Padesát odstínů lži a nová nekulturní politika

Jakub Bakule

Nová koncepce státní kulturní politiky není jen ukázkou neschopnosti ministra kultury Oty Klempíře. Je výrazem politické strategie Motoristů sobě: o kulturu jim nejde, jejich cílem je do veřejného prostoru vnášet konflikty.

Aktuální politika na ministerstvu je zřejmě zcela podřízena komunikaci a komunikace zase snaze vzbudit kontroverzi. Je na veřejnosti, zda tento politický styl přijme. Foto FB Ministerstvo kultury České republiky

Eskymáci mají přes padesát výrazů pro sníh. Rusové naopak důsledněji rozlišují lži. Například враньё (vran‘jó) vyjadřuje situaci, kdy vám někdo lže, oba o tom víte, ale lhář očekává, že to přejdete. Tato šaráda již od dob komunismu dobře vyjadřuje vztah Rusů k jejich státu; svým způsobem rituál. Nyní se o něco podobného pokouší české ministerstvo kultury ve vztahu ke kulturnímu sektoru. Bude na nás, jestli lež jasně odmítneme, nebo začneme český slovník rozšiřovat o nový výraz.

Ministerstvo kultury by se mělo omluvit

V říjnu 2025 byla totiž schválena nová kulturní politika platná nejméně do konce roku 2030. Ta rámcově určuje, jak bude stát v dalších letech pracovat s desítkami miliard a jak bude ovlivňovat pracovní podmínky více než 220 tisíc lidí.

Kulturní politika byla v souladu s programem nové vlády a ministr Klempíř měl za úkol do konce června 2026 připravit praktický plán její implementace. V polovině května jeho tisková mluvčí Barbora Šťastná upřesňovala, že ministerstvo na implementaci pracuje a novou kulturní politiku rozhodně neplánuje.

Na konci července ale ministerstvo kultury potají poslalo ostatním resortům k připomínkám novou kulturní politiku. Tu navíc samostatně připravila právě tisková mluvčí ministra Barbora Šťastná. O existenci návrhu se kulturní sektor dozvěděl náhodou až na začátku srpna skrze stránky Hospodářské komory, která kulturní politiku nabízela do 4. srpna k připomínkování svým členům. Ministerstvo tak nesplnilo základní úlohu zajištění plánu implementace.

Za celé fiasko a proces zpracování by se tak mělo ministerstvo kulturnímu sektoru omluvit a výsledek stáhnout. Místo toho se ale dnes pokouší o ukázkové vran’jó. Překvapenému kulturnímu sektoru na sociálních sítích tvrdí, že návrh není překvapením. Deklaruje, že do něj zapracovalo připomínky asociací, které o tom ale nic neví. Prohlašuje, že dokument místo deklaratorního charakteru klade větší důraz na měřitelnost výsledků, přitom nenabízí plán implementace, indikátory, odpovědnosti, data, či konkrétní závazky.

V neposlední řadě ministerstvo přesvědčuje veřejnost, že bylo nutné zpracovat nový strategický materiál s jasnou vizí v souladu s programem aktuální vlády. Přesto přibližně čtyři pětiny materiálu jsou zřejmě skrze AI prohnaným plagiátem předchozí kulturní politiky. Je otázkou, zda zbývající pětina, která se liší, vychází z halucinace AI modelu, nebo halucinogenního zadání. Umělá inteligence dnes sice umožňuje rychle generovat velké množství textu. Nejprve by se ale někdo měl alespoň zamyslet, proč text vzniká.

Ministr Klempíř o dialog nestojí

Aktuální politika na ministerstvu je zřejmě zcela podřízena komunikaci a komunikace zase snaze vzbudit kontroverzi. Cílem zřejmě není veřejnost obelhat, na to je aktuální lež až příliš očividná. Ministerstvo ví, že my víme. V tomto ohledu již Češi podobný postup znají z minulého režimu a Václav Havel ho už v roce 1978 dobře popsal v Moci bezmocných na příběhu zelináře.

Situace je nová v tom, že i v případě odmítnutí lži a jasného vymezení se má tiskový aparát radost. Strategickým cílem je totiž do veřejného prostoru vnášet spor a kontroverze. Z pozice nejmenší strany tak Motoristé realizují opoziční politiku ve vládě. Místo přijmutí vítězství vládní koalice ve volbách a vládnutí pro parlamentní většinu tříští veřejnou diskusi v naději, že si udrží podporu těsně nad pěti procenty.

Jde o unikátní princip menšinového populismu, kdy nejde o vládnutí pro konkrétní skupinu, ale vládnutí proti většině. Ministerstva se nevybírají pro realizaci konkrétní politiky, ale pro realizaci antipolitiky. Ministerstvo kultury v tomto ohledu mohlo být jiné. Získalo ministra se zkušeností ze sektoru, který pro něj mohl mít pochopení a mohl vládnout pro něj a většinu občanů. Způsob přípravy kulturní politiky je ale zřejmě již finální ukázkou, že o to ministr nestojí.

Je teď na veřejnosti, zda tento politický styl přijme. Pokud budeme tolerantní, tak se lež změní ve vran’jó a začneme se na ní podílet spolu s ministrem a jeho tiskovou mluvčí. Pokud se vymezíme, budeme se muset připravit na to, že to zřejmě nebude pokus poslední.