Je suis Tolo
Fatima RahimiSedm afghánských novinářů zemřelo při útoku teroristů. Byla to odplata ze kritiku Tálibánu. Na rozdíl od pařížských útoků v Charlie Hedbo jejich úmrtí ale světovou veřejnost příliš nezajímá.
Středa 20. ledna nebyla v Afghánistánu obyčejným dnem. Černá středa, jak ji posléze pojmenovali, se stala dalším smutným okamžikem v boji za svobodu, tentokrát za svobodu projevu.
Sedm novinářů ze soukromé afghánské televizní stanice Tolo zemřelo během útoku sebevražedných atentátníků z fundamentalistického hnutí Tálibán. Během odpolední dopravní špičky v Kábulu zvolila teroristická skupina napojená na Al-Káidu jako svůj cíl právě minibus se zaměstnanci zmíněné stanice.
Sebevražedné atentáty jsou pro obyvatele Afghánistánu každodenní realitou. Tentokrát však měl Tálibán méně obvyklý cíl: vystrašit svobodná média, která vznikla po jejich porážce. Ačkoliv současný afghánský prezident, Ašraf Ghani, se snažil uzavřít s Tálibánem mírovou smlouvu, jeho snahy se v červnu zhroutily a Tálibán se zkouší vrátit zpátky k moci a nastolit tak svoji diktaturu.
×
Diskuse
Je těžké být Tolo, když to nedokážu říct ani persky ani paštunsky, a překlad Google Translate nejsem s to ani vyslovit ani obkreslit, natož si zapamatovat.
Marně přemýšlím, jak by mohla vypadat afghánská verze Houellebecqova Podvolení. Přijal by Afghánistán evropany prchající před multikulturalismem a politickou korektností? Aby to bylo z jeho bývalých kolonií, to by se mohlo stát jedině v alternativní historii, tak leda snad že Britům a Rusům by byl otevřenější než jiným cizincům, jako svým bývalým koloniálním vládcům. Přidali by se Afghánci ve strachu před Tálibánem k bojůvkám militantních atheistů vedeným charismatickým Danielem Landou? A jaký by asi měl být afghánský houellebecqovský dekadentní hrdina?
Je to zkrátka vzdálený, neznámý, cizí svět. Paříž, ta leží za humny a vypadá jako zvětšenina Prahy. Kábul a Kunduz jsou strašně daleko a nepředstavitelně cizí.
Marně přemýšlím, jak by mohla vypadat afghánská verze Houellebecqova Podvolení. Přijal by Afghánistán evropany prchající před multikulturalismem a politickou korektností? Aby to bylo z jeho bývalých kolonií, to by se mohlo stát jedině v alternativní historii, tak leda snad že Britům a Rusům by byl otevřenější než jiným cizincům, jako svým bývalým koloniálním vládcům. Přidali by se Afghánci ve strachu před Tálibánem k bojůvkám militantních atheistů vedeným charismatickým Danielem Landou? A jaký by asi měl být afghánský houellebecqovský dekadentní hrdina?
Je to zkrátka vzdálený, neznámý, cizí svět. Paříž, ta leží za humny a vypadá jako zvětšenina Prahy. Kábul a Kunduz jsou strašně daleko a nepředstavitelně cizí.
Je jasné, že nemůžeme plakat nad každým neštěstím, které se ve světě stane. Já osobně to mám tak, že mnou více otřásne to, co pro mě potenciálně představuje nebezpečí. Tedy potřebuju, abych se ve chvíli, kdy se to dozvím, na okamžik stala jimi. Jenže my tu nevedeme debatu jen o vciťování se, ale také o podpoře. Stává se už pomalu pravidlem, že v každé diskuzi o uprchlících se najde někdo, kdo si stěžuje, že ti lidé nebojují, ale utíkají. Tito lidé bojovali a byli nesmírně stateční.
