Jako na tržišti si připadám pokaždé, když zavítám na jednání Výboru pro sociální politiku poslanecké sněmovny. Hodně se tam křičí, ve vzduchu jsou cítit emoce. Oblíbeným tématem, které se při jednáních stále vrací, je reforma péče o ohrožené děti. Reforma, o které se tu hodně mluví a na níž se nabalilo tolik mýtů, že je to až neuvěřitelné. Momentálně se hádky dotýkají zejména zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc — tedy institucí, které mají ohroženým dětem zařizovat krátkodobou krizovou pomoc.

Podle poslankyň Hany Aulické Jírovcové (KSČM) a Jany Hnykové (Úsvit) by měly mít pěstounská péče na přechodnou dobu a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (dále už jen ZDVOP) stejné podmínky financování. ZDVOP jsou třeba Klokánky, ale i další podobná zařízení. Právě na tomto požadavku je možné sledovat, že poslankyně v sociálním výboru ne zcela chápou, o čem mluví.

Ve svém svatém boji proti pěstounské péči nevidí, neslyší a nechápou, že není možné porovnávat úpravu sociálních dávek s financováním ústavních zařízení. Financování ZDVOP je možné srovnávat pouze s tím, jak jsou financovaná jiná zařízení. Tedy například školská zařízení pro výkon ústavní péče — dětské domovy, diagnostické ústavy, zařízení lůžkové zdravotní péče pro děti v krizi — dětské domovy pro děti do tří let, popřípadě domovy pro osoby se zdravotním postižením. Kdyby srovnávaly srovnatelné, zjistily by, že ZDVOP jsou na tom lépe než ostatní zařízení. Mají totiž zákonem přímo a fixně stanovenou nárokovou platbu nepodléhající vyúčtování.

Nicméně i tady musí platit, že počet lůžek těchto ZDVOP by si měl určovat zřizovatel, což je většinou kraj, nikoliv soukromá organizace, například Fond ohrožených dětí. To se za minulého vedení FOD zhusta dělo — paní Vodičková nezakládala Klokánky tam, kde byly nejvíc potřeba, ale prostě a jednoduše všude tam, kde se jí líbilo. Což je v případě zařízení, která dotuje z devadesáti procent stát, anarchie, která nemá obdobu.

Další „odbornice“ na reformou péče o ohrožené děti, která se začíná profilovat například vedle Jitky Chalánkové (TOP 09), je poslankyně Radka Maxová (ANO). Ta tvrdí, že díky nastaveným podmínkám nového zákona mají ZDVOP problém, protože „tam jsou daleko striktnější podmínky pro pracovníky, sociální, psychology a tak dále, tak mi pak neříkejte, že nemají problém. Kdo jim nastavil takové podmínky?“

Radka Maxová neví, co říká. Požadavky na kvalifikaci lidí v přímé péči jsou právě v případě ZDVOP nižší než ve všech ostatních ústavních zařízeních. Stačí, aby pečovatel, který teoreticky nemusí mít ani základní vzdělání, absolvoval přípravu pro dobrovolníky a vedle toho dvousethodinový kurz akreditovaný ministerstvem práce a sociálních věcí. Ale dokonce i v případě, kdy nesplňuje ani tyto zcela základní podmínky, se může pečovatel po dobu dvou let podílet na přímém poskytování sociálně-právní ochrany dětí pod dozorem odborně způsobilé osoby.

A pak jsou tady pro změnu zase peníze. Prostředky, které městské úřady nevyčerpají na pěstounskou péči, se mají podle poslankyň — zde konkrétně podle Radky Maxové — prý rozdat „neziskovkám“: „...těmto neziskovkám, které se o ně (pěstouny) starají, které z toho mají tučné miliony, možná některé vůbec neodvádí tu svou práci...“

Peníze mimochodem nerozdává ministerstvo... To jen vydalo metodický pokyn, v němž doporučilo peníze ponechat jako rezervu městským úřadům pro případ, že by jim v budoucnu vznikly náklady spojené s dohodami o výkonu pěstounské péče. Anebo je mohou využít na jinou formu pomoci pro pěstouny či osoby pečující mimo rámec dohod o výkonu pěstounské péče.

Teprve jako třetí možnost ministerstvo ve svém pokynu uvedlo možnost darování s tím, že obdarovaný použije převedené částky státního příspěvku výlučně na zákonem vymezený účel. Což je v tomto případě poskytování pomoci osobám pečujícím a svěřeným dětem, případně sledování výkonu pěstounské péče.

Dalo by se pokračovat do nekonečna. Vyvracet jednotlivá tvrzení poslankyň z výboru nemá příliš smysl, protože je třeba chápat, že za tím vším je hlavně nechuť k reformám a změnám.

Pokud někde opravdu máme problém, pak v tom, že tu u nás stále chybí zákon o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči. To jde také za ministerstvem práce a sociálních věcí. Zaslouží-li si nějakou kritiku, pak za to, že dělá málo nebo že zkrátka podcenilo tvrdou lobby ústavních zařízení, jejichž vedení chce logicky za všech okolností zachovat stávající status quo. Situace se velmi podobá zavádění inkluzivního vzdělávání na školách, kde pro změnu na tvrdou lobby naráží ministerstvo školství. Rozhodně ne však za to, že se aspoň o něco snaží.

Teprve až bude na stole návrh zákona o podpoře rodin, ochraně práv dětí a náhradní rodinné péči, bude možné vyjednávat o jednotlivých jeho částech. ZDVOP se prozatím stala — aniž by to možná chtěla — argumentem v boji proti pěstounské péči. Kdyby snad chtěli zřizovatelé těchto zařízení slyšet dobrou radu, jednu bych měla. Měli by si najít někoho jiného, kdo bude prosazovat jejich zájmy a formulovat jejich očekávání a problémy. Výbor pro sociální politiku má jeden velký nedostatek. Poslankyně, které v něm působí nejhlasitěji, nemají problém ohánět se nepodloženými argumenty. Nebo dokonce tvrdit, že máme nejlepší systém péče o ohrožené děti na světě.

Vzhledem k tomu, že účast ANO v příští vládě je dost pravděpodobná, vidí se možná bývalá kvalitářka Kosteleckých uzenin, poslankyně Maxová, jako budoucí ministryně práce a sociálních věcí. Všichni, komu ohrožené děti nejsou buřt, by se měli modlit, aby se tak nestalo.