Jakub Patočka ve svém článku o výsledku zprávy o odpovědnosti Tonyho Blaira za účast Velké Británie ve válce v Iráku zmínil i atmosféru v té době u nás. Vzpomínám si na ni živě, protože se mne dotýkala osobně. Tlaky uvnitř sněmovny i mimo ní od novinářů byly mimořádné.

Ráda bych připomněla některé okolnosti tehdejšího hlasování, o kterých se nemluví. Pokud mne paměť neklame, byl tehdy přijat pozměňovací návrh tehdejšího místopředsedy Jana Kasala, který souhlas s intervencí do Iráku podmínil souhlasem OSN, který ovšem nikdy vysloven nebyl. Naše chemická jednotka měla čekat za hranicemi Iráku a v případě, že by Saddám Husajn použil chemické zbraně, měla vstoupit do země a pomáhat vojákům i obyvatelstvu mírnit účinky těchto zbraní.

Je třeba tento postoj sněmovny ocenit, protože se v této situaci snažila jednat podle zákonů mezinárodního práva. Pokud tam posléze naše chemická jednotka jela, podle mne k tomu neměla mandát sněmovny. Už si nevzpomínám, zda posléze do Iráku vstoupila, ale mám dojem, že ne, protože chemické zbraně se tam neobjevily.

Sama jsem ovšem nakonec pro zákon stejně nehlasovala, protože jsem byla proti této válce a svým souhlasem bych se cítila spoluodpovědná za smrt každého civilisty. Chvíli jsem si říkala, že mohu klidně pro zákon hlasovat, protože OSN tuto akci neschválí, ale potom jsem si řekla, že kdyby OSN nějakým řízením osudu náhodou dala souhlas, vzdala bych se vlastního názoru a nechala to na jiných.