Věděli, že mohou zemřít a skutečně zemřeli. A jsou tam další, kteří bojují dál. A co děláme my tady, v zemi, kde tak rádi někoho jiného posíláme do boje? Ani o tom neinformujeme (Fatimin text je, pokud vím, jediný na toto téma v českých médiích), natož, abychom vyjadřovali podporu. Ten svět vzdálený, protože o něm nic nevíme. Dokonce ani když je tu tolik odborníků na islám, Blízký východ a vůbec všechno.
Věděli, že mohou zemřít a skutečně zemřeli. A jsou tam další, kteří bojují dál. A co děláme my tady, v zemi, kde tak rádi někoho jiného posíláme do boje? Ani o tom neinformujeme (Fatimin text je, pokud vím, jediný na toto téma v českých médiích), natož, abychom vyjadřovali podporu. Ten svět vzdálený, protože o něm nic nevíme. Dokonce ani když je tu tolik odborníků na islám, Blízký východ a vůbec všechno.
tu před týdnem vzbudil méně pozornosti než pavlačovitý výpad prezidenta České republiky. Zeman odsoudil vzdělávací filmový projekt vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jehož komiks pomáhá školákům vcítit se do role uprchlíka, označiv označil projekt za „idiotský a nebezpečný“.
Jsem odpůrcem zemansko-českého „zapouzdření“. Kromě toho se cítím s Afghánistánem spjat už od prosince 1979, kdy v den, kdy Nejvyšší soud v Praze už pravomocně odsoudil pro „podvracení republiky“ šest členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, působícího tu při Chartě 77, přijel do Kábulu Babrak Karmal, mávaje svému lidu z jednoho ze sovětských tanků, jež tehdy obsadily zemi. (Viděl jsem to pak na Mírově v televizi.) Z Pankráce nás eskortovali zpátky do vazební věznice v Ruzyni, kde se nám, Václavu Bendovi a mně, podařilo potajmu dole v „díře“ pohovořit a utvrdit se vzájemně v tom, že kvůli oné vojenské intervenci v Afghánistánu si asi ony tehdy právě vynesené tresty – Bendovy čtyři roky a mých pět let – budeme muset odsedět. Také jsme si řekli, že nebudeme usilovat o vystěhování ze země, Václav Benda, opíraje se o svou víru v boha, byl v tom tehdy silnější než já, a jsem mu dodnes vděčen, že mě ovlivnil správným směrem.
Když se pak Státní bezpečnosti nepodařilo mi pobyt v kriminále prodloužit a po pěti letech mě pustili, navštívili mě z Paříže kamarádi a dlouze jsme mluvili i o Afghánistánu. Podivoval jsem se, že proč Čtvrtá internacionála nepožaduje stažení sovětských vojsk ze země. Vysvětlili mi, že hodně protestovali při té vojenské invazi i po ní, ale že nyní by požadavek na odchod sovětských vojsk jen posílil mudžahedíny (= islámské bojovníky), jak se tehdy nazývali a byli nazýváni talibové, a že jejich návrat k moci by znamenal nové znevolnění afghánských žen. Sovětské poměry měly podle mých přátel daleko k demokracii a k právnímu státu, ale afghánskou ženu přece jen pomáhaly vzdělávat a osvobozovat. Sovětský vliv na Kavkaze a ve Střední Asii jsem posuzoval i z tohoto hlediska po roce 1990, když se mocnou zbraní proti Moskvě v Čečensku i jinde stal uměle oživovaný islám a šaría ve formě, jež se tam nikdy nevyskytovala. Neutrálně nebo dokonce se sympatiemi reagovala v polovině 90. let protiruská a geopolitická (tedy proamerická) část české veřejnosti na televizní záběry ukamenování muže a ženy, kteří se v Čečensku „provinili“ cizoložstvím. Film dávala Česká televize!
Dnešní talibán jsou tehdejší protisovětští mudžahedíni. Za zločinné operace koalice „ochotných“, slepené Spojenými státy, jako byla Trvalá svoboda, mají odpovědnost i české vlády, stejně jako za léta trvající válečné štvaní Miloše Zemana. Deportovat „neoprávněné“ (protože podle ministra Chovance ilegální!) uprchlíky zpět do Afghánistánu, kde ji hrozí útisk nebo dokonce smrt, je v lepším případě výsledek nevědomosti, neznalosti a neprofesionality, v horším je to zločin či přečin, doufejme, že jen nedbalostní.
