Po krajských volbách se sociální demokracii dostalo tak protichůdných rad, co má dělat, že kdyby je chtěla všechny naplnit, musela by se rozpadnout na zpět změť nesouvisejících buněk a sekt. Výsledek by byl asi stejný, jako kdyby se každá noha stonožky rozhodla jít trochu jiným směrem.

Na jedné straně se tak sociálním demokratům doporučuje oslovit liberálně naladěnou mladou generaci ve velkých městech. Na straně druhé se jim zase vyčítá, že neumí artikulovat problémy svých tradičních voličů a příliš se věnují různým progresivním tématům.

Když si člověk čte všechny možné úvahy o tom, proč ČSSD ztrácí své voliče a co musí učinit, aby je znovu získala, a srovná si to s realitou v Lidovém domě v den vyhlašování volebních výsledků, neubrání se dojmu, že hlavní problém sociální demokracie nespočívá v programovém zaměření či v akcentování, nebo naopak v absenci některých témat. Stejně tak by byla chyba celou věc zúžit jen na otázku politického marketingu a říct, že úspěch hnutí ANO je postavený na tom, že se umí dobře prodat, kdežto ČSSD v tom selhává.

Zkušenost ze sídla sociální demokracie a sledování výsledků voleb lze shrnout jednoduše: politici a političky sociální demokracie na přítomné novináře a novinářky zvysoka kašlali. Nebyli ochotni se s nimi bavit. Novináři od nich byli maximálně odděleni. I rozhovory, které byly domluvené, se nakonec neuskutečnily. A problémy byly i se základním servisem, ať už s nedostatkem zásuvek či vodou, která došla a nikdo už další nepřinesl.

↗

Sociálnědemokratičtí politici musí v mnohem větší míře chodit tam, kde se lidé objevují: na koncerty, do divadel, na různé projekce, slavnosti a podobně a úplně normálně se tam s nimi bavit. Foto Repro DR

Přístup k novinářům má ve srovnání s tím k občanům svá specifika a nelze mezi nimi hned učinit rovnítko, ale některé závěry konstatovat lze. Stále více se ukazuje, jak klíčová je v současné politice komunikace s voličem. A to komunikace přímá a bezprostřední. Není už tak důležité, zda se odehrává skrz sociální sítě či na živo.

Přestává stačit přítomnost v médiích, volič chce mít pocit, že politik komunikuje přímo s ním, že mluví k němu a občan mu stojí za to, aby si ho všiml a bral ho jako rovnocenného partnera. To jednak vyžaduje extrovertní povahu, velkou dávku času a energie, ale také bezprostřednost a schopnost komunikovat s občany bez povýšenosti a předsudků a nebo to alespoň umět setsakra dobře předstírat. Po politicích to také vyžaduje změnu celkového přístupu. Komunikaci s voliči rozhodně nelze dohnat během volební kampaně.

Je třeba v mnohem větší míře chodit tam, kde se lidé objevují: na koncerty, do divadel, na různé projekce, slavnosti a podobně a úplně normálně se tam s nimi bavit. A to ne z pozice funkce, kterou dotyčný zastává, škrobeně a oficiálně, ale jako účastník, který si to stejně jako oni přišel užít. Nejde o to, že by to dnes sociální demokraté vůbec nedělali. Často to ale působí tak, že politik přijel pozdravit dělný lid a ve výsledku to spíše posiluje dojem vzdálenosti politiků a občanů.

Když se vrátím ke sledování volebních výsledků v Lidovém domě, proč se taková akce vůbec pořádá? Jaký je její smysl? Z jakého důvodu tam sociální demokraté novináře vlastně pozvali? Můj pocit z toho je, že si to chtěli zkrátka odbýt.

Kdyby se sledování výsledků nekonalo, porušil by se obvyklý úzus a vzbudilo by to negativní pozornost, takže sociální demokracie akci zorganizovala, ale všemi směry z ní trčelo, že cílem je uspořádat ji co nejlevněji, s vynaložením co nejmenšího úsilí a pokud možno, aby se politici a novináři moc nepotkali a představitelé ČSSD s nimi nemuseli moc mluvit a být vystaveni jejich otázkám, z toho totiž plynou jen samé nepříjemnosti. To je však pravý opak toho, co má být účelem podobné akce.

Sledování volebních výsledků je příležitostí dát novinářům najevo, že sociální demokracie je vůči nim otevřená, že novináři nejsou nepřátelé, že vedení ČSSD je složené z lidí, kteří jsou vstřícně naladěni a ochotně a přátelsky se s novináři baví, ale v praxi tato akce měla právě opačný účinek, byla proto naprosto k ničemu a pro sociální demokracii a její působení navenek by bylo lepší, kdyby se vůbec nekonala.

Změnit přístup ke komunikaci s voliči, být v ní nenucený a civilní je jistě velký úkol, a něco takového nelze vynutit a zadat příkazem, protože celé snažení pak s největší pravděpodobní bude působit směšně. Když se tak někteří sociální demokraté začnou chovat sami od sebe, bude je to bavit a najdou v tom zalíbení, další se pak přidají a časem se třeba změní celkové ovzduší, které v Lidovém domě vládne. Dnes je trochu zatuchlé.