Mnohem méně často, než by si svým charakterem zcela mimořádná událost vzdálená z Čech jen pár hodin cesty zasluhovala, člověk na rudolstadtském festivalu světové hudby — Roots, Folk, Weltmusik — zaslechne češtinu. Když už se to stane, je to samo sebou záminka dát se do řeči. Klasickým konverzačním tématem pak bývá, pokolikáté už sem člověk přijel. Když jsem se letos při jedné takové příležitosti pochlubil, že jsem tu poprvé byl v roce 2000, dostalo se mi od mládence, který sem přijel potřetí, neboť jen na máloco si člověk tak snadno vytvoří návyk, zasloužené pochvaly: „No tak to se o vás, pane, dá říct, že jste, s prominutím, pamětník.“

Co naplat, je to tak. Z čtyřiatřiceti ročníků rudolstadtského festivalu, který vznikl na troskách místní folkloristické akce pořádané v bývalé NDR, v rámci štědře financovaných projektů kulturního sjednocování Německa v roce 1990, jsem jich zažil většinu. O euforických 90. letech tady, kdy se tu festival konal ještě bez ochranky a hudebníci s publikem se tu volně mísili v parku Heinricha Heineho do časných ranních hodin, vím jen z vyprávění. I tak ale mohu pozorovat, jak festival stárne, či snad — řečeno laskavěji — zraje, spolu se svým publikem, jehož jsem ostatně každoroční nepatrnou, ale svým způsobem typickou součástí.

I já jsem tu viděl v roce 2000 nezapomenutelné koncerty se svým ani ne ročním potomkem v šátku na břiše; a někteří z nejlepších, kteří tu tehdy hráli a zpívali, už nežijí. Za ty roky festival ztratil některé půvabné elementy svého osvětového charakteru. Bohužel se ani tak skvěle promýšlené a organizované hudební akci nepodařilo najít způsob, jak brutálním tržním tlakům navzdory uchovat skvostnou tradici přípravy festivalových CD-samplerů, na nichž se postupně nashromáždila skutečná pokladnice záznamů fenomenálního umění, jež se tu nabízí a z nichž mnohé písně nejsou ani v jiných verzích dostupné jinde; a je srdceryvnou ztrátou, že od covidového roku 2020 se už řada festivalových CD nerozmnožuje.

Dva vinou covidu zrušené ročníky ostatně festivalu nepochybně zasadily velkou ekonomickou ránu. Z drobných nuancí je zřejmé, že na něj v dílčích aspektech může doléhat i rapidně se zhoršující politické klima — Durynsko je zemí s jednou z nejsilnějších zemských organizací AfD. Ta tam je tradice zasvěcování každého ročníku jednomu nástroji a jednomu tanci — z původní triády základních osvětových linií zůstala jediná: programový profil jedné země. Občas je to segment, který rozzáří celý program jako vloni Mali či před třemi lety Kuba, občas je spíše jeho organickou a poutavou součástí, jako v minulosti třebas Polsko nebo Norsko, občas je lákadlem pro specifické publikum — jako letos Rakousko. Příští ročník bude věnován Koreji.

O Rakousku Gustav Mahler kdysi řekl, že až skončí svět, všichni se tam odstěhujeme, protože ve Vídni se všechno děje o padesát let později. Snad i to trochu přispělo k tomu, že letošní ročník festivalu na první pohled působil jako akce s mimořádnou koncentrací starších lidí. To ale není stížnost.

Jednak v Rudolstadtu se schází vyloženě přehlídka okouzlujících starších lidí a portrétní fotograf by si tu přišel na své, jednak festivalové publikum si přitom spolehlivě uchovává svůj multigenerační charakter, což je jedním z jeho půvabů. Někteří z těch, kteří tu kdysi byli v šátku na břiše svých rodičů, teď po Rudolstadtu tahají ve vozíčcích za sebou svoje děti, jiní přijíždějí se svými vnoučaty: dětí jsou tady ostatně každý rok spousty a v parku se pro ně pokaždé chystá skvělé povyražení.

Do Rudolstadtu mnozí jezdívají tak, jako kdysi lidé chodívali na poutě — je to každoroční rituál, propůjčující nemilosrdnému toku času smysl a řád. Rudolstadtský festival svému stárnutí-zrání navzdory má tedy pořád v lecčem parametry události až posvátné: pokaždé otevírá v čase prostor pro očistné setkání s křišťálovou krásou živé hudby.

A vzhledem k bohatství a rozmanitosti brilantně promýšleného programu odsud každý člověk odjíždí s povznesenou duší, byť každý s jiným souborem osobních vjemů — není to ostatně duchovní rituál zasvěcený nějakému kultu, nýbrž kultuře. Jako každý rok vám tu nabízíme několik subjektivních doporučení.