Solidarita s pracovníky televize Tolo, zavražděnými kvůli kritice talibánu, není jen věc obyčejné lidské slušnosti, nýbrž je to i imperativ, vztahující se k další mírové existenci České republiky a Evropské unie, která stále zůstává velkolepým mírovým projektem.
Jsem odpůrcem zemansko-českého „zapouzdření“. Kromě toho se cítím s Afghánistánem spjat už od prosince 1979, kdy v den, kdy Nejvyšší soud v Praze už pravomocně odsoudil pro „podvracení republiky“ šest členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, působícího tu při Chartě 77, přijel do Kábulu Babrak Karmal, mávaje svému lidu z jednoho ze sovětských tanků, jež tehdy obsadily zemi. (Viděl jsem to pak na Mírově v televizi.) Z Pankráce nás eskortovali zpátky do vazební věznice v Ruzyni, kde se nám, Václavu Bendovi a mně, podařilo potajmu dole v „díře“ pohovořit a utvrdit se vzájemně v tom, že kvůli oné vojenské intervenci v Afghánistánu si asi ony tehdy právě vynesené tresty – Bendovy čtyři roky a mých pět let – budeme muset odsedět. Také jsme si řekli, že nebudeme usilovat o vystěhování ze země, Václav Benda, opíraje se o svou víru v boha, byl v tom tehdy silnější než já, a jsem mu dodnes vděčen, že mě ovlivnil správným směrem.
Když se pak Státní bezpečnosti nepodařilo mi pobyt v kriminále prodloužit a po pěti letech mě pustili, navštívili mě z Paříže kamarádi a dlouze jsme mluvili i o Afghánistánu. Podivoval jsem se, že proč Čtvrtá internacionála nepožaduje stažení sovětských vojsk ze země. Vysvětlili mi, že hodně protestovali při té vojenské invazi i po ní, ale že nyní by požadavek na odchod sovětských vojsk jen posílil mudžahedíny (= islámské bojovníky), jak se tehdy nazývali a byli nazýváni talibové, a že jejich návrat k moci by znamenal nové znevolnění afghánských žen. Sovětské poměry měly podle mých přátel daleko k demokracii a k právnímu státu, ale afghánskou ženu přece jen pomáhaly vzdělávat a osvobozovat. Sovětský vliv na Kavkaze a ve Střední Asii jsem posuzoval i z tohoto hlediska po roce 1990, když se mocnou zbraní proti Moskvě v Čečensku i jinde stal uměle oživovaný islám a šaría ve formě, jež se tam nikdy nevyskytovala. Neutrálně nebo dokonce se sympatiemi reagovala v polovině 90. let protiruská a geopolitická (tedy proamerická) část české veřejnosti na televizní záběry ukamenování muže a ženy, kteří se v Čečensku „provinili“ cizoložstvím. Film dávala Česká televize!
Dnešní talibán jsou tehdejší protisovětští mudžahedíni. Za zločinné operace koalice „ochotných“, slepené Spojenými státy, jako byla Trvalá svoboda, mají odpovědnost i české vlády, stejně jako za léta trvající válečné štvaní Miloše Zemana. Deportovat „neoprávněné“ (protože podle ministra Chovance ilegální!) uprchlíky zpět do Afghánistánu, kde ji hrozí útisk nebo dokonce smrt, je v lepším případě výsledek nevědomosti, neznalosti a neprofesionality, v horším je to zločin či přečin, doufejme, že jen nedbalostní.
Solidarita s pracovníky televize Tolo, zavražděnými kvůli kritice talibánu, není jen věc obyčejné lidské slušnosti, nýbrž je to i imperativ, vztahující se k další mírové existenci České republiky a Evropské unie, která stále zůstává velkolepým mírovým projektem.