V dubnu tohoto roku proběhla na radnici Prahy 9 veřejná diskuze na téma regulace populace městských holubů. Události předcházela petice spolku Holubí dům, která se vymezila proti hubení holubů klecovým odchytem. „Je čas, aby se Praha 9 chovala jako moderní, civilizovaná a humánní obec, která respektuje život a zároveň řeší problémy efektivně“, dodávají autoři petice.

Akce navazuje na zvýšený veřejný zájem o život městských holubů. Ještě před několika lety byla obhajoba těchto ptáků u nás téměř nevídaná, dnes se však jednotlivci, neformální iniciativy i spolky stále výrazněji zapojují do debaty o etičtějších alternativách k dosud dominantní logice deratizace a hubení.

Debata o existenci a regulaci populace těchto ptáků je mimořádně emočně nabitá. Zatímco vedení měst se snaží přítomnost těchto údajně nežádoucích zvířat omezovat prostřednictvím nepřátelské architektury, zákazů krmení a klecových odchytů, část obyvatel je nadále krmí, pečuje o zraněné jedince a usiluje o společenskou změnu vnímání těchto zvířat.

Proč věnovat pozornost společenskému dění okolo regulace městských holubů? Zdánlivá každodennost holubů ve městě odhaluje hlubší společenské napětí: střet různých představ o tom, jaké město chceme, kdo do něj podle nás patří a kdo za jeho podobu nese odpovědnost.

Jak se z ptáka stala krysa

Dnešní obraz městského holuba jako „krysy s křídly“ a přenašeče nemocí působí samozřejmě. Jedná se však o působivý příklad toho, jak se během relativně krátké doby může proměnit společenské vnímání celého druhu.

Od začátku 20. století se dosud nepostradatelná role holuba jako hospodářského zvířete vytrácí. Holoubata jako dostupný zdroj masa postupně nahrazují slepice z velkochovů, zatímco holubníky, dříve běžná součást hospodářství, z měst i vesnic postupně mizí. Poštovní holubi nahrazuje telegram, dříve ceněný holubí trus zase vynález industriálních hnojiv.

Ze zdivočelé populace jednoho z nejstarších domestikovaných zvířat se tak stává problematická přítěž v rychle se rozvíjejících městech.

V šedesátých letech se ve veřejném prostoru prosazuje představa holuba jako hygienické a zdravotní hrozby. Výzkumy přitom opakovaně ukazují, že přenos nemocí z holuba na člověka je velmi vzácný a nijak zásadně se neliší od jiných druhů ptáků. Přesto lze dodnes zejména na webech deratizačních firem najít dlouhý seznam rizik, jež mají holubi představovat.

Proměna vnímání souvisí také s představou moderního, kontrolovaného a esteticky upraveného města. Na začátku 21. století zákazy krmení proměňují náměstí svatého Marka v Benátkách a Trafalgarské náměstí v Londýně. Jedná se o místa, která byla dříve ikonická právě pro přítomnost holubích hejn. Změny na Trafalgarském náměstí byly součástí plánu o celkové revitalizaci místa, do kterého nezapadli nejen holubi, ale ani jiné aktéři na okraji.

Holubi se tak stávají nejenom údajnou zdravotní hrozbou, ale rovněž symbolem úpadku a nečistoty, která do představy moderního města nepatří.

Zvíře, které nikam nepatří

Holub je v dnešním městě předmětem prostorové i symbolické exkluze. Z veřejného prostoru ho vytlačují ostny, sítě a další podoby nepřátelské architektury, jeho počet mají snížit odchyty a hubení. Je prezentován jako problém, který je třeba odstranit.

K tomu se aktuálně využívají klecové odchyty. Tato metoda může počet holubů ve velkých městech dočasně snížit a zároveň poskytnout jednoduchou metriku vypovídající o tom, že městská správa neutěšenou situaci řeší. Rychlá obnova holubí populace ale opakovaně potvrzuje, že lokální hubení odchytem přítomnost holubů dlouhodobě neřeší. Holubi nadále obývají města navzdory našim představám o tom, kde by měli být a nebýt.

Napětí mezi městským prostorem a vytrvalou přítomností holubů má jedinečný veřejný rozměr. Tito ptáci se pohybují na stejných ulicích jako my, a jejich zranění, slabost i důsledky vylučování se odehrávají přímo před našima očima. Konfrontace s jejich zranitelností nás nutí rozhodovat se, zda jsme ochotni jejich utrpení vnímat a zabývat se jím, nebo jej raději přehlížet a vytěsňovat.

