„Odkud, že jsi?“ ptají se mě lidé. „Ze Šumperka, je to město na severní Moravě, nedaleko Olomouce. Jsem Šumperačka.“ „A proč jste se přestěhovali zrovna tam?“ pokračují s údivem.

Bylo mi asi dvanáct let. Pobývali jsme v Zastávce u Brna v azylovém domě. Už jsem zvládala základy českého jazyka, ale neuměla jsem pořádně mluvit, když k nám přijeli páni ze Šumperka, mezi nimi i starosta Zdeněk Brož. Nabízeli nám, abychom se tam přestěhovali. Pamatuji si, jak jsme byli nejistí.

Začala jsem Šumperk hledat na mapě České republiky, kterou jsem měla kvůli hodinám zeměpisu. „Jaká je tam doprava, jaká je nezaměstnanost, jaké školy tam jsou?“ Na všechno jsem se vyptávala. Vzali nás s sebou, aby nám město ukázali. V okamžiku, kdy jsme ho viděli, jsme věděli, že se chceme stěhovat.

Když jsme se tedy v roce 2004 přestěhovali, nikdo o nás v Šumperku nevěděl. Pamatuji si, jak k nám jednou přišla naše sousedka, která psala do místních novin a chtěla s námi udělat rozhovor. Měli jsme štěstí, že jinak o nás nebyl zájem. Nebyli jsme středem pozornosti.