Clintonová, Sanders a Trump po Kalifornii
Petr JedličkaVítězství favoritů v poslední sérii amerických primárek uzavřelo jednu fázi voleb a zahájilo novou. Bernie Sanders se prezidentem už nestane, jeho role je ale stále důležitá — ve vztahu k Donaldu Trumpovi i celé americké politice.
Poslední velké kolo prezidentských primárek v USA skončilo a jeho výsledek je jasný: Hillary Clintonová porazila Bernieho Sanderse v Kalifornii o 13 procent a v New Jersey o 23 procent; o tři procenta vyhrála také v Novém Mexiku a o dvě v Jižní Dakotě. Sanders zvítězil sice rozhodně v Severní Dakotě a o sedm procent v Montaně, vedle prohry ve veledůležité Kalifornii a lidnatém New Jersey to ale není tak podstatné.
Vede se debata, nakolik zvítězila Hillary Clintonová férově. Kritika těch, kteří se domnívají, že nikoliv, míří aktuálně především na CNN, NBC, newyorské Timesy a další velká liberální média, která pomáhala Clintonové stálým připočítáváním superdelegátských hlasů k řádně získaným, promptní propagací jejích stanovisek i rámováním demokratických primárek jako rozhodování mezi ní coby zkušenou političkou a potenciálně první ženou-prezidentkou a Sandersem jako krajním levičákem s nerealistickým programem, navíc politikem bez vládní zkušenosti.
Faktem je nicméně, že Clintonová Sanderse porazila — a to jak v Kalifornii, tak v celých letošních primárkách. Od prvního hlasování v únoru v Iowě získala dohromady 2184 vázaných delegátů proti Sandersovým 1804 a v reálných číslech o 3,5 milionu hlasů více. Clintonová vyhrála ve třiatřiceti státech a dalších teritoriích. Sanders dokázal zvítězit třiadvacetkrát.
Přesto odmítá Bernie Sanders i po Kalifornii odstoupit z nominačního klání a slibuje, že bude bojovat dále o každý hlas — za týden ve Washingtonu, D.C., kde celé primárky končí, i za měsíc a půl na sjezdu ve Filadelfii, kde budou zvolení delegáti z primárek formálně vybírat prezidentského nominanta Demokratické strany USA.
Není to od Sanderse zbytečná tvrdohlavost či manýra? Konečný republikánský šampión Donald Trump se nechal hned ve středu ráno slyšet, že všechny, kdo volili Sanderse a jejichž hlasy teď zazdí rozhodování demokratického stranického establishmentu, „přivítá s otevřenou náručí“. Neprospěje tak protahovaný souboj uvnitř Demokratické strany nejvíce právě hulvátskému magnátovi? To jsou otázky, které si kladou dnes po Kalifornii analytikové všech nepředpojatých médií.
Podstatné z kontextu
V pozadí hledání odpovědí na jmenované otázky stojí tři skutečnosti: za prvé, formálně zůstává nominační souboj uvnitř Demokratické strany stále nerozhodnutý — Hillary Clintnová totiž ani po Kalifornii nemá dost hlasů vázaných delegátů na jednoznačný zisk nominace; dostatečnou podporu má jen při započítání hlasů sympatizujících superdelegátů a ti se vysloví oficiálně právě až na filadelfském nominačním sjezdu 25. července.
Hlasy superdelegátů přitom nejsou vázané. Pokud by se tedy například v příštích několika týdnech ukázalo, že se Clintonová nechala v letech 2001-2009, kdy byla senátorkou za New York, uplácet, mohli by superdelegáti změnit názor a v červenci zajistit prezidentskou nominaci Sandersovi. Prakticky je to samozřejmě nepravděpodobné, teoreticky ale možné — zvlášť když se uváží, že Clintonovou může dostihnout stále obvinění v souvislosti s proslulým emailovým skandálem z dob jejího řízení ministerstva zahraničí, který dosud vyšetřuje FBI.
Za druhé, Hillary Clintonová je americkou společností vnímána jako mnohem kontroverznější postava, než se zdá z četby světového či amerického středoproudého tisku. A to nejen mezi republikány. I pro mnohé demokraty, a zvláště pro nevyhraněné, je Clintonová ztotožněním všeho kritizovaného na politickém establishmentu, političkou s názory podle toho, co je zrovna módní říkat, a loutkou velkých korporací a bank.
Bernie Sanders útočil na Clintonovou v průběhu primárek spíše jen obecně a gentlemansky ve srovnání s tím, jak jí kritizují její odpůrci z americké levice nebo jak ji vnímá typický Sandersův volič. Tradiční politické kultuře amerických primárek by tedy sice mohlo konvenovat, kdyby Sanders svou prezidentskou kampaň po Kalifornii ukončil (respektive „přerušil“), současné nálady a vztahy mezi voliči a politiky jsou ale úplně jiné než třeba v roce 2008, kdy o demokratickou nominaci bojovala Hillary Clintonová s Barackem Obamou.
A konečně za třetí, Bernie Sanders se svojí letošní kampani naprosto odevzdal. V primárkách dostal přes 12 milionů hlasů z 28 milionů celkových, tedy 43procentní podíl; obdržel 212 milionů dolarů od drobných dárců a v drtivě většině států získal jasnou převahu u mladých voličů. Za to vše slíbil svým stoupencům, že se zasadí o proměnu americké politiky tak, aby byla sociálně, ekonomicky, rasově a ekologicky spravedlivější, že změní zpuchřelý volební systém a omezí vliv finančních zájmů.
