Podle analýzy může uhlí a jeho výroba a spotřeba za sedm procent celkového světového úbytku sladké vody. Vedle znečištění ovzduší či produkce skleníkových plynů se nám to může zdát jako podružné, ale v některých státech, jako je Čína, Indie, Turecko či Jihoafrická republika, již nyní působí těžba a tepelné elektrárny vodním zdrojům značné problémy.

Uhelná energetika ničí a spotřebovává vzácné vodní zdroje hned několika způsoby. Začíná to již samotnou těžbou, před níž často dochází k systematickému vysoušení jezer a mokřadů a odklánění řek. Důlní činnost pak často kontaminuje zdroje spodní vody, které se nacházejí v její blízkosti, a to přímo v dole nebo u uhelných odkališť.

Z uhlí se po vytěžení vymývá půda, štěrk a jiné nečistoty, k čemuž se opět používá voda. Po proceduře je pak pochopitelně značně znečištěná.

Nejvíce vody (celkem 84 procent) ovšem spotřebují tepelné elektrárny, především kvůli chlazení. Průměrná uhelná elektrárna totiž za pouhé tři a půl minuty odčerpá tolik vody, že by to stačilo na napuštění jednoho olympijského bazénu.

Z analýzy vyplývá, že pětina sledovaných elektráren je sice chlazena mořskou vodou, i tyto energetické zdroje však spotřebovávají sladkou vodu pro jiné účely související s výrobou elektřiny. Voda, která se z elektráren vypaří do ovzduší, z přírody samozřejmě nezmizí, ale stává se kvůli změně skupenství a vlivem znečištění vypouštěnými uhelnými zplodinami minimálně na čas nedostupnou.

Přestože zdaleka největší spotřebu vody si vyžádá zemědělství a na něj navázaná živočišná výroba, je třeba mít na paměti, že tato spotřeba přímo souvisí s výrobou potravy, a že jsou na ní mimo velkých firem závislé i miliony malých a relativně chudých farmářů. Pokud udeří nezvyklé sucho, dostávají při čerpání vody elektrárny v rozvíjejících se zemích přednost před zemědělci (a mnohdy i před obyvateli měst).

U nás se zatím bát nemusíme. Ale...

V porovnání s rozvíjejícími a často přelidněnými zeměmi jsme na tom v české kotlině ještě dobře. Česko se z dvaceti sledovaných zemích umísťovalo v závislosti na sledovaném faktoru opakovaně v druhé polovině žebříčku. Přesto je třeba si uvědomit, že například kvůli uhelnému velkolomu ČSA bylo v minulosti vysušeno celé jezero, a že rozšíření těžby na Bílině může narušit zásoby spodní vody v oblasti.

Problémem je také plánované rozšiřování těžby uhlí v polském Turówě, které ohrožuje vodní zásobárny i v našem pohraničí. Obce na Broumovsku či Frýdlantsku tak o svou vodu mohou přijít úplně, případně může být znečištěna jejich spodní voda.

V rekultivovaných oblastech naopak mohou vznikat nové zásobárny vody, ač je to velmi nákladný a kvůli hrozící kontaminaci i riskantní proces. Z koncepčního hlediska má však smysl doly uzavírat a využívat vytěžené území k zadržení vody v krajině — zvláště pokud by se měla v následujících letech kvůli klimatickým změnám opakovat sucha podobná tomu, jaké jsme zažili loni v létě.

Má také smysl vést v patrnosti, že zbytečně vynakládáme velké množství vody na výrobu elektřiny nejen pro sebe, ale i na vývoz. V debatách o budoucím směřování energetiky by tento fakt neměl být přehlížen, protože jasně hovoří pro rozvoj obnovitelných zdrojů, které vodu z krajiny neubírají.