První Prague Pride se konal v roce 2011. V organizačním týmu ale vznikl takový konflikt, až se zdálo, že další Pride už nikdy nebude. Ale pak se lidé dali zase dohromady a festival začal růst co do rozsahu i kvality.

Smyslem prvních let bylo vybudovat etablovanou akci s masovou účastí. Museli jsme bojovat za to, že Prague Pride má vůbec právo existovat. O žádném jiném festivalu, ať už byl zaměřen na heavy metal, pojídání knedlíků nebo sex a erotiku, se veřejně nevedly debaty, zda se smí vůbec konat. U Prague Pride, který se brzy rozrostl na celý týden kulturních, diskusních, společenských i sportovních akcí, byly podobné otázky na denním pořádku.

Proto naším největším úspěchem bylo, když festival dostal záštitu pražského primátora. V roce 2015 se první hlava Prahy — primátorka Adriana Krnáčová — odvážila osobně zapojit do průvodu. Moc pro nás znamenalo, když se do Pride Parade zapojil alegorický vůz ambasády USA a vedle něj tančil — k hrůze své ochranky — sám velvyslanec. Dnes už to zní znova neuvěřitelně. O pár let později kráčela v čele průvodu celá skupina ambasadorů z různých států světa, zatímco čeští politici se vesměs drželi zpátky.

Potřebovali jsme být vidět

Naší snahou bylo vytvořit velký Pride podle západního vzoru. Západ pro nás byl vzorem především v narovnávání práv LGBT+ lidí. Čím větší průvod byl, tím větší pozornost přitahoval, čím víc médií o něm informovalo, tím víc se dařilo téma rozmanitosti normalizovat. Společenskou změnu jsme dělali prostřednictvím viditelnosti.

Záviděli jsme Berlínu a dalším velkým městům jejich Pride průvody složené z mnoha kamionů, na kterých burácela hudba a tančily spousty queer lidí. Protože to byl den, kdy se nemuseli skrývat. Zářily na ně reflektory a upíraly se oči přihlížejících z většinové společnosti.

Praha se svými historickými uličkami takovou možnost neskýtala. Přesto jsme dali dohromady pár větších aut s návěsem, na které se tanečníci a tanečnice vešli. Nenechali jsme se odradit těžkostmi, ani když v růžovém kabrioletu zůstala zapnutá klimatizace, takže mu došel benzín ještě předtím, než průvod vyrazil z Václaváku.

Pohled od Metronomu na Pařížskou ulici zaplněnou duhovým průvodem prostě stál za to. Byly nás desítky tisíc — queer lidí, jejich rodin a allies. A stále další lidé se přestávali bát k podpoře rovných práv LGBT+ osob přihlásit.

S rostoucím Pridem ale přicházela nelehká otázka: festival si postupně vybojoval právo na existenci, dařilo se nám posouvat hranice toho, co česká společnost považuje za normální. Dosáhli jsme ale lepšího přijetí u těch, kdo tady drží moc?

Festival mládne a obrací se do sebe

Čas běžel a ve festivalovém týmu se pozvolna vystřídaly generace. Každoroční růst přestal být hlavní metou, a nebylo to jen covidem. Na první příčku hodnot se postupně dostala udržitelnost, co nejhlasitější rachot vystřídal respekt k životnímu prostředí. Z průvodu zmizela auta se spalovacími motory.

Festival přestal být v médiích prezentován jako senzace. Nakonec i konzervativní televizní zpravodajství upustilo od označení „festival sexuálních menšin“ a začalo používat zkratku „LGBT“.

A proměnilo se i publikum. Jeho věk se výrazně snížil. Dnešní mladé queer návštěvnictvo nehledá velkolepost. Jde za bezpečným prostorem, možností sdílet, kamarádstvím. Nejspíš právě proto je program letošního 16. ročníku nabitý akcemi, jako jsou komunitní pikniky, hraní deskovek, společné kreativní tvoření, speed-dating a speedfriending.

Zásadní roli hraje i proměna společenské atmosféry a obrat k ultrakonzervatismu a fašistickým tendencím ve světové i české politice.

Pevný bod v proměňujícím se světě

Před patnácti lety jsme chtěli být co nejvíc vidět. Dnes chceme především vytvářet prostor, kde se dá dobře být. Ilustrací tohoto obratu je skutečnost, že letos poprvé po třinácti letech Prague Pride Festival opouští Letnou.

Zatímco dřív by tým takový krok vnímal jako prohru a ztrátu LGBTQ+ viditelnosti, dnes je to pro nás prostě změna skýtající nové příležitosti: komunitnější atmosféra, větší různorodost programu, přívětivější prostředí v parném velkoměstě v časech klimatické krize, větší bezpečí, nižší náklady.

Vloni jsme kvůli obsazenosti Letenské pláně o týden posouvali termín festivalu. Letos nám připadalo důležitější zachovat tradiční festivalové datum než Letnou. Duhový týden tedy probíhá od 3. do 9. srpna 2026. Mění se místo sobotního Pride Parku, a tedy i trasa samotného průvodu.

I když největší události vymýšlí a produkuje festivalový tým, desítkami menších akcí do programu přispívají občanské organizace, instituce, nadšení jednotlivci. Letošní program překvapí například celonárodním hlasováním o Největší Češstvo — o tento titul se uchází queer osobnosti napříč stoletími. Nebo nedělní vyjížďka Pride Ride, kdy vyznavači řvoucích motorů a kůže z Leather Motorcycle Club Czechia a slovenského klubu Teplá Strela vyrazí na koupačku v Máchově jezeře a po cestě uctí v Terezíně památku obětí holocaustu označených růžovým trojúhelníkem.

Jsou ale věci, které nadále zůstávají. Například odvaha mluvit o tématech, která by společnost raději přehlížela. K Prague Pride Festivalu neodmyslitelně patří podpůrné skupiny pro trans lidi a jejich blízké, otevřené diskuse o sexuálním násilí, online radikalizaci mládeže nebo propojení queerness a života se zdravotním postižením.

Od chvíle, kdy se konal první ročník Prague Pride, se práva LGBTQ+ lidí v České republice výrazně proměnila. V roce 2016 Ústavní soud zrušil zákon, podle kterého směla adoptovat dítě jen osoba žijící mimo registrované partnerství. Pak do rodného listu přibyly kolonky Rodič 1 a Rodič 2. Vloni přišlo namísto rovného manželství tzv. partnerství, které párům stejného pohlaví přineslo rodičovská práva. Gayové už mohou darovat krev, sexuální orientace se v trestním zákoníku dostala mezi předsudečné pohnutky, trans lidé už nemusí podstupovat kastrace při úřední změně pohlaví.

Doba, kdy se zdálo, že se věci budou postupně hýbat směrem k lepšímu, však měla omezené trvání. Nyní se začínáme obávat, že o některá vydobytá práva nás lidé, jejichž vliv v tuto chvíli sílí, mohou zase připravit. Posledním příkladem je senátorská skupinka kolem Vladimíry Ludkové (ODS), která se v červnu pokusila prosadit zákon zavádějící státem řízené konverzní praktiky pro trans lidi.

Historie LGBTQ+ lidí je příběhem adaptace, odolnosti a vzdoru. Umíme se semknout, když se věci zhorší, a zase se hrdě postavit. Časy se mění a pro nás to vlastně není žádná změna.