smysl pro humor byť jen na chvíli ochabl. Nesouhlasil jsem s ním ve všem, ani on se mnou — například, ač měl solární panely za svým domem, měl za to, že na zemědělské půdě nemají co pohledávat, zatímco já osobně si myslím, že jsou požehnáním pro farmáře i pro planetu.

Ale souhlasili jsme spolu ve všem podstatném a vždy mne potěšilo, když jsem v poštovní schránce objevil psaní se zpáteční adresou Port Royal, Kentucky. Byl jedním z posledních lidí, s nimiž jsem měl skutečnou psanou, nikoli už jen elektronickou, korespondenci. Někdy psal na starém psacím stroji, ale častěji tužkou — na linkovaný žlutý papír.

Poslední takové psaní jsem dostal v červenci. Vedle novinek o jeho vnucích a vnučkách obsahoval jeho poslední objev, svazeček z roku 1940 nazvaný Pauzy. Příručka pro ty, kdo vědí, kde udělat tečku, i pro ty, kteří si tím nejsou tak docela jisti. Doporučoval mi ji s argumentem, že je to jediná jemu známá kniha, jež činí gramatiku zábavnou, ale také poněvadž si všiml, že ji vydalo nakladatelství (dnes již zrušené) Middlebury College, kde přednáším.

Čili zatímco ostatní lidé vymýšlejí, jak zapojit Clauda, aby jim pomohl zpřesnit formulace, jeden z nejlepších spisovatelů naší éry stále ještě nacházel smysl ve vybrušování svého stylu se stejnou radostí, s jakou ostřil své nástroje, jichž užíval na poli či v lese. „Píšu to na lavičce u ‚chajdy‘, která je pořád bez proudu, jak jsem ji postavil, myslím v roce 1964, v lesích mezi řekou a silnicí.“

Wendell zemřel na své farmě v poslední letošní srpnový den, v kruhu své rodiny.

Text publikovaný pod názvem Two Men jako součást většího celku, jehož druhá část je věnována rozboru obludné postavy Elona Muska, na substacku autora s jeho svolením přeložil JAKUB PATOČKA. Obsáhlý soubor poutavých vzpomínek na Wendella Berryho si lze přečíst v Orion Magazine, s nímž Wendell úzce spolupracoval od jeho vzniku v roce 1982.