1. Legiana Collective

Legiana Collective je projekt, který se hrdě hlásí ke svým kořenům v pouličním hraní. Skupina vydala dvě alba a krátce po svých vystoupeních v Rudolstadtu už třetí. Jejich skutečná síla ale nevynikne tolik na studiových nahrávkách, byť své kouzlo nepochybně mají i ty, podstatou plánu je hrát živě.

Z vystoupení prýští nakažlivá živelná energie, radost ze společného setkání zručných pouličních muzikantů z řady evropských zemí — zpívá se italsky, anglicky, vlámsky, francouzsky, španělsky. Členové skupiny žijí v jednom z nejmultikulturnějších evropských měst, v Amsterdamu. Fragment jednoho z jejich rudolstadtských vystoupení v nepříliš dobré zvukové kvalitě je k dispozici i online, díky nadšenci, který o své snaze píše, že se pokouší suplovat festivalová CD. Je nás evidentně víc, komu se po nich stýská.

2. La Vespa Cougourdon Ourchestra

Podobnou koncepci, jen v mnohem radikálnějším provedení, představuje skupina, která se pokouší křísit tradici okcitánského karnevalu za doprovodu nástrojů zhotovených výlučně z místních okrasných tykví-lagenárií, které jsou erbovní součástí kultury jižní Francie, v Nice se dokonce každoročně koná festival zasvěcený této podivuhodné plodině dozrávající do roztodivných tvarů, která se běžně v teplejších oblastech po celém světě používá jako přírodní nádoba-kalabasa; leč někdy se z ní právě vyrábějí i hudební nástroje.

Vespa Cougourdon Ourchestra je karnevalový band, který se atmosféru okcitánského slavnostního veselí pokouší zprostředkovat svým vystoupením — všichni účinkující jsou pomalovaní a v maskách, všichni troubí do nástrojů bizarních tvarů, případně na ně drnkají či do nich tlučou. Části vystoupení mají podobu zaříkávání, vyvolávání karnevalového krále či jeho druhů z publika, do nějž se divoký rej z jeviště volně přelévá. I v tomto případě je k dispozici záznam z rudolstadtského představení. Věrnější obrázek divokého tartasu, který Vespa Cougourdon Ourchestra dovede rozpoutat, ale najdete tady.

3. Bille

Kdo jezdíváme do Rudolstadtu dlouhé roky, víme, že občas se tu lze stát svědkem události, která se podobá zázraku: skutečnému zjevení čisté krásy, jež vstupuje do hudby napojené na nějaké její tajuplné prapůvodní zdroje. Náhle se rozezvučí harmonie nástrojů, na které se hrávalo po staletí, a lidských hlasů krásných, až se tají dech. Tohle jsme zažili kdysi v rudolstadtském divadle na koncertu skupiny polských etnomuzikologů Swoją Drogą, tak trýznivě krásném, že když se člověk rozhlédl v hledišti kolem sebe, nespatřil oko suché.

Podobnou intenzitu a podmanivost mělo letos vystoupení lotyšské skupiny Bille. I ta je projektem etnomuzikoložky Liene Skrebinské. Přivedla své kamarádky, sestry Kareleovy, s nimiž se zná už z dětských folklórních souborů, a několik dalších přátel k projektu, který je koncipován jako přehlídka lotyšských lidových písní ze všech tak rozmanitých regionů malé pobaltské republiky a současně jako pásmo opisující venkovský život v jednom kalendářním roce.

Koncepčně jistě nic originálního. Co jejich vystoupení povyšuje na tak mimořádnou událost, je dokonalá harmonie hlasů a nakažlivá radost ze zpěvu. Ve vystoupení přitom nechybí humor (o svém strunném nástroji, latgalských koklích, Liene říká, že je polovinu času ladí a tu druhou na ně hraje rozladěné), jakési hrdé evropské sebevědomí, s nímž se lze v Pobaltí často setkat; přitom je to celé zcela neokázalé, čisté.

V Rudolstadtu — v rámci spolupráce festivalů world music s Evropskou vysílací unií — skupina Bille vystupovala jako vyslankyně lotyšského rádia. Nemají zatím žádnou vydanou studiovou nahrávku, na YouTube lze najít špatný záznam jednoho koncertu a na svém kanále na YouTube mají všeho všudy sedm příspěvků, mezi nimi odzbrojující pásmo pěti lidových písní různých evropských zemí, které navzdory jeho uhrančivé kráse skoro nikdo neviděl — polovina zhlédnutí bude patrně mých.

