Na Slovensku a v Maďarsku se epidemii slintavky a kulhavky (SLAK) snaží zastavit hromadným vybíjením zasažených stád, ačkoli jsou k dispozici moderní veterinární metody jako vakcinace, diagnostika a prevence odpovídající současným vědeckým poznatkům. Beze změny celého systému zemědělství a produkce potravin je ale každá snaha o léčbu jen hašením důsledků, nikoli řešením příčiny.

Slintavka a kulhavka byla od počátku novověku nevítaným, ale častým hostem ve chlévech, a zanechávala po sobě zubožená dobytčata s horečkami a puchýři v tlamě a na kopytech. Většina zvířat přežila, ale ztrácela na váze, málo dojila a neměla sílu k práci.

Na konci 19. století byla konečně objevena příčina — jeden z vůbec nejnakažlivějších RNA virů. Postupně se během minulého století zpřísňovala hygiena chovů a šíření choroby měla bránit policejní opatření v podobě hlášení, izolace a porážek nemocných zvířat a zákazu prodeje jejich masa a mléka.

Poslední rozsáhlá epidemie viru v Evropě zasáhla Velkou Británii v roce 2001. Její příčinou bylo selhání systému kontroly dovozu, velká koncentrace chovů a přesuny zvířat a živočišných produktů na velké vzdálenosti. Nákazu zastavilo spíše moře a slunné a teplé počasí, než rychlé vybíjení stád, přesto bylo tehdy utraceno na šest milionů zvířat, tisíce farem zkrachovaly a země utrpěla ekonomickou ránu v řádu stovek miliard korun.

Katastrofa ve Velké Británii poukázala na naléhavou potřebu nových typů vakcín; nákladná vakcinace ale nakonec ustoupila obavám z omezení exportu vakcinovaných zvířat. Základní metodou tak zůstává sto let stará série praktik: izolace zasažených chovů, zákaz pohybu zvířat a vybíjení všech jedinců v okruhu tří kilometrů bez ohledu na to, zda jsou či nejsou nemocná. Jak si nedávno „postěžoval“ miliardář Patrik Tkáč ze skupiny J&T, která vlastní postižené chovy na Slovensku: „Těžký den. Musíme utratit 1500 kraviček na jihu.“ Podobně probíhá likvidace slepic ve velkodrůbežárnách postižených ptačí chřipkou.

Mezery v ochraně českých chovů

Současná reakce našeho státu na slovenskou epidemii v podobě zpřísnění přepravy zvířat přes hranici je správná, ale pomalá a lajdácká. Uzavření hranic pro nákladní dopravu vyjma určených hraničních přechodů nikdo nekontroluje. Například ve Zlínském kraji byl určen pro přepravu přechod Starý Hrozenkov, ale kdo chtěl převézt zvířata přes hranice, mohl bez překážek použít přechod jiný. Až po mnoha dnech se zemědělcům podařilo přesvědčit odpovědné orgány, aby zřídily kontroly na hraničním přechodu ve Střelné. Úřady se bránily, že když není vyhlášen stav nebezpečí, jsou jejich pravomoci omezené.

Ostraha hranic nebo plošné vybíjení stád jsou postupy, které neodpovídají současnému stavu vědeckého poznání. Žádná předchozí generace neměla takové terapeutické, preventivní a diagnostické možnosti, ani zkušenosti z předchozích epidemií, ani robustní systém kontroly chorob a zázemí testovacích laboratoří. Vybíjení chovů v době válečného konfliktu v Evropě zároveň znamená ohrožení disponibilního potravinového zdroje.

Svou konkrétní zkušenost s alternativními postupy v chovech mléčných krav shrnul nedávno pro Agropress.cz veterinární lékař Petr Slavík. Při vypuknutí SLAK na farmě v Zambii aplikoval izolaci, nouzovou vakcinaci a podpůrnou léčbu zvířat místo jejich plošného utrácení. Zvládnutí nákazy bez likvidace chovu je přístup, který by měl být inspirací i pro nás.

Velkochovy jako rizikový faktor

Během uplynulého století tradiční hospodaření na statcích, dvorech a usedlostech ustoupilo průmyslovému zemědělství. Mezi velké slabiny „efektivní“ agrovýroby patří mimo jiné větší rizika šíření nákazy a násobné následné škody. Statistika je neúprosná. Stačí jeden nakažený kus a vybíjí se celé stádo, a to platí stejně pro šest krav malochovatele jako pro tisícihlavý velkochov.

Jakkoli nabízí moderní a dobře zainvestované kravíny s kvalifikovanými ošetřovateli slušné podmínky pro zvířata, jde stále o průmyslové velkochovy orientované primárně na vysokou produktivitu nadojeného mléka.

