Jakub Patočka ve svém článku o výsledku zprávy o odpovědnosti Tonyho Blaira za účast Velké Británie ve válce v Iráku zmínil i atmosféru v té době u nás. Vzpomínám si na ni živě, protože se mne dotýkala osobně. Tlaky uvnitř sněmovny i mimo ní od novinářů byly mimořádné.

Ráda bych připomněla některé okolnosti tehdejšího hlasování, o kterých se nemluví. Pokud mne paměť neklame, byl tehdy přijat pozměňovací návrh tehdejšího místopředsedy Jana Kasala, který souhlas s intervencí do Iráku podmínil souhlasem OSN, který ovšem nikdy vysloven nebyl. Naše chemická jednotka měla čekat za hranicemi Iráku a v případě, že by Saddám Husajn použil chemické zbraně, měla vstoupit do země a pomáhat vojákům i obyvatelstvu mírnit účinky těchto zbraní.

Je třeba tento postoj sněmovny ocenit, protože se v této situaci snažila jednat podle zákonů mezinárodního práva. Pokud tam posléze naše chemická jednotka jela, podle mne k tomu neměla mandát sněmovny. Už si nevzpomínám, zda posléze do Iráku vstoupila, ale mám dojem, že ne, protože chemické zbraně se tam neobjevily.

Sama jsem ovšem nakonec pro zákon stejně nehlasovala, protože jsem byla proti této válce a svým souhlasem bych se cítila spoluodpovědná za smrt každého civilisty. Chvíli jsem si říkala, že mohu klidně pro zákon hlasovat, protože OSN tuto akci neschválí, ale potom jsem si řekla, že kdyby OSN nějakým řízením osudu náhodou dala souhlas, vzdala bych se vlastního názoru a nechala to na jiných.

Běh věcí nemohu ovlivnit, ale mohu sama vyjádřit postoj, za kterým stojím. Protože tlaky byly velké, neboť se považovalo za samozřejmé, že sněmovna v této věci bude jednotná, oznámila jsem na klubu i koaličním partnerům, že se tedy odhlásím z hlasování, ale ruku pro nezvednu. Paradoxně jediný, kdo hlasoval přímo proti, byl Václav Klaus…

↗

Tehdy poslankyně Táňa Fischerový pro podporu invaze do Iráku nehlasovala, protože byla proti této válce a svým souhlasem by se podle svých slov bývala cítila spoluodpovědná za smrt každého civilisty. Foto neznámého autora, Internet

Tolik vzpomínka na události kolem této tragické historické události, za kterou se teď mnozí světoví politici omlouvají, jakkoli pro ni tehdy bez uzardění hlasovali.

Vede mne to však k zamyšlení nad hlasováním poslanců. Velmi často se očekává, že budou hlasovat podle stranických nebo jiných vlivů a bere se to dokonce jako jakási nutnost. Mnohým to přešlo do krve už tak dalece, že se ani nesnaží mít nějaký vlastní názor, když toho většinou ani není třeba a život politický je tak jednodušší.

Strany mají své expertní odborné skupiny, které připravují různé postoje, ale jejich členové jsou vybíráni vždy v duchu ideologie té které strany. Samostatných a odvážných jedinců, jako je například Ludvík Hovorka, který v oblasti zdravotnictví, kterému rozumí, dokázal stát sám proti všem, je málo. Právě takoví poslanci jsou cenní.

Vědomí, že osobní hlas poslance většinou není důležitý, vede pak k tolika špatným zákonům, jako jsme toho němými a užaslými svědky. Myslím si, že každý člověk je odpovědný za všechna svá slova, myšlenky i činy, i když se zdá, že v našem světě je jedno, co kdo říká nebo dělá a že žádná spravedlnost stejně neexistuje.

Ano, na tomto světě je to se spravedlností opravdu složité. Hledat ji je přesto jediné, co má smysl. A stát za tím, k čemu dojdu, stejně jako stál Jan Hus za svou pravdou. U poslanců a zastupitelů to platí o to víc, že skládají přísahu poslance a jsou voleni, aby spravedlnost hledali.

Poslední absurditou mezi mnoha hlasováními, bylo rozhodnutí zastupitelů hlavního města Prahy, kteří přes vážné námitky odborné veřejnosti a její zásadní nesouhlas, vydají vzácné dílo Alfonse Muchy, Slovanskou epopej na dlouhodobou cestu po Asii, ačkoli renomovaní odborníci varují, že tím bude znehodnocena. Rozhoduje přece tlačítko zastupitelů.

Každá kulturní země chce, aby si její kulturní poklady přijížděli turisté prohlédnout na místo, kam patří a cenná díla se zapůjčují jen vzácně a výjimečně, u nás však platí jiné normy. Normy, které si dělají námi volení zastupitelé sami.

Přesto nikdo nikdy nezbaví žádného z hlasujících odpovědnosti. Zvednutí ruky poslance je vždy svázáno s výsledkem, který se již nedá odvolat. Kéž by to všichni chápali.