Po nedávném zveřejnění takzvané Chilcotovy zprávy o invazi do Iráku v roce 2003 se definitivně otřásla prestiž kdysi neotřesitelného premiéra Velké Británie Tony Blaira.

Připomeňme, že Blair dokázal třikrát zvítězit ve volbách a poprvé v dějinách tak britští labouristé třikrát za sebou vyhráli parlamentní  volby. Nicméně jeho angažmá při přípravě druhé  invaze do Iráku režírované Američany bylo politicky tak málo přijatelné, že vzbudilo stupňující se kritiku napříč celým britským politickým spektrem.

Blair ze zprávy vyšel jako člověk, který pracoval plně v režii Američanů, nechal se přesvědčit falešnými „důkazy“ a tyto pochybné indicie dále přenášel do britské společnosti.

Od Libye po Brexit

Podobnou nebo snad ještě větší politickou rozbuškou je ovšem verdikt zahraničního výboru britského parlamentu týkající se britského expremiéra Davida Camerona za jeho účast ve válce v Libyi. Při svržení diktátora Kaddáfího a v důsledku toho při rozvratu této země.

Přitom zpráva zahraničního výboru není poplatná politickým zájmům. V zahraničním výboru mají převahu konzervativní poslanci s šesti hlasy proti pěti hlasům opozičních poslanců. Ve zprávě se konstatuje, že Cameron má  hlavní odpovědnost za bombardování Libye v roce 2011.

Intervence v Libyi se uskutečnila bez důkladné předchozí zpravodajské a bezpečnostní analýzy tamních poměrů. A tedy bez ohledu na to, že podstatnou část mezi takzvanými povstalci proti diktátoru Kaddáfímu tvořili islamisté, často importovaní do země ze zahraničí.

Zásahem Británie, tehdy vedené Cameronem, a Francie, tehdy vedené Sarkozym (přitom je známo, že Sarkozyho úspěšnou prezidentskou volební kampaň před téměř deseti  lety financoval mimo jiné také Kaddáfí), došlo k rozbití útoku armádních sil věrných Kaddáfímu. Tento útok směřoval na baštu islamistů v městě Benghází.

Rozbitím útoku Kaddáfího vojsk spojenými leteckými silami Británie a Francie a dalších zemí Západu došlo k obratu v ozbrojeném konfliktu v neprospěch Kaddáfího, který vyústil až v konečné vítězství povstaleckých sil.

Od pádu Kadáfího se Libye zmítá v hlubokém konfliktu, země je rozdělena a její  vláda je soustředěna do dvou míst. Jedna vláda — relativně umírněná — je uznávána OSN. Druhou vládu tvoří islamisté, kteří jsou mimo jiné podporováni také Islámským státem, který působí rovněž na území Libye.

Zhroucení Kaddáfího režimu způsobilo naprostý  chaos v zemi a otevřelo bránu do Evropy pro statisíce utečenců z Afriky. Ani s těmito bezpečnostními riziky premiér Cameron při projektování útoku na Kaddáfího vojenské síly prakticky nepočítal. Útok tak byl podle zahraničního výboru proveden na základě zcela nekvalifikovaných rozhodnutí s plnou politickou odpovědností tehdejšího premiéra Camerona.

Zásah Británie a Francie byl tehdy vlažně podpořen také z Washingtonu. A USA zajistily také logistickou podporu zejména dodávkami střeliva a zbraní. Mimochodem, v důsledku chaosu, který nastal v průběhu konfliktu v Libyi v roce 2011 a po něm, se rozptýlilo po severní Africe a Sahelu mnoho nejmodernějších zbraní z arzenálu Kaddáfího armády. V přepočtu by jejich cena činila 950 miliard korun.

Je zajímavé, že hodnocení zahraničního výboru britské Dolní sněmovny, se vlastně plně shoduje s hodnocením zásahu Británie a Francie z úst amerického prezidenta Obamy. Ten již dříve označil intervenci za „přehlídku blbosti“.

Obama také kritizoval skutečnost, že Francie ani Británie již nejevily po pádu Kaddáfího, s nímž si jakoby vyřídily své účty, o Libyi a její vývoj jakýkoliv zájem. Země se v důsledku obrovských chyb v jejich rozhodování ponořila do naprostého chaosu.

Ten je dnes možná živen i penězi některých států, které nemají zájem, aby se libyjská ropa opět dostala na světové trhy a aby ještě zvyšovala konkurenci při současné situaci ve vývoji cen „černého zlata“.

Je jen škoda, že se Obama soustředil jenom na dodatečné slovní výhrady k britsko-francouzské intervenci. Kdyby se od ní zcela distancoval, jako to učinil v roce 1956 prezident Eisenhower při britsko-francouzské invazi do pásma Suezského průplavu, ubíral by se vývoj v Libyi jiným směrem.

A jiným směrem by se rovněž ubíral politický osud nejen Sarkozyho, ale také Camerona. Cameron vydržel ve svém úřadu premiéra ještě dalších pět let, nežli se vrhl do dalšího riskantního podniku své kariéry, do Brexitu.