Berniemu Sandersovi bude tento rok 75 let. Další náročnou prezidentskou kampaň by zřejmě už s potřebnou energií nezvládl. Pokud tak nechce připustit, aby veškeré jeho loňské a letošní snažení a všechna síla, jíž mobilizoval, vyzněly do ztracena, musí se snažit zúročit obojí právě nyní.
Je přirozeně otázkou, jakým optimálním způsobem by tak měl Sanders učinit. Ale skutečnost, že svoji soupeřku ihned po Kalifornii prostě nepodpořil, není při zohlednění popsaného něčím nepochopitelným.
Oba proti Trumpovi
Bernie Sanders se tedy rozhodl jakoby pokračovat v prezidentské kampani, i když jeho šance na zisk stranické nominace jsou už jen teoretické. Činí tak proto, že si spolu se svými lidmi v dané chvíli vyhodnotil, že právě tímto způsobem může získat největší vliv na program a personální politiku své soupeřky.
Názory, co vše se může Sandersovi podařit reálně prosadit, se různí. Shoda však panuje v tom, že Hillary Clintonová má už dnes proti Donaldu Trumpovi řadu nevýhod a šance obou šampiónů jsou přinejlepším vyrovnané. Bez vášnivé a dobře vyargumentované podpory Sanderse tak bude mít demokratická nominantka problém republikánského nominanta porazit.
Zároveň je zcela nemyslitelé, že by Snaders zůstal v souboji Clintonová-Trump nestranný, a tím v důsledku pomohl republikánům. Kritice magnáta a vyzdvihování nebezpečí, které by pro USA znamenalo Trumpovo prezidentství, věnoval Bernie Sanders značnou část každé ze svých velkých řečí v posledním měsíci. A Sanders sám současně není — navzdory masmediálnímu obrazu — zase tak rebelujícím a radikálním politikem, aby mu byl pravičácký vzdor vůči politickému establishmentu bližší než tradiční clintonovská a obamovská kompromisní politika Demokratické strany.
Nejde dnes tedy o odpověď na otázku, zda Sanders nalezne nakonec ke Clintonové cestu, ale jak moc a jak upřímně ji bude moci podpořit, případně kdy.
Donald Trump přitom využít pokračujícího boje u demokratů opravdu může. S Berniem Sandersem sdílí kritiku financování politických kampaní i jednotlivých politiků, volebního systému i zahraniční politiky USA. A rány vedené s kritikou zleva budou pro Clintonovou citelnější, než obvyklé pravicové výpady — které Trump použije samozřejmě také.
Je teď na všech zúčastněných demokratech, aby dokázali popsanému manévru Donalda Trumpa předejít. Při troše obratnosti jej mohou otočit dokonce proti Trumpovi, a to v posledku účinněji. Předpokladem je ovšem citlivý a promyšlený přístup obou táborů — clintonovského i sandersovsého.
Jak připomenul už v úterý spoluzakladatel a hlavní komentátor kanálu TYT Cenk Uygur, ideální scénář by byl, kdyby se Sanders i Clintonová pustili nyní do Trumpa ze dvou různých stran — strany realistické zkušené politiky i strany důsledné systémové kritiky. Pokud by přitom dokázaly obě osobnosti myslet na společný cíl a v jeho zájmu si dokázaly vyjít vzájemně vstříc — což u Clintonové znamená jednat o programu a u Sanderse upravit rétoriku — mohl by demokratům pokračující souboj paradoxně pomoci.
Další program
Bernie Sanders už v dubnu v jednom z velkých rozhovorů prozradil, že pokud nezíská stranickou prezidentskou nominaci, pokusí se nasměrovat energii tábora, jenž vznikl kolem jeho kampaně, k obrodě Demokratické strany — k omlazení jejího členstva, k reformě jejího fungování a sjednocení volebních systémů, a též k návratu k pokrokářské agendě. Takový bude teď po Kalifornii zřejmě jeho dlouhodobý cíl.
Zajímavé bude sledovat, jak se Sandersovo úsilí protne s přípravami štábu Hillary Clintonové na vlastní prezidentské volby a s plány celého amerického progresivního hnutí. Už za deset dní, konkrétně 17. až 19. června, se koná například Lidový summit v Chicagu — velké setkání zástupců organizací jako Přátelé Země, 350.org či RootsAction, na jehož přípravě se podílejí také prosandersovské iniciativy. Ledacos dalšího konkrétního napoví, pokud na summitu vystoupí i sám Sanders, případně to, co bude vykládat.
Vítěze Hillary Clintonovou a Donalda Trumpa čekají nyní po Kalifornii zejména vnitropolitická jednání a přípravné práce. Příští měsíc a půl bude zároveň optimálním časem na analýzu jejich dosavadních politických slibů, pozic a posunů, jelikož po červencových nominačních sjezdech pokročí volby amerického prezidenta do fáze, v níž se bojuje o nevyhraněného voliče.
Detailní program příštího prezidenta či prezidentky USA se sice vyjasní defitivně až v září, tehdy však půjde už o uhlazený či naopak frázovitě vyhrocený rámec určený k oslovení co největšího počtu Američanů. Kdo se tak bude chtít seznámit se skutečnými, respektive původními plány nominantů, bude mít nejlepší příležitost v odbobí, jež právě nyní začíná.