↗

Spor o práva LGBT+ lidí se v české politice vynořuje opakovaně — registrované partnerství, svazek ženy a muže do ústavy nebo manželství pro všechny. Současná kapitola je ale jiná v jednom, represivně míří na mnohem menší skupinu než na často zmiňovaná čtyři procenta. Trans lidí jsou u nás řádově tisíce, sami autoři návrhu pracují s odhadem kolem 0,066 % populace; tedy 6600 lidí. Proč kvůli tak malé skupině zaujímat tak silný hodnotový postoj? Foto FB Prague Pride

Na minulém pražském Pridu, ještě před parlamentními volbami, jsem mluvila s redaktory z německé Deutsche Welle. Ptali se mě, jestli se obávám výsledku voleb v souvislosti s očekávaným nástupem vlády ANO podpořené pravicovými populisty.

Snažila jsem se vysvětlit, že ANO je v otázce práv LGBT+ lidí spíš neprůhledné, ale že tu máme dost lidí v pravicových stranách, kteří se k tématu nestaví vstřícně, jak ostatně ukázalo hlasování o manželství pro všechny o rok dřív. Tehdy to byla obava, dnes je na stole konkrétní návrh.

Jako trans žena, která si připustila svou genderovou identitu a zahájila proces tranzice až ve 43 letech dobře vím, jak silně působí vlivy, které mě do té doby brzdily. Sdílené představy normálnosti doprovází vnitřní hlas „to se přece nemůže týkat mě“.

Sebedisciplinace vede k úzkostné snaze osvojit si „správné mužské“ vzorce chování, abych okolí a nejvíc sama sebe přesvědčila, že ty pochybnosti jsou jen nějaký zkrat v mé hlavě, kterému není potřeba věnovat pozornost. A za to, co se přeci jen přes všechny snahy ve mně vymyká kontrole, za to se nenávidět.

Přiznat si, jaká jsem a že se za to nemusím nesnášet byl první těžký krok. Ještě těžší bylo učinit rozhodnutí, že pro sebe chci udělat něco, co mi výrazně zkomplikuje život, i když mi ho to v důsledcích postupně zásadně zlepší, a odhodlat se vstoupit do procesu tranzice. Ten je ale dlouhý i únavný.

Vím tedy, co i zdánlivě drobná věc jako dát si doklady do souladu se svou žitou skutečností v praxi znamená. Úřední změna pohlaví mi umožnila nevysvětlovat při hledání pronájmu, proč mám v občance stále písmenko M. Při prokazování se doklady na hranicích nebo na vrátnicích nemusím trnout, že na mě budou lidé divně zahlížet. U lékaře s dětmi nemusím čelit otázkám, jestli si mě mají zapsat do kolonky „otec“ nebo „matka“. Dokážu ocenit, když prostě mohu žít jako většina lidí běžně.

Spor o práva LGBT+ lidí se v české politice vynořuje opakovaně — registrované partnerství, svazek ženy a muže do ústavy nebo manželství pro všechny. Současná kapitola je ale jiná v jednom, represivně míří na mnohem menší skupinu než na často zmiňovaná čtyři procenta.

Trans lidí jsou u nás řádově tisíce, sami autoři návrhu pracují s odhadem kolem 0,066 % populace; tedy 6600 lidí. Samotnou úřední změnu pohlaví přitom za necelý rok od zrušení podmínky kastrace využilo podle matrik zhruba patnáct set lidí. Proč kvůli tak malé skupině zaujímat tak silný hodnotový postoj?

Tu otázku si dnes lidé kladou ve Spojených státech, Británii, u našich východních sousedů, na Novém Zélandu i v Portugalsku, vlastně skoro všude, kde jsou mocní příliš citliví na to, když si tělo nárokuje autonomii mimo zaběhnuté pořádky. A přesně to se při tranzici děje.

Na současném návrhu, který vznikl v Senátu, je konkrétně problematické, že neřeší jen mezeru po rozhodnutí Ústavního soudu, ale přidává podmínky, které jeho nález nikde nežádal. Požaduje po lidech v tranzici žít před právním uznáním dva roky v jedné roli s doklady znějícími na opačné pohlaví. V současné praxi je naproti tomu toto přechodné období nejistoty maximálně zkráceno. Ani posun věkové hranice pro chirurgický zákrok ze současných osmnácti na jednadvacet let věku nelze z nálezu Ústavního soudu přímo dovodit.

Návrh jde ale ještě dál, do oblastí, které s vyplněním právní mezery nesouvisí vůbec. Zavádí, že úřední změna pohlaví „nemá vliv na práva a postavení dětí“. V praxi to znamená, že trans žena má být v rodném listě svého dítěte vedena jako otec a trans muž, který porodí, jako matka. Na vlastním dokladu dítěte by tak natrvalo zůstalo zapsané pohlaví, které jeho rodič úředně opustil.

Stejnou logikou návrh umožňuje, aby šatny, sprchy nebo ubytovací zařízení ke změně pohlaví „nemusely přihlížet“, a nařizuje oddělené umístění trans lidí ve věznicích a vazbě. Jak by to bylo přesně realizováno, aby se zamezilo nezáměrné diskriminaci žen, které působí maskulinně, nebo mužů, kteří mají menší postavu, to návrh nedomýšlí.

Požaduje navíc rok „odborného poradenství“, během kterého má psychiatr vyloučit jiné příčiny, tedy předpokládá, že za genderovým nesouladem se má hledat něco jiného, co je třeba odhalit. Tyhle body nemají s nálezem Ústavního soudu nic společného. Jsou to samostatná hodnotová rozhodnutí, která se jen vezou na potřebě zaplnit právní vakuum, ale právě ona prozrazují, oč tu doopravdy jde.

Že tenhle typ „konzervativní revoluce“, tedy prosazování zdánlivě tradičních hodnot, postavených na utlačování žen a menšin, bývá napojený na konkrétní zahraniční sítě, není spekulace. Anti-genderové kampaně v Maďarsku, ve Velké Británii a jinde v Evropě jsou prokazatelně financovány americkými konzervativními skupinami.

Stejný myšlenkový a argumentační repertoár se přitom šíří napříč zeměmi, aniž by každý, kdo ho přebírá, musel být s těmito sítěmi přímo spojen. Paní senátorka Ludková ostatně před časem pořádala přednášku anti-trans aktivisty a detranzicovaného muže. Působí to, jako by si vybrala přesně toho trans člověka, který se jí do příběhu hodil. Odborná veřejnost naopak byla vynechána zcela.

Zaměřit se v politické rétorice represivně na malou skupinu obyvatelstva znamená zahlcovat pozornost lidí odsudky a skandálními emocemi, takže si tolik nevšimnou, kdo je opravdu utlačuje a kam by bylo mnohem rozumnější zaměřit pozornost. Trans lidé se ve svém sebepoznávání naopak často musí učit pojmenovat, co je svazuje. A kdo dokáže pojmenovat jeden druh útlaku, je pak citlivější i k jeho jiným formám a na jiných skupinách.

Tahle zkušenost z nás dělá svědky, kteří umějí rozpoznat nespravedlnost i tam, kde se schovává za řeči o ochraně. Možná právě tahle citlivost je to, co některým mocným vadí. Současný návrh senátorky Ludkové působí jako připravený narychlo a nedomyšleně, ale musím se ptát, kdo přijde s tím příštím, lépe připraveným?