„Odkud, že jsi?“ ptají se mě lidé. „Ze Šumperka, je to město na severní Moravě, nedaleko Olomouce. Jsem Šumperačka.“ „A proč jste se přestěhovali zrovna tam?“ pokračují s údivem.

Bylo mi asi dvanáct let. Pobývali jsme v Zastávce u Brna v azylovém domě. Už jsem zvládala základy českého jazyka, ale neuměla jsem pořádně mluvit, když k nám přijeli páni ze Šumperka, mezi nimi i starosta Zdeněk Brož. Nabízeli nám, abychom se tam přestěhovali. Pamatuji si, jak jsme byli nejistí.

Začala jsem Šumperk hledat na mapě České republiky, kterou jsem měla kvůli hodinám zeměpisu. „Jaká je tam doprava, jaká je nezaměstnanost, jaké školy tam jsou?“ Na všechno jsem se vyptávala. Vzali nás s sebou, aby nám město ukázali. V okamžiku, kdy jsme ho viděli, jsme věděli, že se chceme stěhovat.

Když jsme se tedy v roce 2004 přestěhovali, nikdo o nás v Šumperku nevěděl. Pamatuji si, jak k nám jednou přišla naše sousedka, která psala do místních novin a chtěla s námi udělat rozhovor. Měli jsme štěstí, že jinak o nás nebyl zájem. Nebyli jsme středem pozornosti.

Tam, kde všichni končí, my začínáme

Když jsem nedávno dostala pozvání Šumperk opět navštívit, neváhala jsem. Přijela jsem do svého města. Hned při příjezdu a překročení šumperské hranice, z tak zvaného „Bluďáku“ (což je jedna z hlavních cest, silnice vedoucí z Bludova), zaujala mě velká reklamní plocha se známým logem. Přeškrtnutá mešita v červeném kruhu.

Po pravé straně silnice tedy každého vítá velký billboard Bloku proti islámu, zatímco přímo naproti leží hřbitov. Přemýšlela jsem o sloganu, který by Blok proti islámu mohl použít do voleb vzhledem k místu, kde billboard stál. Doporučila bych jim toto: „Tam, kde všichni končí, my začínáme.“

Do Šumperka jsme se přestěhovali s malou dodávkou, ve kterém jsme vezli veškerý majetek. V panelákovém bytě velikosti 3+1 jsme najednou měli spoustu místa a žádný nábytek. Nebýt charity a pomoci obyčejných lidí ze Šumperku, neměli bychom ani postele. Šumperk nás přijal, nabídl nám nový domov. O to smutnější jsem byla při pohledu na tuto reklamu.

V Šumperku jsem navštívila několik míst, mimo jiné i základní školu a průmyslovou školu. To pro mě byl výjimečný zážitek. Návrat do školních lavic a rozhovory s žáky mi znovu dodaly motivaci a naději.

O současných žácích a žákyních, studentech a studentkách se občas mluví jako o „ztracené generaci“. Řeknu vám, že v těchto mladých lidech se toho skrývá mnoho. Otázky, které mi pokládali, byly složité a sofistikované.

O to mě více mrzelo, když jsem se dozvěděla, že zástupci gymnázia, kam jsem celé čtyři roky docházela a dodnes se k němu hrdě hlásím, odmítli mou návštěvu. Tedy, neodmítli, jen mlčeli a nabídku nechali bez odpovědi. Situace není jednoduchá, toho jsem si vědomá, a o to více si vážím kroků obou škol. Když se mě jeden žák ptal, zda bych někomu Českou republiku doporučila, opravdu jsem váhala, co odpovědět, abych nebyla špatně pochopena.

Slova starosty Šumperka, Zdeňka Brože, mi jsou ale útěchou: „Jestli bych měl znovu někomu pomoci, tak pomůžu, i přesto, že by mě v příštích volbách nezvolili.“ V Šumperku je mnoho dobrých lidi, kteří neváhali s pomocí a ulehčili nám tak naši složitou situaci. Věřím, že tato lidskost, kterou v sobě nosíme, nakonec vyhraje.