Okresní soud v Teplicích vyhověl po čtyřech měsících opakované žádosti Dominika Feriho a podmínečně ho propustil. Někdejší symbol komunikace TOP 09 s mladým voličstvem je tedy od úterka po odpykání dvou třetin tříletého trestu na svobodě. K velkému rozčarování jeho obětí i všech, kdo dlouhodobě usilují o osvětu v tom, jak česká společnost a její instituce vnímají akt znásilnění.

Institut podmínečného propuštění má v demokratickém právu své důležité místo. Nad odsouzeným svítí jako motivace k práci na sobě, k přijetí vlastní viny a k polepšení. A dává smysl pustit zpátky do společnosti toho, u koho odborníci prokážou, že pro ni již není nebezpečný. A taky pokud soud sezná, že bude takové zkrácení trestu v rámci možností smiřitelné s osudem pachatelových obětí. Nemůžu si pomoct, ale ve Feriho případě není splněné vůbec nic z toho.

Předně, Dominik Feri svou vinu za celou dobu v průběhu soudů ani během výkonu trestu byť jen náznakem neuznal. A pokud někdo považuje své dřívější činy za neproblematické, logicky mi z toho vyplývá, že je klidně udělá znova. Proč by ne? Dokonce i soud mu nyní podmínečným propuštěním dal na tenhle jeho postoj razítko — jeho údajnou „nápravu“ akceptoval i tak.

Feriho oběti tedy od původce svého celoživotního traumatu nedostaly vůbec nic. Jen sekundární, terciární a bůhví kolikátou viktimizaci v průběhu procesu i v příležitostných sezeních ohledně jeho žádostí o propuštění. Institucionalizovaný gaslighting a lhostejný, křivý, sarkastický úsměv člověka, který od začátku tuší, že i když ho nakonec soud zavře, nebude sedět nijak zvlášť dlouho. Rozhodně ne tak dlouho jako řada drobných pěstitelů konopí pro vlastní účely. A zjevně celou dobu tušil, že nebude nucen prokázat ani náznak pokory vůči obětem. Prostě pohodička.

Nelze se divit, že Feriho oběti s propuštěním nesouhlasí a vyjadřují obavy. Čekal bych, že justice dokáže k tomuhle faktoru přihlédnout. Ale chyba lávky.

A tak celý tenhle frustrující příběh podtrhuje i Feriho vyjádření směrem k obětem bezprostředně po propuštění: „Je mi velmi líto újmy, kterou poškozené pociťují.“ Jako bych slyšel Filipa Turka, který se omlouvá úředníkům, jež označil za parazity: „Mrzí mě, pokud se to někoho dotklo.“ Pokud společnost, média a teď už i soudy legitimizují kulturu, ve které se vlivní muži páchající nemorální či trestné činy nemusejí reálně omlouvat, budou to za chvíli dělat všichni.

Pokud Feri nebyl schopný akceptovat a přiznat svou vinu za celou dobu a soud to po něm jako podmínku k propuštění ani nepožadoval, proč by to dělal teď, když je prakticky po všem? Ani v tuhle chvíli tedy Feri není ochoten — a zjevně ani schopen — přijmout svou roli v jejich utrpení. Pachatelovo ego opouští teplickou věznici nepošramocené — příběh, který vypráví samo sobě, nezaznamenal rukou justice žádnou korekci. Potvrdila Ferimu, že on nic až tak hrozného neudělal. A pohleďme, ještě je tak empatický, že „je mu líto“, že ženy „pociťují újmu“, ať už ji způsobilo cokoli nebo kdokoli. Protože on to určitě nebyl.

Suma sumárum už tak krátký trest, který se před dvěma lety podařilo na českých soudech vybojovat, bude ještě zkrácený — a to bez jakéhokoli náznaku uznání viny, bez jakéhokoli pokroku ve společenského vnímání tohoto typu jednání a bez jakékoli pachatelovy nápravy nebo účasti obětí v celém verdiktu.

Asi si budu muset počkat, až mi to někdo vysvětlí. Protože já to nechápu, přijde mi to smutné — v první řadě vůči obětem, kterým žádný soud jejich „trest“ zkrátit nemůže. Budou si ho muset odpracovat samy a jeho stopy v nich dost možná zůstanou napořád. Bez uznání, s hořkou pachutí vůči české justici, bez pocitu spravedlnosti — což jsou jediné elementy vykoupení, které může občanská spravedlnost obětem trestných činů nabídnout. Ta česká je znásilněným ženám upřela.