Pro jedny pojistka proti populistům, pro jiné zpochybnění demokratičnosti prezidentských primárek, na každý pád ale zajímavé specifikum volebního systému v USA. Řeč je o takzvaných superdelegátech — zasloužilých politicích a dalších osobnostech, jež mohou promlouvat do výběru prezidentského kandidáta své strany bez ohledu na mínění voličů.

Superdelegáti (respektive takzvaní superdelegáti, neboť termín superdelegát oficiálně neexistuje, je čistě hovorový, pouze se vžil) existují fakticky v obou hlavních politických stranách USA, mnohem významnější roli však hrají u demokratů. Republikáni mají osob plnících roli superdelegátů de facto 168, zatímco demokraté letos 714, a hlasy republikánských „superdelegátů“ jsou vázané, zatímco demokratických volné. O tom však více dále.

Jak už dnes notoricky známo, prezidentský nominant jedné i druhé hlavní strany USA se volí formálně na letních nominačních konventech, či chcete-li sjezdech, a to na základě výsledků jarních primárek pro stoupence daných stran v jednotlivých státech USA. Právě dle těchto výsledků jsou uchazečům přidělování delegáti, kteří pro ně pak na konventu hlasují.

Demokraté letos rozdělují mezi uchazeče hlasy celkem 4051 delegátů, republikáni mají delegátů 2472. Vedle delegátů se ovšem konventů účastní právě superdelegáti, kteří přijíždějí sami za sebe.

U republikánů tvoří superdelegátskou skupinu předseda Republikánské strany z každého státu USA a dva nižší funkcionáři, též státně příslušní. Je ovšem zvykem, že trojice příslušná k jednotlivému státu hlasuje na konventu vždy pro uchazeče, který v onom státě vyhrál primárky. Republikánští superdelegáti jsou tedy spíše doplněk systému — jejich hlasy odpovídají mínění většiny sympatizantů strany v oblasti, kterou spravují.

U demokratů je situace jiná. Z letošních 714 superdelegátů je:

• 20 takzvaných zasloužilých vůdčích osobností strany (bývalí prezidenti a viceprezidenti, předsedové komor Kongresu a užší vedení strany),
• 21 sloužících guvernérů, 
• 46 sloužících senátorů,
• 193 sloužících poslanců — kongresmanů, 
• a 434 členů širšího stranického vedení a straníků zvolených jako superdelegáti ve stranických organizacích ve svých domovských státech.

Síla superdelegátů a nedemokratický charakter

Třebaže 714 superdelegátů představuje oproti 4051 řádným delegátům jen šestinovou menšinu, v realitě primárek je to velká síla — aby získal kandidát odpovídající počet řádných delegátů, musel by drtivě vyhrát ve třech až čtyřech velkých státech typu Floridy, Ohia nebo Michiganu. Zvláštní kontroverzi přitom vzbuzuje tato instituce právě letos, protože téměř všichni ze superdelegátů, kteří se již vyslovili (a do 15. března tak učinily asi dvě třetiny z nich), podporují Hillary Clintonovou.

V očích stoupenců Bernieho Sanderse jsou tedy superdelegáti ztělesněním stranického establishmentu, který má dopředu svoji favoritku jasnou a neslyší volání řadových voličů po změně, což je do jisté míry pravda. Zastánci superdelegátské tradice však mají také své argumenty:

Za prvé, existence superdelegátů je součástí pravidel stranického nominačního procesu. Tato pravidla jsou dopředu známa a jejich dodržování je nominační podmínkou. Kdo je dodržovat nechce, může vždy kandidovat sám za sebe, bez stranického ocenění. Vítězného kandidáta primárek nominuje přeci jen strana jako taková a její struktury se s ním musí dokázat ztotožnit.

Celá instituce superdelegátů ostatně vznikla u demokratů po blamáži „plakátového kandidáta“ George McGoverna v roce 1972, který dík mobilizaci jednoho ze stranických křídel vyhrál sice primárky, ale ve vlastních volbách byl Richardem Nixonem doslova rozdrcen — dokázal obstát pouze v jenom státě a v hlavním městě Washingtonu.

Za druhé, za svou existenci rozhodovali superdelegáti nominační klání jen jednou, a to v roce 1984, kdy si vyjednal podporu téměř všech z nich Walter Mondale, který však zároveň vedl i na počet řádných delegátů. Velkou výhodou superdelegátů je, že mohou své preference měnit, a tak se nestává, že by nepopulární funkcionář převálcoval na konventu oblíbeného lidového tribuna.

A za třetí všichni superdelegáti získali své právo na základě voleb — ať už nepřímo jako bývalí prezidenti, nebo přímo jako členové stranického vedení.

Rozhodnou letos?

Spor nad žádoucí úlohou superdelegátů je dnes u demokratů stále živý a u republikánů možná po Trumpově nástupu ještě ožije. A nelze rozhodně říci, že by měl zatím nějaké jednoznačné vyústění.

Pokrokářská organizace MoveOn.org začala už v únoru sbírat podpisy pod petici, která má demokratické superdelegáty přimět, aby hlasovali v souladu s vůlí voličů. Lobbovat za zmírnění jasné většiny pro Clintonovou zkoušejí také jednotlivé osobnosti.

Vzhledem k nedostatku historických precedentů se ovšem nedá předpovědět, zda by stranické osobnosti skutečně byly ochotny zmařit nominaci Bernieho Sanderse, pokud by tento primárky vyhrál.

Jedinou jistotou ve stávající fázi sporu je, že celá Demokratická strana si přeje, aby její nominant následně zvítězil i v prezidentských volbách. A že je z hlediska vedení úspěšné prezidentské kampaně takřka nepředstavitelné, že by nominant vzešel z prohraných primárek.

Logicky lze ještě odvodit, že váha superdelegátů narůstá při opravdu těsném výsledku. Co přesně se ale tentokrát stane, to ukážou až další měsíce.

Další informace:

Truth-out.org Could Unelected Superdelegates Give Clinton the Nomination Even if Sanders Wins the Primaries?

The New York Times Delegate Count Leaving Bernie Sanders With Steep Climb

JacobinMag.com The War on Bernie Sanders

CommonDreams.org MoveOn Members Launch Petition Campaigns Targeting Superdelegates, Demanding That Voters, Not Party Insiders, Determine the Democratic Nominee

CommonDreams.org The Superdelegate 'Firewall'

GenProgress.org Why Superdelegates Exist

Bustle.com Does The GOP Have Superdelegates?