Mezi osobami nominovanými na funkci ombudsmana byl i JUDr. Jakub Kříž, představitel Opus Dei, specifické struktury v rámci katolické církve, která působí i jako organizovaná komunita se svými pravidly a vedením. Ačkoli nakonec senátoři zvolili jiné kandidáty, je důležité znovu si připomenout, jaké hodnoty má ombudsman hájit a proč je nepřijatelné, aby tuto funkci zastávala osoba spjatá s jakýmkoli vlivovým institucemi.

Členství Jakuba Kříže v Opus Dei samo o sobě nevypovídá o schopnosti vykonávat veřejnou funkci. Opus Dei je však v části veřejné debaty vnímáno kontroverzně zejména kvůli důrazu na vnitřní disciplínu a uzavřenost; o organizaci se toho ví relativně málo, ale i ty kusé zprávy nesvědčí o demokratickém fungování organizace.

Vzhledem k tomu, že jde o hierarchickou organizaci, je tedy na místě se ptát na riziko, že by Jakub Kříž dostával od svých nadřízených pokyny ohledně toho, jak má vykonávat funkci ombudsmana. Zásadní výhradou proti němu jsou zejména postoje k ochraně obzvlášť zranitelných obětí sexuálního násilí a jeho snaha o výjimky z povinnosti překazit závažné trestné činy. Jako ombudsman by přitom měl chránit rovnost před zákonem.

Jde totiž o úřad, který má v praxi přímý dopad na životy lidí, kteří se ocitli v nerovném postavení vůči státu: rodičů pečujících o děti se zdravotním postižením, seniorů, lidí v exekucích, obětí domácího a sexuálního násilí, osob se zkušeností s diskriminací, cizinců i lidí ve výkonu trestu. Ombudsman neřeší jen „stížnosti na úřady“. Je to instituce, která má být pojistkou, že moc bude vykonávána zákonně, přiměřeně a lidsky — a že nikdo nezůstane bez zastání jen proto, že nemá peníze, kontakty nebo energii vést nekonečný spor.

Právě proto je užitečné mluvit o volbě ombudsmana méně jako o personální otázce a více jako o testu kvality demokracie. Nejde jen o odbornou kvalifikaci kandidátů. Jde o to, zda dokážou být nezávislou autoritou, která se postaví i mocným institucím, a zda dokážou držet důslednou laťku ochrany práv bez výjimek.

To je podstatné i kvůli tomu, jaké agendy veřejný ochránce práv typicky otevírá. Vedle každodenních střetů s byrokracií jde často o systémová selhání: přístup k sociálním službám, ochranu dětí, zacházení ve veřejných institucích, podmínky v detenčních zařízeních, otázky rovného zacházení či dopady legislativy na zranitelné skupiny. Ombudsman má být schopen pojmenovat problém i tam, kde se instituce brání reputačně, právně nebo mocensky — a kde veřejná debata bývá zatížená emocemi, tabu nebo tlakem na „ticho pro dobro věci“.

Z tohoto hlediska nelze obejít ani téma ochrany obětí sexuálního násilí a prevence. Na kulatém stole na téma „Smlouva se Svatým stolcem — přínos, nebo riziko?“ z 15. ledna 2025, který jsem pořádala ve Sněmovně, zaznělo, že Česká biskupská konference připomínkovala redefinici sexuálních deliktů a žádala vynětí duchovních z povinnosti překazit trestné činy sexuálního útoku a sexuálního nátlaku. Za Českou biskupskou konferenci toto vyřizoval právě JUDr. Kříž.

I kdyby se někdo snažil takovou žádost rámovat jako „technický“ detail, není to pravda. Povinnost překazit některé závažné trestné činy je jedním z ochranných mechanismů společnosti. Pokud má kdokoli — ať už z důvodu profese, postavení či příslušnosti k určité organizaci — usilovat o výjimku z této povinnosti, je na místě důkladné veřejné vysvětlení: jaký veřejný zájem má taková výjimka chránit, jak by dopadla na oběti, a zda by ve výsledku neoslabila prevenci a vymahatelnost práva.

Tady se dostáváme k širšímu rámci: vztah státu a církví v právním státě. Respekt k náboženské svobodě neznamená, že mají existovat paralelní právní režimy. Naopak: základní pravidla ochrany života, zdraví, důstojnosti a bezpečí musí platit pro všechny stejně. Smluvní úpravy mezi státem a náboženskými institucemi mohou být legitimní, ale nesmí vytvářet privilegia, která se promítnou do slabší ochrany jednotlivců — zvlášť v tak citlivých oblastech, jako je ochrana dětí a obětí násilí.

Proto považuji za korektní a potřebné, aby se volba ombudsmana opírala o jasná kritéria a aby kandidáti na ně odpověděli srozumitelně a veřejně. U JUDr. Jakuba Kříže — stejně jako u kohokoli jiného — jsou podle mě klíčové zejména tyto otázky na všechny, kdo ho podpořili:

1. Nezávislost a střety zájmů: Jak by předcházel situacím, kdy minulé profesní role nebo vazby mohou vzbuzovat pochybnosti o nestrannosti? Jaké konkrétní závazky vzhledem ke svému minulému konání nabídl? JUDr. Jakub Kříž vystupoval proti ratifikaci Istanbulské úmluvy (vystupoval i na některých akcích v Poslanecké sněmovně). Lze se tedy ptát, jaké má výhrady vůči ochraně obětí sexuálního a domácího násilí?
2. Ochrana obětí a prevence násilí: Jaký je jeho postoj k povinnosti překazit závažné trestné činy, zejména sexuální útok a sexuální nátlak? Podpořil by, aby ochrana obětí byla bez výjimek a bez „slepých míst“?
3. Rovnost před zákonem: Jak by hájil princip, že pravidla odpovědnosti a ochrany práv platí stejně pro všechny instituce — včetně těch, které mají vlivné společenské postavení a rozsáhlou i neformální síť? Jestliže mu vadí pojem genderu, byl by schopen ve své práci hájit práva obětí diskriminace z důvodu pohlaví a sexuální orientace, což patří do ombudsmanské agendy?
4. Schopnost postavit se mocným: Měl by vůli jít do sporů s úřady, ale i s etablovanými institucemi, pokud to bude vyžadovat ochrana práv jednotlivců, i když třeba on osobně nyní není zastánce jejich práv? Byl by ochoten se zastávat příslušníků všech menšin, které se na něj obrátí? Ombudsman má na starost ochranu před diskriminací.

Ombudsman má být institucí důvěry. A důvěra nevzniká tím, že se o citlivých tématech mlčí, ale tím, že se o nich mluví otevřeně, věcně a s respektem k faktům i k lidem, kterých se týkají. Nikoho bychom neměli nominovat ani volit podle partajních stájí ani podle dojmů. Jde o to, zda kandidát dokáže garantovat nezávislost, rovnost před zákonem a skutečnou orientaci na ochranu práv těch, kteří se sami proti moci neprosadí.

Mám pochybnosti, zda právě JUDr. Kříž mohl veřejnosti nabídnout ombudsmana skutečně nezávislého a bezvýhradně stojícího na straně ochrany práv slabších. Stejně tak je otázkou, jaké zastává pozice v Opus Dei a jak je to slučitelné s možnou pozicí ombudsmana. Proto je dnešní výsledek senátních nominací ve vztahu k jeho osobě z mého pohledu dobrou zprávou pro Českou republiku.