V případě SLAK sice umírá průměrně jen pět až deset procent dospělých zvířat, ostatní však mají nižší dojivost, což ohrožuje nebo prakticky znemožňuje plnění nasmlouvaných dodávek. A když vypadne měsíční platba od mlékárny, má podnik obrovský problém: zvířata potřebují denně jíst a splátky na traktory banka neodpustí.

Byť zemědělec protestující na pražské magistrále vypadá jako boháč, ve skutečnosti je jeho traktor na úvěr. Je pochopitelné, že zemědělci volají po co nejpřísnějších opatřeních proti šíření nákazy, a divme se spíš tomu, že nekřičí ještě víc.

V pasti závislosti na velkých zpracovatelích a exportu

Základním problémem českého zemědělství je české potravinářství. Tradiční český farmář se vždy věnoval pěstování zemědělských plodin, jejichž výnosy pak prodával přímo ze dvora (například brambory či mák) či pro další zpracování (cukrová řepa či zrnová kukuřice), případně jimi krmil zvířata. Mléko prodával přímo nebo místní mlékárně a masná zvířata odebírala místní jatka a řeznictví. Statková hnojiva produkovaná zvířaty pak vracel do půdy pro její obohacení, čímž snižoval nároky na průmyslově vyráběná hnojiva.

Během posledních desetiletí však místní a regionální zpracovatelské kapacity zanikají — nejprve v důsledku socialistické koncentrace velkovýroby, později vinou privatizace, tlaku na méně rentabilní provozy a jejich koncentrací do obřích závodů. Proto dnes 80 procent mléka končí v pěti obřích mlékárnách a veškerou tuzemskou cukrovou řepu zpracuje jen pět velkých firem v šesti cukrovarech — sedmý cukrovar v Hrušovanech nad Jevišovkou byl právě uzavřen a propustil 150 místních lidí.

Podobná je situace v celém odvětví, a není proto divu, že farmáři hledají výhodnější odbytiště za hranicemi. Z České republiky se aktuálně vyváží třetina produkce hovězího masa i mléka, které se za hranicemi zpracuje, zaměstnají se při tom tamní lidé, zaplatí se tamní daně, načež se přes sítě oligopolních supermarketů vozí hotové výrobky zpět, s vyšší cenou pro českého zákazníka a mizivým přínosem pro české potravinářství.

Naše chování ke zvířatům je neúnosné

Každý rok putuje přes hranice evropských zemí až čtyřicet milionů zvířat a další čtyři miliony býků, krav, prasat a ovcí jsou vyváženy na Blízký východ, do severní Afriky či jižní Ameriky. Často je čeká přeprava v podmínkách, které by v EU byly nelegální — bez vody, bez odpočinku, bez ohledu na jejich zdraví — a končí porážkou bez omráčení.

Velká Británie už převoz zvířat na porážku zakázala. Evropská unie pod tlakem agrárních lobby zatím váhá. Dálkový transport zvířat navíc zvyšuje riziko šíření virových i jiných nákaz. Je nejvyšší čas zpřísnit pravidla pro přepravu zvířat v EU a definitivně zakázat vývoz živých jatečných zvířat do třetích zemí.

Zvířata jsou cítící bytosti. Jejich životní podmínky by měly odpovídat jejich přirozeným potřebám — pohybu, světlu, čistotě i vazbě na matku. Přeplněné velkochovy, špinavé klece, umělé osvětlení a oddělování mláďat hned po narození odporují poznatkům etologie i lidskému soucitu.

A v neposlední řadě je třeba začít zacházet s masem jako se vzácnou komoditou. V Německu klesla spotřeba masa za poslední desetiletí o 10 kilogramů na osobu ročně, zatímco Češi zůstávají na čele mezi evropskými „masožravci“. Naše konzumace masa až trojnásobně překračuje doporučení odborníků na zdravou výživu — a doplácíme na to vlastním zdravím.

Trvalé řešení současné epidemie SLAK tedy nespočívá jen v léčbě nemocí, ale v prevenci, která vyžaduje proměnu celého systému: odklon od centralizované živočišné a rostlinné produkce a jejího dálkového exportu a naopak rozvoj lokálního zemědělství, regionálního zpracování a přímého prodeje „ze dvora“. To je cesta ke zdravějším potravinám, odolnější krajině a soběstačné ekonomice. Místo kvantity volme kvalitu: menší množství, z menších a šetrnějších chovů. Snížíme tím riziko nákaz, zlepšíme své zdraví a ulevíme systému zdravotní péče. Získáme my jako spotřebitelé, stát jako garant zdravotního systému — a v neposlední řadě i zemědělci a krajina, o kterou pro nás pečují.