Kdybych na to měl prostředky a čas, chtěl bych produkovat jejich desku s takovýmito nahrávkami lidových písní všech evropských národů. Byl by to hit! Samozřejmě záznamy na tom, co zakusíte naživo, páchají křivdu, ale kdybyste si měli ze zde vloženého videa, jež v nevalné kvalitě zaznamenává koncert v nějakém rižském kulturáku, pustit výmluvný fragment, který začíná ve 4:55 — každý, kdo zná černočerný humor z vtipů o Lotyších, neuvěří, že tam mohla vzniknout takhle bujará lidová píseň: měla by to být lotyšská hymna!

4. Bulgarka Junior Quarter

Bulharské polyfonní ženské sbory jsou součástí světového kulturního bohatství spadajícího pod ochranu UNESCO. Internetový Sound Atlas — sám o sobě pozoruhodný projekt — je označuje za jednu z nejpoutavějších evropských hudebních tradic. Širší popularizace ve světě se bulharské lidové zpěvačky dočkaly v 80. letech, kdy americká reedice desky Le Mystère des Voix Bulgares, vydané poprvé v roce 1975 ve Švýcarsku z archivních nahrávek bulharského rozhlasu, vzbudila hotové pozdvižení. Druhý díl nakonec čtyřdílné série dostal v roce 1990 cenu Grammy a hvězdy světové hudby od Paula Simona přes George Harrisona po Jerryho Garciu se předháněly v chvalozpěvech.

S Triem Bulgarka sestávajícím ze tří prominentních interpretek alba Le Mystère des Voix Bulgares pak nahrávala Kate Bushová. Skupinu bulharských zpěvaček zařadil do svého monumentálního ansámblu i Goran Bregović.

Na popularitě původního projektu dnes staví celá řada následovnic. V Rudolstadtu před několika lety vystupoval Kvartet Eva, letos organizátoři pozvali Bulgarka Junior kvartet. Ač se jedná o skupinu, jež tradiční písně podává akademicky a chybí jí intenzita, s jakou se setkáme na archivních nahrávkách Kalinky Valčevové či Stefky Sabotinové nebo u mladých lotyšských zpěvaček, které se teprve pokoušejí s něčím vlastním prorazit, pořád se tu setkáváme se suverénními interpretkami zcela mimořádné hudby.

5. M. Lalitha & M. Nandini

Dramaturgie rudolstadtského festivalu pravidelně v programu pamatuje i na klasickou hudbu jiných kultur. Takové koncerty se pak obvykle konají v místním luteránském kostele. Letos se tu dostalo na sestry Lalithu M. a Nandiny M., které mistrovsky ovládají tradici karnátacké hry na housle, v níž se propojují komponované segmenty s prostorem pro improvizaci.

Sestry pocházejí ze staré hudební rodiny a jejich vystoupení má nepopiratelnou podmanivost. Housle se v jejich rukou mění ve dva hlasy, které mezi sebou vedou rozhovor, jako dva lidé, kteří si navzájem vysvětlují věci, vyprávějí zážitky, na něčem se domlouvají anebo spolu něco pěkného prožívají. Jak říká v dokument Bluegrass Journey komentář k fenomenální interpretaci Shenandoah Tonyho Rice: „Umění dává lidem možnost posadit se, být tiše a něčemu věnovat soustředěnou pozornost. A možná pod záminkou potěšení přemýšlet o věcech, které jsou v životě důležité.“ Jsou to úplně jiné hudební světy, ale přesně takhle hudba Violin Sisters, jak si někdy říkají, působí.

6. Dis Is Markéta

Proč slovenská hudební scéna působí o tolik živěji než česká? Je to mnohem silnějším kořenem tradiční lidové hudby? Je to množstvím zdrojů inspirace, díky nimž se nové projekty mají k čemu vztahovat, s čím se poměřovat? Těžko říct, každopádně skupina Dis is Markéta zpěvačky Martiny Kertészové, doprovázené čtveřicí vynikajících muzikantů, je dalším z řady skvělých hudebních projektů, který ze Slovenska přichází.

Má v sobě prvky folklóru i folku, celé je to současně velmi moderní, s aspekty nezávislého popu či ambientu: kapela místy zní, jako by se Portishead rozhodli natočit album inspirované slovenskou lidovou hudbou. Jedna z největších autorit v žánru world music Ken Hunt o nich říká, že je to „tip pro rok 2026“.

Je to přitom vzácný případ, kdy jsme mohli skvělou světovou hudbu slyšet v českých zemích dříve než v Rudolstadtu. Dis Is Markéta hráli na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou už vloni. Je to jediný tuzemský festival, který aspoň v malém Rudolstadt připomíná. A letos v Náměšti už začal: a potrvá ještě do soboty.