Letošní krajské volby moc o krajích nebyly. Nebyly ale ani o protestním hlasování proti vládě, jako byly volby předchozí. Výrazný byl duel hlavních vládních stran, ve kterém se Andreji Babišovi nakonec podařilo kanibalizovat svého vládního partnera ČSSD. Přitom přebral voliče i opozici, jak té pravicové, tak i KSČM — která ovšem v krajích byla stranou koaliční. Tím došlo k tomu, že KSČM sice i v krajských volbách uhájila postavení třetí nejsilnější strany, ale s významnou ztrátou mandátů.

Z volebních výsledků ale i z průběhu kampaně je zjevné, že ANO získávalo i takzvané protestní hlasy — a to navzdory tomu že je vlastně stranou vládní. Když k pravici se hlásící miliardář z vládních lavic získává hlasy nespokojených chudších a starších voličů, je to svým způsobme paradox. Někteří jakoby uvěřili, že Andrej Babiš je mesiáš, který vyhoví touze po změně všeho, nač jsou i v časech konjunktury naštvaní. A současně zřejmě přijali jeho vysvětlení, že na předvolební dárky, které přijala vláda jako celek, právě a jen ministr financí sežene peníze.

Spolu s tím se nenápadně stává čím dále víc přijímaným, že stát či kraj se může řídit jako soukromá korporace. To samozřejmě neznamená nějakou vlivovou fúzi krajů do Agroholdingu, ale hranice mezi politikou a velkým byznysem se ještě více stírá. A nad politickým rozhodováním jakoby vítězil pohled technokratický a účetní. Tím spíš že varianty krajských vlád budou tentokrát opravdu mimořádně pestré a jako by politický dres ani nerozhodoval. Otázkou je, jak dlouho vydrží zástupcům ANO dres politických amatérů, kteří s nemají nic společného s kritizovaným politikařením a rutinérstvím.

Nabízí se otázka: jak je vůbec možné, aby pravicový vládní subjekt převzal úspěšně roli protestní strany? Lze říci, že marketing a reklama trumfly sociální instinkty lidí? A jak tomu čelit? Paušalizující antibabišismus v provedení TOP 09 zjevně nezabírá. Tato strana dokonce dopadla v krajských volbách asi nejhůře. Naopak, Andrej Babiš ze sebe pod tlakem různých útoků udělal nebohou oběť spiknutí temných sil. Jeho obratný populismus ovšem neznamená, že by levicová alternativa proto měla začít imitovat krajní pravici a zapomenout na své hodnotové kořeny.

Pokud analyzujeme anatomii protestu a roli „babišismu“ v něm, nelze opomenout roli okrajových subjektů. Zejména migrantské téma ve společnosti existovalo, i když již slábnoucí. A stran, které z něj chtěly profitovat, bylo vícero, nebyly však schopné spolupracovat. Část protestních hlasů tradičně opět získala pouze okamurovská „Koalice SPD“, zejména v krajích Ústeckém, Moravskoslezském a Olomouckém. Ovšem původní okamurovský Úsvit v parlamentních volbách, kde je dvojnásobná účast, dosáhl lepších výsledků. Lze tedy těžko říci, že by v těchto volbách přilákal nové voliče. Zřejmě i zde jim nějaké voliče přetáhl svým umírněnějším strašením Andrej Babiš.

Nakonec ani vítězství ANO v číslech zase není tak ohromující. Spíše jde o pokles hlasů ve prospěch tradičních stran. Na nízkou účast voličů tentokrát doplatily spíše levicové strany (nejnižší byla právě v regionech nejvíce sociálně postižených). V krajských volbách byla stále silná nedůvěra občanů, že by snad tyto volby mohly něco vyřešit.

V parlamentních volbách je situace lepší, i když i zde cca třetina voličů také nechodí. Otázkou je, zda víra v mesiáše živená jen nenaplněnými nadějemi vyšumí. Pokud je málo času, je třeba tomu daleko důrazněji pomoci. A to jedině dotažením vlastních alternativ. Soutěžit na poli pouhého protestu není strategická cesta.