Jako na tržišti si připadám pokaždé, když zavítám na jednání Výboru pro sociální politiku poslanecké sněmovny. Hodně se tam křičí, ve vzduchu jsou cítit emoce. Oblíbeným tématem, které se při jednáních stále vrací, je reforma péče o ohrožené děti. Reforma, o které se tu hodně mluví a na níž se nabalilo tolik mýtů, že je to až neuvěřitelné. Momentálně se hádky dotýkají zejména zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc — tedy institucí, které mají ohroženým dětem zařizovat krátkodobou krizovou pomoc.

Podle poslankyň Hany Aulické Jírovcové (KSČM) a Jany Hnykové (Úsvit) by měly mít pěstounská péče na přechodnou dobu a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále už jen ZDVOP) stejné podmínky financování. ZDVOP jsou třeba Klokánky, ale i další podobná zařízení. Právě na tomto požadavku je možné sledovat, že poslankyně v sociálním výboru ne zcela chápou, o čem mluví.

Ve svém svatém boji proti pěstounské péči nevidí, neslyší a nechápou, že není možné porovnávat úpravu sociálních dávek s financováním ústavních zařízení. Financování ZDVOP je možné srovnávat pouze s tím, jak jsou financovaná jiná zařízení. Tedy například školská zařízení pro výkon ústavní péče — dětské domovy, diagnostické ústavy, zařízení lůžkové zdravotní péče pro děti v krizi — dětské domovy pro děti do tří let, popřípadě domovy pro osoby se zdravotním postižením. Kdyby srovnávaly srovnatelné, zjistily by, že ZDVOP jsou na tom lépe než ostatní zařízení. Mají totiž zákonem přímo a fixně stanovenou nárokovou platbu nepodléhající vyúčtování.