Příběh zanedbané odpovědnosti

Proti převážně negativnímu obrazu holuba se v posledních letech výrazně vymezují jednotlivci i občanské iniciativy. Nejde přitom pouze o soucit se zvířaty. Z etnografického výzkumu vyplývá, že pro ochránce holubů je klíčový příběh zanedbané odpovědnosti: člověk si holuba po staletí přizpůsoboval vlastním potřebám, ale ve chvíli, kdy přestal být užitečný, jej začal vnímat jako problém.

Jádrem konfliktu se přitom stávají vlastnosti, které jsou výsledkem tisíciletého cíleného šlechtění člověkem — schopnost rozmnožovat se po celý rok, produkce trusu a silná vazba na lidská sídla. Označování holubů za škůdce podle ochránců umožňuje zapomenout, že zdivočelé populace existují jako nezamýšlené důsledky našeho vlastního jednání. Zdůrazňují i nebezpečný precedens: jakmile někoho označíme za nežádoucího, jeho utrpení se stává snáze přehlédnutelným.

Problémy spojené s hromaděním trusu a divokým hnízděním přitom ochránci holubů nezlehčují, ale odpovědnost za jejich řešení vidí především na člověku. Aktivně se zasazují o kvalitní zasíťování budov a památek, instalaci šetrnějších spirál místo bodců nebo regulaci populace vybíráním vajec v rámci městských holubníků.

Spor o holuby je tak i otázkou vztahu člověka k přírodě a toho, jakou odpovědnost jsme ochotni přijmout za svět, který sami utváříme.

Individualizace péče

Příběhy lidí pečujících o holuby zároveň ukazují širší společenský trend, kdy se odpovědnost za řešení problémů přesouvá z institucí na jednotlivce. Pohnutkou k angažovanosti mezi ochránci bývá nejčastěji setkání se zraněným ptákem na ulici, ale také uvědomění si rozsahu jejich likvidace či citlivost vůči způsobům, jak se o holubech ve společnosti mluví.

Pokud se někdo rozhodne přijmout odpovědnost za holuba v nouzi, často rychle zjistí, že toto zvíře propadá systémem právních kategorií a institucionální péče. Zdivočelí holubi nejsou zahrnuti ani mezi volně žijící živočichy, ani mezi domácí zvířata.

Právě v této mezeře odpovědnosti vzniká neformální paralelní infrastruktura péče, kterou u jiných druhů běžně zajišťují záchranné stanice nebo konkrétní majitelé. Komunita ochránců na sociálních sítích komunikuje s veřejností, organizuje převozy zraněných ptáků a na vlastní náklady provozuje domácí ošetřovny.

Péče se stává soukromou záležitostí jednotlivců a neformálních komunit. Je časově, finančně i emočně náročná, a současně společensky zneviditelňovaná, jelikož její příjemci jsou „nežádoucí“ aktéři.

Kdo patří do našeho města?

Česká republika hledá dům holubí. Přitom vyvstávají širší společenské otázky: Koho považujeme za legitimního obyvatele města? Kdo si zaslouží naši péči? A kdo se nás zastane ve chvíli, kdy budeme sami označeni za přítěž?

Napětí mezi městskou správou a lidmi, kteří holuby krmí nebo o ně pečují, je především sporem o odpovědnost. Zatímco města sahají po zákazech a represích, pečující vnímají své jednání jako převzetí odpovědnosti tam, kde ji instituce odmítají nést.

Městský holubník představuje alternativní způsob managementu populace městských holubů, založený na regulaci i péči zároveň. Regulace populace spočívá v odebírání vajec a soustředění „konfliktního“ trusu v prostředí holubníku; v symbolické rovině jde o přijetí odpovědnosti za prostředí, které jsme sami vytvořili.

Možná nás holubi dráždí právě proto, že narušují jednoduché kategorie. Nejsou ani divocí, ani domácí. Nejsou ve městě vítaní, ani je není možné zcela vyhnat. Připomínají nám, že město není dokonale kontrolovaný prostor, ale složité prostředí sdílené mnoha různými aktéry.

A možná právě schopnost přijmout tuto nejednoznačnost bude jednou z nejdůležitějších dovedností pro život ve stále složitějším světě.