V pondělí 25. dubna jsme přišli s mužem na akci „Solidární shromáždění: Praha se nebojí“. Chtěli jsme podpořit podniky a organizace, které se připojily k HateFree a které byly v noci ze soboty na neděli posprejovány rudou barvou a neonacistickými symboly.

Náměstí Jiřího z Poděbrad bylo plné mladých lidí, cítila jsem tam klidnou sílu. Stáli jsme mezi nimi a někdo z mladých za námi řekl: „Kde jsou ty naše babičky?“ Otočila jsem se a usmála se na ně. Muž řekl: „Ty nemají Facebook“. Je to pravda, já, babička, nemám Facebook, ale naštěstí jsem se o shromáždění dozvěděla z rodiny a vzápětí esemeskou přizvala další „babičky“.

Když někteří z těch mladých říkali do mikrofonu, že hlavní je nebát se, řekla jsem svému muži: „Kdybych tam mluvila já, varovala bych je před hrozbou té rudé barvy představující krev. Varovala bych je před symboly, které volají po návratu hrůz druhé světové války.“ Nevím, jestli bych jim řekla o mých babičkách, které skončily v koncentračních táborech, ale uvědomila jsem si, že bych určitě — a s pocitem, že je to třeba — šířila obavy a strach z opakování těch hrůz.

Šířila bych obavy před tím, aby nenávist, kterou podněcuje Hrad, někteří ministři a některá média ještě více nevyužívali extrémisté pro své cíle. Vždy se najdou skupiny, proti kterým se tato nenávist použije: Romové, uprchlíci, Židé, homosexuálové a další. Vždy se najdou lidé, kteří skrz tuto nenávist ostatními manipulují a vzbudí tak silný strach z neznámého, strach o vlastní jistoty.

Ale na tomto solidárním shromáždění jsem cítila, že tady není třeba, aby babičky varovaly. Že tady ti mladí lidé to vědí a na šířenou nenávist a strach chtějí odpovídat tím, že se nebojí. Nechtějí se bát.

Ostatně Masaryk to věděl již dávno — nebát se a nekrást.