↗

Měli bychom být velmi opatrní, když je Meloniová najednou vykreslována jako „evropská státnice“. Státnictví se neměří tím, zda se politik umí ohradit proti urážce z Washingtonu. Měří se tím, jak zachází s těmi, kdo nedisponují mocí. S menšinami, migranty, opozicí, novináři, odbory, občanskou společností a všemi, kdo se nevejdou do oficiálního obrazu národa. (Georgia Meloniová uprostřed, Donald Trump vpravo, demonstrace proti summitu G7.) Foto Jeff Pachoud, AFP

V rámci současné politické debaty je dobré si připomenout jednu banální, ale v dnešní debatě překvapivě snadno zapomenutelnou věc: Giorgia Meloniová se sice v poslední době ostřeji vymezuje vůči Donaldu Trumpovi, ale to z ní ještě nedělá vzor evropského státnictví. Krajní pravice nepřestává být krajní pravicí ve chvíli, kdy se dostane do konfliktu s jinou krajní pravicí. Nepřítel nepřítele není automaticky přítel.

Jistě, Meloniová aktuálně může působit jako „odpovědnější“ tvář evropské pravice. V některých otázkách jedná pragmaticky, podporuje Ukrajinu, snaží se Itálii udržet v hlavním proudu Evropské unie a nechce být automaticky vtažena do každého Trumpova zahraničněpolitického dobrodružství. Současné napětí mezi Meloniovou a Trumpem navíc ukazuje, že evropská krajní pravice není jednotný blok a národní zájmy mohou převážit nad ideologickými sympatiemi. A v tom bychom měli být opatrní. Diplomatická roztržka není totéž co demokratická proměna.

Meloniová se nezměnila v liberální demokratku jen proto, že se v jedné konkrétní situaci vymezila vůči Trumpovi. Její politika pořád stojí na nacionalismu, kulturních válkách, striktním pojetí hranic, útocích na menšiny a představě, že stát má bránit „tradiční národ“ proti vnějším i vnitřním nepřátelům. To není jen konzervativní politika. Je to politika, která soustavně pracuje s pocitem ohrožení, s obrazem úpadku a s příslibem obnovy národní jednoty skrze autoritu, disciplínu a vylučování těch, kdo do této představy nezapadají.

Fratelli d’Italia navíc nevznikli ve vzduchoprázdnu. Strana má jasnou návaznost na postfašistickou tradici italské pravice. Vznikla z prostředí, které bylo historicky spojeno s poválečnou neofašistickou stranou Movimento sociale italiano (Italské sociální hnutí). Právě proto nestačí říct, že Meloniová dnes vystupuje uhlazeněji než starší generace otevřených nostalgiků. Podstatné je, že se jí podařilo krajně pravicovou politiku přeložit do jazyka, který je poměrně široce akceptovaný. Méně pochodní, více tiskových konferencí. Méně otevřené nostalgie, více zákonů, vyhlášek a administrativních kroků, které dopadají na migranty, LGBTQ+ rodiny, občanskou společnost a kritické hlasy. Jenže vše ve slušivém kabátě, který zkrátka leckomu přijde cool.

A to je možná nejnebezpečnější část celého příběhu. Meloniová není problém proto, že by každý den citovala Mussoliniho nebo obnovovala fašismus v historických kulisách dvacátých let. Problém je v tom, že ukazuje, jak může vypadat normalizovaná krajní pravice ve 21. století. Jako institucionálně ukázněná, mediálně disciplinovaná, zahraničněpoliticky pragmatická, ale zároveň tvrdě autoritářská v domácí politice a kulturně reakční ve své představě společnosti.

Vidíme to na migrační politice. Meloniová a její vláda systematicky omezují prostor pro nevládní organizace zachraňující lidi ve Středozemním moři, kriminalizují solidaritu a zachází s migrací především jako s bezpečnostní hrozbou. Nejde jen o rétoriku. Italská politika vůči záchranným lodím a takzvaná „distant port policy“ podle lidskoprávních organizací opakovaně ztěžují práci humanitárním organizacím a prodlužují dobu, po kterou lodě nemohou zachraňovat další lidi. To není okrajový detail, je to jasná politická volba. Záchranu životů proměnit v administrativní problém a solidaritu v podezřelou činnost.

Podobně problematický je i projekt přesouvání části azylové agendy mimo italské území, například do Albánie. Tento model stojí na externalizaci odpovědnosti, odstrašení a právně problematickém zacházení s lidmi, kteří žádají o ochranu. Meloniová jej prezentuje jako efektivní řešení migrace, ale jeho skutečný význam je širší, protože ukazuje, že stát může lidská práva začít chápat jako překážku, kterou je třeba obejít, nikoli jako hranici, kterou nesmí překročit.

Stejnou logiku vidíme v politice vůči LGBTQ+ rodinám. Italská vláda zasahovala proti registraci dětí stejnopohlavních párů a posilovala představu, že existuje jen jeden politicky legitimní model rodiny. Opět nejde o izolovaný kulturní spor. Jde o způsob vládnutí, v němž stát rozhoduje, které rodiny jsou plnohodnotné, které děti mají mít právní jistotu a které životy se nevejdou do oficiálního obrazu národa.

Proto bychom měli být velmi opatrní, když je Meloniová najednou vykreslována jako „evropská státnice“. Státnictví se neměří tím, zda se politik umí ohradit proti urážce z Washingtonu. Měří se tím, jak zachází s těmi, kdo nedisponují mocí. S menšinami, migranty, opozicí, novináři, odbory, občanskou společností a všemi, kdo se nevejdou do oficiálního obrazu národa.

A právě tam Meloniová selhává. Její politika nese protofašistické rysy ne proto, že by mechanicky opakovala historický fašismus, ale proto, že pracuje s podobnou politickou logikou. Národ nad právy jednotlivce, pořádek nad svobodou, většina nad menšinami, kulturní homogenita nad pluralitou, autorita nad konfliktem a loajalita nad kritikou. Demokratické instituce přitom nemusí být zrušeny najednou. Mohou být postupně přetvářeny tak, aby sloužily většinové identitě, vládní moci a permanentnímu kulturnímu boji.

Jedna roztržka s Trumpem tedy nestačí k politické rehabilitaci. Naopak! Pokud dnes Meloniová části evropské veřejnosti připadá jako přijatelná tvář pravice, měli bychom být nanejvýše ostražití. Možná to nevypovídá ani tak o její proměně, ale spíš o tom, jak rychle si zvykáme na posun hranic přijatelného. Normalizovaná krajní pravice je pořád krajní pravice. A uhlazený jazyk z ní nedělá demokratickou alternativu, ale často jen akceptovatelnější formu téhož problému.